Zřízení vodovodu v Pardubicích v letech 1905-1907

První zásluhu o dodávku vody do města má Vilém z Pernštejna, který na přelomu 15. a 16. století vybudoval Počapelský kanál pro říční vodu a vodovod ze Srchu pro pitnou vodu, zřízený v roce 1515. Ze Srchu tekla voda borovým potrubím až do městských a zámeckých kašen a nádrží, z nichž nejvýznamnějšími byla fontána a sádka na ryby v klášterním rohu Pernštýnského náměstí. Kolem roku 1734 byl dosavadní vodovod zrušen a nahrazen novým, což znamenalo zánik některých nádrží. Od té doby byla používána voda z obecních nebo soukromých studní, přičemž ty veřejné byly spravovány obcí a udržovány v čistotě a chodu jejím nákladem. Později si vybudoval vlastní vodovod zdejší pivovar, jenž si nejprve v roce 1885 zřídil ve dvoře novou studnu a o rok později druhou studnu v "louce u rybníčku", což korunoval roku 1893 novým vodovodem z Labe, jímž proudilo denně na 6 000 hektolitrů vody.

Zvětšující se město a zpřísňující se hygienické podmínky vyvolaly potřebu zřízení vodovodu, kterým by byly Pardubice zásobovány pitnou vodou. Návrh na jeho vybudování se objevil na společné schůzi vedení města a jeho finančního odboru, k níž došlo 11. května 1891. Ale teprve 9. června 1897 došlo ke zvolení "komise pro předběžné práce kanalisace, vodovodu, osvětlení a dlažby města" a spolu s ní byl de facto odsouhlasen i spočtený náklad. V letech 1897-1898 proběhla první jednání o stavbě vodovodu s Ing. Karlem Kressem z Prahy, jenž se nakonec uvolil vyzkoušet mocnost pramenů budoucího vodovodu. Trvalo však dlouhý čas, než se našla vhodná lokalita, kde by byl vydatný zdroj vody a ta by byla zároveň tak kvalitní, aby mohla být určena k pití a nikoliv jen k užitku.

Nakonec byl objeven vhodný pozemek u Nemošic nedaleko řeky Chrudimky. Jako odborní rádci byli obcí pozváni řádní profesoři c. k. české vysoké školy technické MUDr. Alfred Slavík (pro obor geologie a mineralogie) a Ing. Jan Vladimír Hráský (pro obor zemědělská technika), naopak čerpací zkoušky byly prováděné známou vodohospodářskou firmou Kress a Bernard. 4. srpna 1905 byla vyhlášena veřejná soutěž na vybudování vodovodu s termínem odevzdání nabídek do 22. srpna 1905, což dokazuje oznámení, které vyšlo v "Architektonickém obzoru" 6. září 1905: "Pardubice. Vodovod. Na stavbu vodovodu podány následující nabídky: 1. Na celý projekt firmy: Nekvasil z Prahy, Kress z Prahy, Kunz z Hranice na Moravě. 2. Na stroje firmy: Märky, Bromovský a Sohr z Hradce Králové, Akc. společnost dříve Breitfeld, Daněk i spol. z Karlína, Langer a Wolf z Liberce. 3. Na vodojem firmy: Herzán a Uhlíř z Prahy, Hrůza a Rosenberg z Prahy, Streitzik a spol. z Liberce. 4. Na stavbu obytných budov, čerpací stanice atd. firmy: Kašpar, Krátký, Kratochvíl, Potůček, Novotný, všichni z Pardubic." 21. září 1905 městské zastupitelstvo zadalo stavbu vodovodu firmě Ant. Kunz v Hranicích na Moravě za 540 000 K. Se zřizováním nového vodovodu se začalo 21. května 1906 a vodovodní potrubí bylo položeno po Pardubicích známou speciální firmou pro zařizování vodovodů a stavby čerpadel Antonína Kunze z Hranic na Moravě.

