Zatopený lom Šífr a jeho příbuzní.

    Pokud by se „skoro místní“ v práci o tomto zatopeném lomu nezmínili, tak se k „Šífru“ nebo „Šíbru“ jen tak brzy nedostanu. Zvědavost tomu nedala a tak jsem jednoho časného sobotního rána vyrazil směrem do Opavy, ne do práce, ale k dalšímu spoji, který mě doveze prakticky přímo před tento rozsáhlý zatopený lom. O pár týdnů později jsem se byl podívat i do Českého krasu a pokud nyní píši o „Šífru“ na severu Moravy, v oblasti Nízkého Jeseníku, tak je asi jasné kam mířím. Znalci obou míst pochopí, že chci právě tyto dva lomy srovnat. Každý zná, viděl fotky, případně alespoň slyšel o slavnějších zatopených lomech „Velké a Malé Ameriky“, „Mexiku“ a dalších v národní přírodní rezervaci „Karlštejn“. Ale asi jen málo rodilých Čechů bude znát Šífr. Toto je vcelku velká škoda…

 

    Nemohu to tady říci naplno, nemohu si dovolit aby mě duch mořinských lomů, samotný Hans Hagen, vzal do „své péče“. Určitě bych se nechtěl někde zřítit s pomocí jeho rukou. Mám v plánu podívat se do více míst, kde by to měl velmi snadné. Proto z vlastních „bezpečnostních“ důvodů nebudu krásu severomoravského lomu a lomů jižně od Prahy porovnávat, nechť si to udělá každý sám. Uvedu jen některé „technické“ údaje a také zde umístím několik fotek, ať si každý udělá svou představu. Při slávě těch mořinských bude člověk ostatní lomy tak nějak asi odsouvat na druhou kolej. Což ovšem, čistě matematicky, není úplně fér. Je zde i další rozdíl, pro mě vcelku podstatný. Zatímco na „Ameriky“ míří davy, jsou blízko hlavního města a okolní cesty jsou zaplněny auty, tak zde pokud se lidi neplánují koupat, je klid a pohoda. Musím uznat, že nad Šífrem lze nalézt i více míst, kde lze provést zajímavější záběry než u „Amerik“.

 

    Velikosti lomů možná spoustu lidí překvapí. Také jsem si myslel, že lom u Svobodných Heřmanic bude mnohokrát menší a nevýraznější než „Ameriky“. Ovšem jen do té doby než jsem se nad Karlštejn vypravil. Abych nenaštval Hagena, tak nyní jen uvedu, že v dalším článku se budu věnovat právě těmto slavnějším zatopeným „sourozencům“. Půdorysné rozměry lomu Šífru jsou úctyhodné, přibližně 100 x 500 metrů s největší hloubkou 37 metrů. Zajímavé je i to, že patří k nejoblíbenějším místům pro potápěče. Zdejší voda prý patří k nejprůzračnějším. Při mém pohledu ze břehu a zatažené obloze to moc hodnotit nemohu, ale znalci o tom tak mluví. Minimálně musím uznat, že ač nebylo nikterak teplo (když se hýbu, tak musí být hodně zima abych měl na sobě mikinu – řekl bych, že teplota musí klesnout pod nulu. :-)) ), tak jsem necítil zvláštní „tepelnou pohodu“, asi bylo fakt chladno a oni byli ochotni (sice v neoprenu, ale i tak) do té ledové vody lézt. Upřimně řečeno, byl jsem rád, že jsem venku a nemusím se, byť jen trochu namočit. Brr….

 

    Vzbuzovali ve mně úctu. A nebyli to jen machři. Zahlédl jsem i jednu „machryni“…. No, já jsem se radši dal do svižnějšího kroku abych našel to pravé místo pro záběr. Ze severní části, kde je pláž, je to nepochybně také zajímavé, ale později jsem zjistil, že ty nejznámější snímky se dělají na úplně opačné straně. Jedinou ceduli se zákazem vstupu jsem viděl u hlavního vstupu do objektu a další na „pláži“ aby se nelezlo na levý (východní) odval. Oficiálně je asi možný přístup jen ze severní strany (od cesty spojující Svobodné Heřmanice se stejnojmennou konečnou stanicí železnice a dále vedoucí až do Starých Heřminov). Je otázkou jak moc je „dovolené“ si lom obejít podél srázů s úzkým pásem nižšího a někdy i poněkud vyššího porostu. Kromě výše uvedené cedule na „pláži“ jsem žádnou jinou neviděl, ale pokud by někdo chtěl lom obejít a k dalším menším, umístěným jižněji, se dostat kolem železniční stanice, tak také narazí na zákaz vstupu i vjezdu.

