Zřícenina kláštera Rosa Coeli (Nebeská růže) ve městě Dolní Kounice

Tato stavba s úžasnou atmosférou se nachází na okraji města Dolní Kounice, v údolí řeky Jihlavy, na jejím pravém břehu. Objekt, jehož majitelem je římskokatolické biskupství v Brně, je pro veřejnost přístupný. Bližší údaje o otevírací době i výši vstupného se lze dočíst na stránkách města Dolní Kounice, jelikož provozovatelem se stal Městský úřad. Romantické prostředí opraveného kláštera bývá také místem konání kulturních akcí a výstav i svateb.

Klášter se zcela jistě řadí mezi nejvýznamnější středoevropské církevní stavby vrcholné gotiky. Spolu s gotickým hradem, který byl postaven ve 14. století z obraných důvodů kláštera, tvoří zajímavě laděný harmonický celek, který patrně nemá v Českých zemích obdoby. Aby se mohl člověk ztotožnit s tímto názorem, nemusí být odborníkem na historii, stačí jedna návštěva Dolních Kounic.

Počátky kláštera spadají do 2. poloviny 12. století a důvody založení jsou spojeno se jménem Viléma řečeného z Pulína, který se účastnil bojů mezi českým knížetem Soběslavem II. a rakouským vévodou Jindřichem II. Jasomirgotem v roce 1175. V rakouské zemi však vojska Soběslava II. pouze nebojovala, nýbrž i plenila církevní stavby, což se samozřejmě nelíbilo papežovi. Proto byli Soběslav a ti, kteří mu pomáhali, dáni do klatby. To znamenalo zákaz veškerých církevních obřadů na jejich panství, včetně křtů a pohřbů.

Vilém z Pulína se rozhodl požádat papeže o zrušení klatby, a proto se vydal do Říma. Papež mu za jeho pokání dal úkol vystavět na svých statcích klášter, což byla v té době jedna z obvyklých cest, jak toho dosáhnout. Stavbu kláštera v Dolních Kounicích zahájil Vilém z Pulína roku 1181 a na pomoc si pozval želivského opata Gotšalka, který kromě rad během stavby také přivedl do nově zbudovaného kláštera v roce 1183 z kláštera v Louňovicích premonstrátky, ženskou odnož řádu svatého Norberta. Klášter byl pojmenován Rosa coeli – Nebeská růže a mělo by se jednat o nejstarší ženský klášter na Moravě. Podrobnější popis průběhu stavby kláštera a jeho prvotní vzhled není doložen. Z archeologických výzkumů se usuzuje na zděnou konstrukci, vzhledem k dochovaným pozůstatkům románského zdiva v západním a severním křídle křížové chodby. Kromě zdiva bylo patrně použito také dřevo.

Nedlouho po založení nastává rozvoj klášterního panství. Majetkem kláštera se stávají okolní vesnice a hranice panství se rozšiřuje. V roce 1268 vzal dokonce klášter pod svůj patronát papež Kliment IV. Roku 1284 vymírá drnholecká větev Kouniců a klášter se za vlády Václava II. stává královským. Je to období velkého rozkvětu kláštera, kdy dochází z obranných důvodů k vybudování gotického hradu na nedalekém návrší. Stavbu financoval sám klášter a byla provedena ve dvacátých letech 14. století. Patrně okolo roku 1330 následovala rozsáhlá a tudíž asi také nákladná přestavba v gotickém slohu, která byla ale dokončena asi až na přelomu 14. a 15. století. Z původní románské podoby se toho moc nedochovalo, převážná část budov byla nově vystavěna. Tato přestavba sice vtiskla klášteru a souvisejícím objektům přibližnou dnešní podobu, ale přesný vzhled z této doby je stále ještě předmětem bádání, jelikož se některé části objektů nedochovaly.

Prosperita kláštera byla ukončena v době husitských válek, kdy byl roku 1423 husity vypleněn a zapálen. V důsledku požáru byla narušena také klenba nad chrámem, která se následně zřítila. Nejprve byl prostor chrámové lodi provizorně zakryt trámovým stropem a v roce 1434 následovaly další opravy kláštera.

Na počátku 16. století nastal velký úpadek kláštera. Tentokrát se nejednalo o požár nebo stavebně technické důvody, nýbrž patrně o morální stránku věci. Do kláštera nastoupil nový probošt, Martin Göschl, který aby se mohl oženit s jednou místní sličnou jeptiškou, přestoupil k luteránům. Olomoucký biskup jej za to zbavil hodnosti a král Ludvík na něj vydal rozkaz k vyhoštění. Probošt Göschl ale v klášteře setrval až do roku 1526, kdy utekl do Mikulova k novokřtěncům. Poslední údaje o jeho osobě praví, že ještě před svou smrtí v olomouckém vězení podstoupil v Praze útrpné právo. V klášteře zůstalo 11 řeholnic, jejichž život byl údajně neřestný. Sice si zvolily nového probošta, kněze Jana, ale ani to neodvrátilo zlobu okolního obyvatelstva, které nakonec klášter přepadlo, zpustošilo a zneuctilo. Jeptišky musely utéct. Ale to všechno mohou být patrně částečně legendy, které jsou občas růžové, jindy černé, dobro i zlo v nich bývá zveličováno. Jisté je, že opuštěný klášter s panstvím připadl roku 1527 Moravským zemským stavům, které jej předaly českému králi Ferdinandu I. Habsburskému. Ten jej však o deset let později prodal Jiřímu Žabkovi z Limberka, který opravil klášterní chrám a přebudoval bývalý klášterní hrad. Další majitelé panství již neměli patrně takový zájem a tak klášter postupně pustnul.

