Zajímavé skalní a kamenné útvary na sever od hřebenovky Sulov - Mosty u Jablunkova, díl 5.

V tomto dílu popíši jen několik poměrně nevýrazných míst, kterými bych se jindy moc nezajímal, ale v mapě označeny jsou. Jedná o pokračování ve směru na východ a tak se přece jenom alespoň ve zkratce o nich zmíním. Možná jsem hledal špatně a ještě je mi něco skryto. Tentokrát to bude ani ne tak o skalkách, jako spíš o prodírání se hustými lesy, bohužel výrazně zasaženými malým broučkem a o cestě kolem či přes potůčky, které byly mnohem dobrodružnější a i pro fotoaparát asi zajímavější. Zmíním se o oblasti mezi severojižně se táhnoucím hřebenem s velkým mrazovým srubem nedaleko pomyslné spojnice tohoto hřebene se čtyřmi (v mapě označenými pouze třemi) výraznějšími skalními útvary a populární Cyrilometodějské stezky a východněji se táhnoucího hřebene u oblasti Kostelíky.

 

Nejprve se po „dálkové“ lesní cestě dostaneme k menšímu výchozu v ostřejší zatáčce této cesty. Jedná se o východního souseda tajemného mohutného hřebenu popsaného v předešlém dílu:

 

https://www.turistika.cz/mista/zajimave-skalni-a-kamenne-utvary-na-sever-od-hrebenovky-sulov-mosty-u-jablunkova-dil-4/detail

 

Oproti tomu, co člověk viděl před několika okamžiky, se jedná o místo výrazně menší a mnohem snadněji dostupné. Vede zde i několik pěšinek. Z dálky vypadá skoro stejně jako z blízka. Možná lépe. Je trochu zklamáním. Cesta tyto miniskalky obchází a můžeme si je dobře prohlédnout jak ze západní tak i východní strany. Na východním svahu už začínají růst malé smrčky a není důvod si volit zkratku tímto směrem. Snadněji je nevýrazný hřebínek dostupný právě z ostřejší zatáčky, v místech, kde se cesta „ovíjí“ okolo hřebínku. Možná je něco zajímavějšího skryto v lese ve směru stoupání hřebenové cestičky. Tam už jsem nešel, naopak po hlavní cestě jsem pokračoval k dalšímu místu označenému v mapách.

 

Za chvilku cesta přechází levostranný přítok potoku „Přelač“ a mírně se stáčí doleva. Prakticky přesně na sever a to asi 300 až 400 metrů od Muřinkova vrchu se nachází křižovatka nebo přesněji řečeno odbočka doleva dolů a po té se vydám. Nějakou dobu mírně sestupuji a pak se cesta postupně stáčí pro změnu doprava a trochu narovnává. V jednom místě ji přechází žlutá turistická trasa vedoucí přímo na, před chvíli uvedený, vrchol s krásnou kamennou kapličkou a pramenem. Pokračuji dále a to již více méně rovně. Je třeba zpozornět. Když tato cesta začne opět odbočovat doprava, tak bych měl již najít nějakou cestičku naopak doleva po které bych měl klesnout asi o sto metrů níž (severněji). Postupuji opatrněji, protože po zkušenostech například s větší skalkou nad Jestřábím (pro někoho možná i Jestřabským) vodopádem, čekám něco podobně zrádného.

 

https://www.turistika.cz/mista/jestrabi-vodopad/detail

 