 

    Přecházet pole také bude spoustě lidem vadit a je lepší se tomu, jak jen to jde, vyhnout. Pokud se jedná o činné, případně i historické lomy je zákaz vstupu pochopitelný a nikdo se mu asi nebude divit. Pokud jde o zvláště chráněná území chráněných krajinných oblastí nebo národních parků je omezení pohybu v určité míře také pochopitelné. Vstup do lesů obecně by měl být také ve většině případů možný.

 

    Některé nejmenované „… lesy“ dokonce lidi do nich nejrůznějšími způsoby (naučnými stezkami, cvičišti, atd.) lákají a jejich přístup se mi líbí – nejsou to jen zákazy, omezování a přístupy „JÁ JSEM MAJITEL, JÁ URČUJI PRAVIDLA A NEJLÉPE ZDE NIKOHO NEBUDU POUŠTĚT A ANI NECHCI VIDĚT!!!“ Krásný příklad podobných majitelů je dlouho se táhnoucí případ obory „Jelenice“ nedaleko Hradce nad Moravicí. Ač soud určitým způsobem rozhodl, tak majitelé si vše vysvětlují úplně jinak – další se lze dočíst v mnoha článcích na internetu i ve veřejně dostupném „nařízení soudu“. Přesto je situace stále stejná a přestože dlouhé roky nebyl problém a průchod nebo i průjezd na kole byl možný, tak se změnou majitele se vše změnilo a je fyzicky znemožněn. Přitom nařízení soudu mluví zcela jinak. No nic, je to věcí právníku a malý člověk s tím nic nezmůže.

 

    V tomto ohledu musím naopak pochválit Mořinské lomy, které vytvořily kolem Velké a Malé Ameriky a Mexika oficiální naučnou stezku a člověk tedy po ní může v klidu jít. Vzhledem k všudepřítomným cedulím i lanu táhnoucím se více méně (kromě míst které vandalové zničili) kolem celého lomu, tak každý přesně ví kam smí a kam už ne. Pokud už je někdo ochoten riskovat pobyt na převisu, který se může kdykoliv utrhnout – většinou se nebude jednat o pevnou horninu, ale jen ztvrdlou křehkou vrstvu půdy případně něčeho podobně nestabilního – je to jeho riziko a blbost. Bohužel viděl jsem spoustu lidí, kteří to zcela ignorovali. Ti si určitě s cedulí se zákazy těžkou hlavu nedělají.

 

    Také jsou místa, které jsou otázkou pro právníky a asi mohou být i zapeklitým „případem“. Těžko zjišťovat majitele dávných historických lomů nebo jiných důlních děl (i lom patří mezi důlní díla). Obecně platí, že vstup do důlních děl, ať už jsou jakékoliv, není povolen. Jednoznačné je to u štol, které jsou vcelku přesně omezeny spolu s jistým „ochranným pásem“ nebo „poloměrem“ (pokud jde například o nějakou jámu). Například na Ostravsku i okolí jsou tato místa dobře vyřešena i s tabulkou a popisem určujícím přesnější parametry díla. Už jen čtení těchto informací je velice zajímavé a i když je jáma dávno zasypaná, tak může vzbuzovat fantazii, jak asi vypadala ve své době. Průzkum důlních děl podobně jako „přírodních“ jeskyní je činností potenciálně nebezpečnou a proto musí mít každý, kdo se této činnosti věnovat, odpovídající povolení, resp. „oprávnění k činnosti“. Proto je bližší nebo i vzdálenější přístup k těmto místům pro laiky věcí, mírně řečeno, ošemetnou. Sám osobně nemám jasno v tom kam smím a kam již ne, pokud to není jasně cedulí, zábranou, plotem případně páskem označeno.