V roce 1698 odkoupili opuštěný klášter premonstráti ze strahovského kláštera od Ferdinanda z Ditrichštejnu a započali s opravami. Nejprve přišla na řadu bývalá kapitulní síň, kterou přestavěli na kapli a nově postavili barokní budovu konventu. Následovala oprava kostela a rekonstrukce křížové chodby, v jejímž přízemí došlo u dvou zřícených klenebních polí k obnově z cihel tak, aby věrohodně napodobovala původní architekturu. Mělo by se údajně jednat o jeden z prvních projevů památkové péče v českých zemích. Počin to byl patrně v té době důležitý, o čemž se lze přesvědčit i dnes při návštěvě kláštera, respektive křížové chodby. Jeden ze svorníků na stropě jihozápadního pole nese nápis RESTAVRATVM A. MDCCCI V.A.S. – obnoveno roku 1701 Vít opat strahovský.

Roku 1703 byl sice nově zastřešený kostel znovu vysvěcen, ale pokus o obnovu skončil neslavně ještě téhož roku, kdy Dolní Kounice zachvátil rozsáhlý požár, který poničil i klášter. Z ekonomických důvodů došlo pouze k opravě budovy konventu, nikoliv zříceného kostela, z něhož byly obřady přesunuty do kaple. Strahovští premonstráti nakonec roku 1808 klášter i s kostelem prodali do světských rukou. Dolnokounické panství však nejevilo o budovy valný zájem a tak areál kláštera začal chátrat. Ke konci 19. století svitla zřícenině kláštera ještě naděje. Roku 1895 nechal totiž tehdejší majitel, hrabě Josef Herberstein provést nejnutnější opravy. Provizorně byla zastřešena křížová chodba a kapitulní síň. To však bylo vše v tomto století. První světová válka na začátek století dalšího také nemohla přispět ke zlepšení stavu budov. A tak až v roce 1926 začaly být realizovány některé opravy. Dělo se tak z podnětu Komitétu pro záchranu památek v Dolních Kounicích. Udržovací a restaurátorské práce jsou prováděny vlastně dodnes.

Již před vstupem do rozsáhlého komplexu kláštera, zaujme určitě každého mohutná středověká kamenná zeď, která ho obklopuje. Skrz ni se vstupuje do areálu gotickou hrotitou branou přes bývalý hospodářský dvůr. Za dalším průchodem zdí se vlevo nachází informační a prodejní místo, kde se platí vstupné. Před návštěvníkem se otevírá pohled na nejmohutnější stavbu kláštera, kterou je na půdorysu kříže stojící konventní kostel Panny Marie z vnější strany podpíraný systémem opěrných pilířů. Kostel dochovaný v obvodovém zdivu doplňuje křížová chodba s rajským dvorem, přilehlá kapitulní síň a další objekty, jimž dominuje barokní budova bývalého konventu.

V době naší návštěvy zde sice probíhaly opravy a před kostelem stálo lešení, ale i přesto nešlo přehlédnout v západním průčelí podélné lodi zajímavý hlavní vstup do kostela, který je posunutý kvůli klenbě chóru řeholnic z vnitřní strany mimo osu kostela. Doporučuji nespěchat a chvíli se zde zastavit. Svým zajímavým pojetím i dokonalým provedením patří vstupní portál k ojedinělým dílům tohoto typu u nás. Například hrotitý oblouk portálu má ve své zešikmené špaletě bohatou profilaci a jeho tympanon spočívá na konzolkách v podobě lidských hlav, které nesou kružbový trojlist. V této části portálu je usazen reliéf Krista, který žehná Pravicí a v levé ruce drží knihu života. Spodní plochu mezi kružbovým trojlistem a špaletou oblouku vyplňuje na jedné straně hlava muže a na straně opačné hlava ženy. Hrotitý oblouk portálu je nahoře ukončen převýšeným trojúhelníkovým štítem, uvnitř kterého je další architektonický ornament ze základních geometrických tvarů kruhu, kružbový trojlist. Štít a tím i celý portál je zakončuje kamennou kyticí.