Původně bylo rozhodnuto, že bude vodovod zařízen jen na dvojici jímacích studní. Voda byla zvedána výtlačnými pumpami (2 soupravy Güldnerových motorů na nasávaný plyn s trojčitými Plungerovými čerpadly, každá na 30 HP a 1 670 litrů za minutu) litinovým potrubím o délce 1 925 m a o světlosti 300 mm vnitřního průměru do vodojemu na Vinici o obsahu 864 m3, jenž byl vybudován nákladem přes 100 000 K podle projektu Dr. Ing. Karla Skorkovského firmou Hrůza a Rosenberg. Teprve později bylo čerpání vody obstaráváno turbínovou pumpou s elektrickým pohonem, zřízeným roku 1917 spolu s dalšími 2 studnami. Ani to však nestačilo pardubickému stavebnímu boomu a s ním spojeným stále se zvyšujícím odběrem vody, a tak byla v letech 1921-1922 vybudována dvojice nových studní a roku 1930 došlo ke zřízení zářezu.

Onen zmíněný věžový vodojem na Vinici byl vybudován v roce 1906 a v té době se stal 1. velkým vodojemem ze ztuženého betonu v Čechách. Jeho obsah byl 1 200 m3 a vodní hloubka činila 5 m. Jako stavba byl opravdu zajímavý, protože spodní věžová stavba byla vysoká pouze 14 m a její základ spočíval na opukové skále a betonové desce. Výstupné zdivo sestávalo z vnějšího pláště a 3 středových pilířových věnců, vyztužených ve 3 patrech, přičemž ten vnitřní byl vytvořen jako šachta pro komunikaci nad vodojem a pro větrání. Ve 3. poschodí byla zřízena na výztuhách betonová podlaha tak, aby bylo dobře viditelné dno vodojemu kvůli případným problémům konstrukce s nepropustností. Odtud bylo také přístupné litinové potrubí, jež bylo do dna pečlivě zabetonováno a zaizolováno, aby nemohla žádná voda uniknout. Nahoře pak byla situována dvoudílná nádrž s přepažní diametrální zdí a s výztuhami ve 2 polohách, přičemž vzduchová izolace byla jak po obvodu, tak i pod stropem, jenž byl zároveň střechou. Tato plochá deska byla nahoře izolována asfaltovou vrstvou.

Z tohoto vodojemu o průměru 16,2 m a výšce 13,75 m (ke dnu vodojemu a k vrchní hladině 18,75 m a celý vodojem dosahoval 25,5 m) pak byla voda samospádem vedena do města a po něm rozváděna potrubím, propojeným tak, aby v případě závady nebo jinak vzniklého uzavření potrubí mohla voda téci druhou stranou. Vznikly tak 2 vodovodní sítě - na levém a na pravém břehu Chrudimky, k jejichž následnému propojení došlo potrubím pod Prokopovým mostem a tzv. mezimosteckým mostem na Bílém Předměstí.

Většina domů tak byla připojena na novou vodovodní síť, za což museli majitelé domů platit obci poplatek. Nejprve šlo o paušální platby, jež se změnily se zavedením vodoměrů na platby za odebrané množství vody, přičemž za 1 m3 bylo placeno 20 haléřů a od 1. ledna 1921 byl tento poplatek navýšen na 50 haléřů. V roce 1907, kdy byl vodovod uveden do provozu, na něj bylo připojeno 20 419 obyvatel, tj. celá obec, která navíc do roku 1921 vybudovala 118 pouličních hydrantů a 14 uličních výtokových stojanů, k jejichž zániku došlo v roce 1926, kdy byly všeobecně zavedeny vodoměry.

Celkový náklad na zřízení pardubického vodovodu, nad jehož stavbou, správou stavby a úpravou plánů měla dozor městská technická kancelář, vyšel na 711 518 K, ale bez domovních přípojek. V roce 1912 již vodovod dodal celkem 391 235 m3 vody (o rok dříve činila spotřeba vody 408 289 m3), přičemž první (velká) studna dodávala 13 litrů za sekundu, druhá studna 3 litry a ty další mezi 2-4 litry. Spotřeba vody však byla tak vysoká, že ve vodojemu na Vinici prakticky nic nezůstávalo a byl de facto stále prázdný. Navíc se rozrůstala rovněž vodovodní síť, neboť zatímco roku 1911 měla celkem 16 601 m, tak o rok později byla dlouhá již 16 734 m, v roce 1921 překonala již 23 500 m a roku 1937 dosáhla 40 000 m. To však byl jen pouhý počátek, když srovnáme výše zmíněná data se současným stavem, ale to je již jiný příběh a mnohem známější než samotné zavádění vodovodu do města.