 

    Krásným případem nejasnosti je dávné důlní dílo nedaleko Skřítku v Jeseníku. Mám na mysli rokli (propast, štolu) pod Bílým kamenem. Nevím jak moc se mohu oficiálně přiblížit. Rozum většinou každého zastaví dříve než se do nebezpečných míst dostane. Osobně si myslím, že větší riziko čeká na člověka místa neznalého nahoře u vrcholové menší skalky. Jakým šokem může být pro člověka, který toto místo nezná, tvrdá realita. To, že cestička i zadní část oné „nevýrazné miniskalky“ je jen nepatrným vrcholem skalní stěny, která má výšku několik desítek metrů a dole pokračuje jezírkem s tajemně černou vodou a hloubku zde může každý jen odhadovat. Místo, které mě neustále, vždy a pořád fascinuje a způsobuje mrazení v zádech. Místo, které je tak nesmírně tajemné – stále o něm vím jen velmi málo. I na jiných místech existují štoly, které pro nezvané a místa neznalé návštěvníky připravují spoustu velmi nebezpečných nástrah. Například jezírek v místech, kde to vypadá jen jako pozvolné klesání chodby. Pokud si to dotyčný neuvědomí včas, nebude jištěn lanem, nebude mít odpovídající zkušenosti a člověka, který by ho byl v případě problémů schopen vytáhnout, tak se velice rychle může dostat do míst odkud už se nedostane zpět. Pokud si k tomu připojí skutečnost, že i v jeskyních nebo štolách může existovat něco jako počasí, kdy dohlednost i se sebelepším světlem může klesnout prakticky na nulu, tak má zaděláno na velký problém. Pokud ovšem ještě dostane od „VLÁDCE PODZEMÍ“ příležitost na nápravu své kardinální chyby. Bohužel i někteří z největších znalců „svých“ míst už tuto příležitost nedostali. Stačí si vzpomenout na „Amatérku“ nebo na smutnou příhodu v „Lopači“.

 

    Zvědavost je silný a těžký protivník, ale někteří jako by neměli na druhé straně ani pud sebezáchovy. A to většina největších rizik nastává tam, kde to člověk vůbec nečeká. No nic, komu není rady tomu není pomoci. A pokud si někdo prohlíží lomy, propasti, pohybuje na skalách, tak by se u nich měl vždy maximálně soustředit, nemít „klapky v uších“, nepopíjet pivečko nebo i něco silnějšího, jak je často vidět. Pokud se bude těchto pravidel držet, dá se čekat, že i výlet úspěšně dokončí se spoustou silných zážitku. Jen dát na svůj „šestý smysl“ a nelézt tam, kam by neměl a kde cítí, že už je to „za hranou“. Tím tuplem ne tam, kde je napsáno zákaz vstupu, poddolování, atd. Na spoustu míst může snad člověk nahlédnout, ale spousta je označených zákazem a ten je třeba ve vlastním zájmu dodržet. I tak se lze podívat na další zatopené lomy z velmi atraktivních míst, ve kterých už se spousta lidí nebude cítit úplně nejjistěji. Řekl bych, že místa jsou přístupnější a lépe umístěná než mnohé vyhlídky mořinských lomů. Mám na mysli především „Jakartovické lomy“ a mnoho z nich má na svém dnu také větší či menší jezírko.

 

    Nacházejí se nedaleko vysílače na vrcholu Doubrava 482 m.n.m. mezi Jakartovicemi a Bohdanovicemi. Menší, ale nepochybně také krásné a umě skryté v lese, se nachází severně od tohoto vrcholu nedaleko toku Staré vody. Oblast se na mapě označuje také „U školky“. Ty známější, větší a nebezpečnější zatopené lomy se nacházejí naopak jihozápadně od vrcholu a lze si je velmi snadno a relativně bezpečně prohlédnout z cesty vedoucí chatovou oblastí.