Za vstupními dveřmi se příchozím otevírá pohled do hlavní lodě kostela, která je přibližně ve své polovině přerušena příčnou lodí. Konec této podélné lodě tvoří hluboké presbyterium ukončené trojbokým závěrem. Hned za vstupním portálem se na pravé straně nachází menší gotický portálek, za kterým je vřetenové schodiště ve věžici se zděnou jehlancovou střechou. V době naší návštěvy byl však vstup do těchto prostor uzavřen a tak jsme nemohli vystoupat po úzkých schodech až nad koruny klášterního zdiva, odkud by měl být nádherný výhled na klášterní areál, část města i nedaleký hrad a zámek.

Dnes už je bohužel interiér gotického kostela bez stropu. Ale i na to lze nahlížet pozitivně. Nesmírně působivý pohled na nebeskou klenbu bývalého svatostánku totiž umocňuje již tak úžasný pocit z návštěvy kláštera. Člověku ve zdejších magických prostorách může čerpat současně pozemskou i kosmickou energii, optimisticky pohlížet na svět a posilovat tím obranyschopnost svého organismu či odstraňovat depresivní stavy. Romantický název Rosa coeli neboli Nebeská růže má určitě své opodstatnění, i když jsem se zatím nedočetl, jak klášter ke svému jménu přišel. Impozantní torzo kláštera má bezesporu svou uměleckou hodnotou, což ji dle mého názoru řadí k nejdokonalejším památkám České republiky. Trochu mi to tady připomínalo návštěvu nedostavěného kláštera v Panenském Týnci (https://www.turistika.cz/mista/panensky-tynec-nedostaveny-chram).

Z množství zachovaných a vyspělých kamenických detailů a jejich kvalitního sochařského zpracování odborníci usuzují, že v Kounicích pracovala stavební huť nejen důvěrně obeznámená s tvaroslovím obvyklým v geniální parléřovské huti Karla IV., ale také dosahující její kvalitativní úrovně.

Portálem v jižní zdi kněžiště lze vstoupit do předsíně bývalé sakristie, která byla také v době naší návštěvy uzavřená. Průhledem ve dveřích lze vidět, že sakristii tvoří prostorná síň s křížovou klenbou sbíhající se do středního svazkového pilíře.

Prostory, do kterých naopak vstoupit lze, se nacházejí na severní straně klášterního kostela. Přízemí křížové chodby má vnitřní zeď tvořenou pilíři hrotitých oken, které jsou v rajském dvoře zajištěny opěrnými pilíři. Strop křížové chodby je zaklenut dvaceti poli klenby, jejíž kamenná žebra hruškového profilu se protínají v kruhových svornících a sbíhají při pilířích arkád k štíhlým válcovým příporám s polygonálními patkami, na protějších stěnách se sbíhají do ostruhově podseknutých patek. Pokračovat v prohlídce je možné v prvním patře křížové chodby, kam jsme vystoupali po dodatečně přistavěném zalamovaném schodišti. Toto podlaží umožňuje pohled do rajského dvora pravoúhlými gotickými okny s dělícím středním kamenným křížem. Z původních kleneb se dochovaly pouze baldachýnové konzoly.

Ve východním křídle křížové chodby lze v patře nahlédnout nebo v přízemí vstoupit do kapitulní síně zaklenuté dvěma poli žebrové křížové klenby. Také zde se nachází zajímavá kamenická výzdoba. Žebra hruškového profilu se skosenou hranou se kříží v kruhových svornících a sbíhají do konzol. Na svornících jsou reliéfy beránka a pelikána a pod rozčleněnou krycí deskou konzol jsou čtyři lidské masky s věncem dubových listů a hlavami lva a berana. Prostor kapitulní síně je patrně nejcelistvějším dochovaným prostorem celého klášterního areálu.

Při zabezpečovacích Pracích a opravách byly nalezeny některé původní architektonické prvky, které jsou shromážděny především v přízemí křížové chodby, kde jsou také k vidění některé zajímavé fragmenty, pocházející odjinud, například z hradu a zámku. Za některými památkami z dolnokounického kláštera by musel člověk doputovat do Moravského zemského muzea a Moravské galerie v Brně.

Toto zajímavé místo nemohli nechat bez povšimnutí ani filmaři. Ze známějších věcí se zde natáčely například záběry do pohádky „O statečném kováři (1983 – režie Petr Švéda) a prostor klášter zaujal také režiséry Pavlínu Moskalykovou a Antonína Moskalyka při natáčení oblíbených „Četnických humoresek“ (2007, III. série - Poslední soud).

Ve městě a okolí jsem ještě navštívil následující:

- starobylé město Dolní Kounice:https://www.turistika.cz/mista/krasne-starobyle-mesto-dolni-kounice

- kaple s. Antonína a Floriána:https://www.turistika.cz/mista/dolni-kounice-kaple-sv-antonina-a-floriana

- židovské památky:https://www.turistika.cz/mista/zidovske-pamatky-ve-meste-dolni-kounice

- hrad a zámek:https://www.turistika.cz/mista/hrad-a-zamek-nad-mestem-dolni-kounice

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/