K tomu ovšem nedochází. Sejdu prakticky až na konec lesa a zde je vidět přes stromy nějaká budova, snad chata. Zdá se mi, že už jsem hodně daleko od místa, které je naznačeno v mapě. Obracím se a sestupuji k východněji ležícímu potůčku se jménem Přelač. Nakonec vidím něco co by se mohlo nazvat balvanem nebo spíš minivýchozkem. Jdu se k němu podívat blíž. Trochu zklamání, takových míst jsem už v Beskydech viděl a mnohdy skutečně ani nestojí moc za řeč. Dívám se kolem sebe – přece to nemůže být tohle, tenhle „minikamínek“… No dobře, balvan nebo nejlépe asi to pojmenování uvedené v předešlých větách. Něco, co je velmi chudým příbuzným nepříliš vzdálených „VELIKÁNŮ“. Postupuji po pěšince, po levém břehu potoku a proti jeho toku. Snad zahlédnu něco zajímavějšího, co by mohlo zlepšit náladu. Po chvíli, možná po padesáti metrech, možná po 100 m, vidím malinký, ale přesto pěkný minivodopádek, prořezávající se přes kamenný „schod“. Určitě mě zaujal více než níže umístěný „minivýchozek“. Mezi těmito dvěma orientačními body je jakýsi pravostranný přítok, ale na moc vodnatý se netváří. Musím se dostat na lesní cestu po které jsem přišel. Nějakou dobu to trvá, ale už jsem na ní a odbočuji doleva a pak podél potůčku. Je tam další cesta. Kdo ví, kam mě dovede?

 

Na to dostávám odpověď poměrně rychle. Cesta totiž končí přímo v potoku a chvíli pokračuje i po něm (po jeho délce!), ale postupně i tento poslední náznak cesty skončí. Pokračuje již jen menší potůček. Je to hezké místo a tak postupuji nejprve chvíli po něm. S novými pohorami si mohu dovolit skoro vše. :-) Jak už to tak v naprosté většině případů bývá, pohyb potokem není nejodpočinkovější a tak mě po malé chvilce přepadá myšlenka stoupání do prudšího svahu i to, že pak bych mohl lépe vidět na potůček, kdyby se zde čistě náhodou nacházel nějaký zajímavý kamenný útvar stojící za poznání, ale především představa, že se přiblížím více k hlavní lesní „dálnici“ po které bych pokračoval dále. Než se k ní dostanu, tak ještě budu muset několikrát zatnout zuby při stoupání do kopce a v některých místech při prodírání se hustým, ale už nepříliš živým pásem lesa. Je to hodně smutný pohled na práci „kůrovce“ - lýkožrouta smrkového (lps typographus). Jedná se o malého, maximálně něco přes pět milimetrů dlouhého broučka, který ovšem není až tak neškodný, zejména když se i do mohutného stromu „pustí jejich armády“. Stejně tak ani stromy nejsou úplně „hloupé“, že by se proti nim nedokázaly bránit. Problémy s nejrůznějšími škůdci musely řešit už i tisíce let dříve. Kdyby to nezvládly, tak by zde už dávno byly jen holé pláně a my s největší pravděpodobností také ne. Jedna z jejich „geniálních“ metod obrany je ta, že nevítané hosty zalije. Larva lýkožrouta se živí tekutinou, kterou strom rozvádí živiny a vodu, tedy lýkem. Zavrtávající se larva přerušuje cestičky a proti tomu se strom skoro automaticky brání, že vetřelce „zalije a udusí“. Toto je velice účinná metoda obrany. Dokonce se říká, že určitým způsobem jsou stromy schopny si „předávat zprávy“ pomocí chemických látek a kořenového systému. A to prý nejenom stromy a keře. A už je to tak nebo jinak, tak i strom, jakožto mnohdy představitel věkovitých jistot našich procházek, se může velmi dobře bránit spoustě problémů. Ke všemu se často jedná o rozsáhlé společenství a nejlepších výsledků dosáhnou, když je jejich struktura pestrá.

 

Bohužel smrk je jedním z nejrychleji rostoucích stromů a to se člověku zdálo na kratší dobu jako velmi výhodné. Až ho, jako již mnohokrát, přesvědčilo něco mnohem menšího a hloupějšího - miniaturní brouček, že nakonec smělé plány „PÁNA TVORSTVA“ nemusí až tak vycházet. Za desítky, možná stovky let vytvořil neskutečně veliké plochy porostu prakticky pouze se smrkem. Nyní dostává lekci – i takhle se příroda vrací k tomu co je nejlepší – ke kompromisu a druhové pestrosti. Sice dokáže sama (mnohdy ale s vydatnou spoluprací ČLOVĚKA NEJCHYTŘEJŠÍHO) zastínit mnohé slabší jedince. Snad je to svým způsobem „Darwinův vývoj“, že se prosadí jen ti nejlepší. Ač se to asi mnoha chovatelům „domácích miláčků šlechtického rodu“ nebude líbit, ale nejen v rostlinné říši, také i v té živočišné jsou většinou odolnější a déle se dožijí ti, kteří „tak moc vznešení“ nejsou. Kolik zdravotních problémů bude mít takový „oříšek“ nebo třeba „Alík“ (tím vzpomínám na psa starousedlíka pod naší chatou na Ostravici který se dožil krásného věku, psa který dokázal skvěle uhlídat ovce od útoků vlků a stejně tak i chaty od nevítaných hostů) oproti těm „lepším“, s „PP“? Rozhodně mnohem, mnohem méně.