 

    Mou cestu nedoporučuji opakovat, proto ji ani nebudu přesněji popisovat. Bohužel jak již jsou u nás významné velké společnosti, které do svých lesů lidi lákají, tak jsou i jiné společnosti, které by si asi vše nejradši nechali sobecky sami pro sebe. Zkrátka nějakou polní cestou jsem od Šífru mířil směrem k lomům. Na vysílač jsem viděl jen chvíli, pak už ne. Tak jsem šel zhruba podle Slunce předpokládaným směrem. Po poli vidím popojíždět nějaké terénní auto. Když zde bylo tolik různých cestiček, tak jsem se chtěl jen zeptat na nejrozumnější cestu k lomům. Všiml jsem si, že jde o myslivce, ale pod co spadá jsem neobjevil. Jedna z jeho prvních vět byla, že jsem na soukromém pozemku. Nešel jsem zde schválně, tak jsem se mu omluvil, ale přiznám se, že jeho věta byla pro mě velkým překvapením. Do lesů se většinou může. Na mapě jsem mu ukázal cestičky. K jeho cti také musím říct, že nebyl nějak moc útočný a sám mi též řekl, že spíš ho štve, že odtud musí pořád vyhánět nějaké auta. V tomto ohledu ho chápu a možná trochu omlouvám určitou nabroušenost i na ostatní. Naznačil mi zhruba jakou cestou mám jít, že dále ta cestička patří zase někomu jinému a tak jsem se nakonec ztratil v lese a vyšel na něco, co vypadalo jako velká hromada břidlice.

 

    Možná si spousta lidí láme hlavu s výrazem šifr či šífr. V nářečí znamená břidlici, břidlicovou „tašku“ na střechy.

 

    Jdu na jednu stranu a v hloubce vidím pod poměrně prudkým a vysokým svahem potůček. Jmenuje se Stará voda. Rozhlížím se po relativně plochém vršku a vidím spoustu jakýchsi nízkých základů vystavěných z břidlice. Vidím trampské útočiště – přístřešek a o kousek dále, jak lépe to napsat, než pořádnou „škarpu“. Pod velmi prudkými a nejistými svahy vidím v hustém porostu něco jako jezírko s temnou vodou. Za několik měsíců později se od místních znalců břidlice dovídám, že se tomu v nářečí říká „základky“ a že na nich patrně skutečně stály nějaké budovy. Kdo by si chtěl jednu z takových prohlédnout, tak ať se vydá k Flascharovu dolu nad Odrami.

 

    Místa jsou nepochybně velmi zajímavá a většinou je zde klid. Bohužel přístup některých vlastníků turistovi radost neudělá a i díky takovým zde patrně už asi nezavítám. To je škoda, protože je zde vidět trochu historie a duše místa. Duše významné části Nízkého Jeseníku nebo spíš přesněji Oderských vrchů. Krajina jejíž hlavním tématem je břidlice. Některé místa jsou kouzelná jiná méně. Dají se zde objevit zajímavá zákoutí a člověk se může na chvíli cítit jako objevitel. I procházení mapou je svým způsobem dobrodružství. Často člověk najde zajímavé body o kterých ani netuší, někdy jej samy „toulavé boty“ náhodně dovedou do míst se kterými ani nepočítal. Nacházejí se tady nejrůznější doly a to jak povrchové, tak i hlubinné. O některých se toho až tak mnoho neví, o některých trochu více. Pro lidi, kteří mají rádi dobrodružství, ale nechtějí si zahrávat s osudem, je zde několik možností zpřístupněných důlních děl. Tam se mohou spoustu zajímavého dozvědět a dostat tam, kam davy nemíří. Většinou je třeba rezervace návštěvy, protože množství lidí ve skupině není z bezpečnostních důvodů vysoké, ale umožňuje lépe pocítit tajemnou atmosféru místa. To je asi to hlavní, proč do břidlicového podzemí, s chvilkovým návratem do dávných časů, jít. Doporučuji všemi deseti a snad mi vyjde čas se k tomu v nějakém následujícím článku vrátit.

 

    Inu, jak břidlicový lom „Šífr“ vyhledávaný potápěči pro průzračnou vodu, tak i ty méně známé u Jakartovic stojí alespoň za letmé zhlédnutí. Vzhledem k lidem, kteří nemají rádi turisty, houbaře a podobné ve svých lesích asi doporučuji příjezd (příchod) k největšímu zatopenému lomu z cesty od Svobodných Heřmanic a k těm menším (plochou, ne ovšem vždy hloubkou) od Bohdanovic nebo Jakartovic. Zde vedou cesty do chatové osady a z ní mě nikdo nevyháněl. :-) Kdo má rád zatopené lomy a nemá to daleko, tak rozhodně doporučuji. Mohou se směle stavět na startovní čáru mnohem známějších míst „pod“ Prahou.