 

Stejně tak i lesy. Když jsou smíšené, tak najednou všemu odolávají lépe. Stejně tak jako jehličnatým stromům dělá v současnosti asi největší problém přemnožený „kůrovec“ - co se divit, když člověk „přemnožil“ smrkové lesy, tak i ty listnaté mají své škůdce. Ač může být „PŘÍRODA“ hodně tvrdá, tak suma sumárum každý druh má mnohem větší šanci na přežití, než v případě „rádoby vlády“ člověka. Je zajímavé, že v místech kam se „VLÁDCE“ tak lehce nedostane, najednou i krajina může být mnohem krásnější a hlavně přirozenější.

 

Protáhnu se, naštěstí ne příliš dlouhým pásem tohoto lesa a za chvíli (několik desítek metrů klesání strmějším svahem) se dostanu k dalšímu přítoku. Pohled do údolí je uklidňující. Já ovšem musím pokračovat k „hlavní“ lesní cestě po které bych se později dostal opět na vlak. Čeká mě ještě jeden prudší svah nad tímto potůčkem a pak již jen delší, ale výrazně mírnější pokračování lesem. Možná po čtvrt hodině jsem konečně na cestě a postup již bude odpočinkovější. Vycházím na ni právě včas. Po několika stech metrech východním směrem se dostávám k nejzápadnější hranici PR Velký Polom. Zde již takto volný pohyb možný není (pohyb je povolen pouze po značených turistických nebo lesních cestách).

 

https://www.turistika.cz/vylety/vylet-na-velky-polom-a-hledani-jestrabiho-vodopadu/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/odpoledni-a-vecerni-vylet-z-vlcich-skal-pres-nocni-velky-polom-az-do-mostu-u-jablunkova/detail

 

Odtud již jen pokračuji ještě poměrně dlouhou cestou k železniční stanici Bocanovice. V následujícím, asi již posledním díle se budu věnovat nejvýchodnější části. Už teď mohu říct, že výlet k těmto místům bude oproti tomuto mnohem zajímavější a bude svým způsoben pověstnou třešničkou na dortu. Ani ne tak výškou ani ne velikostí. Pro mě to byl takový trochu detektivní turistický „případ“. Prozradím jen to, že „zápletku“ příběhu ani teď nevyřeším, indicie jsou stále ne příliš jasné a dalo by se i říci, že případ už je „promlčený“. To nic nemění na tom, že bych jej rád někdy vyřešil. Už jen pro můj klid v duši. Je velmi špatný pocit, když vím, že jsem kdysi dávno jako děcko v určitých místech byl, ale „za nic“ nejsem schopen přesně zjistit – vzpomenout si, kde to bylo. Mimo cestu, kterou popíši v následujícím dílu, se nachází skalní věž Severka a některé další menší skalní útvary na cestě ke stanici horské služby u Kostelek (962 m.n.m.). Jen uvedu, že třešničkou na dortu bude patrně skalka, kterou jsem pracovně pojmenoval „Euklidova skála“. Také i místo, které jsem podobně označil „Jablunkovský trojúhelník“ po vzoru toho bermudského. Ještě nevím, jestli se bude jednat o samostatné články nebo jestli budou součástí jednoho většího. A pro pěknější počasí mám ještě „nevyřízené účty“ se skalními výchozy nedaleko skalní věže „Severka“ a to především v místech, která jsem nazval „Skalnatý kopec“.