17. 9. U bezedné studně.

9. U bezedné studně.

To marně duch lidský básni a bájí.

Co hrozná ta tůň v své hlubině tají.

Schillerův potápěč.

Na půl cestě od hlubokého jezera zpět spatříme v hradební zdi nízkou branku, která uvede nás do zámeckého přikopu. První, co při vstupu do očí nám bije, jest palác, který vysoko na terasu napolo sesutém svými vylámanými okny smutně do okolních pozírá lesů. Pokročivše asi 30 kroků dále, octneme se u jedné z nejzajímavějších partii hradních, u bezedné čili též u čertovy studně.

Latěmi obehnán, po levé straně můstkem několika trámů překlenut, šklebí se na nás nepravidelný tmavý jícen, na jehož okrají stromy a keře odvážně zapustily kořeny. Hledíme-li delší dobu do prohlubně, až oko přivykne tmě, poznáváme, že jest tesána ve skále, spatřujeme i spodek, na němž na přič leží jakési trámoví a latě. Měřením zjistili jsme, že díra ta je dnes 12 m hluboká.

Jinak před věky. S hrdým sebevědomím pohlíželi obyvatelé hradu ku své studní, která jednoduchými prostředky středověku ve skále tesaná, ohromnou představuje práci. Dle několika pramenu měla 75 sáhů t. j. přes 140 m hloubky a vesničané v okolí pevně věří v pověsť, že kachny tam vpuštěné vypluli na povrchu Bečvy opět na světlo Boží. Jelikož Helštýn nad hladinou Bečvy asi 100 m vyčnívá, bylo by dno studně ovšem ještě přes 40 m pod hladinou Bečvy. Nelidskou práci v bezedné tůni pohřbenou nechala fantazie lidu vykonatí čertu, jak o tom vypravuje pověst v 3. dílu tohoto spisu: „Čertova studně“.

Dle vši pravděpodobnosti byla za Kravařů zbudována. Nasvědčuje tomu jednak okolnost, že leží v okršku starého hradu, jednak že jiní páni až po rodinu z Pernštýnu drželi hrad poměrně jen krátký čas, kdežto majetek Kravařů byl přes 150 let. Z tradice rodiny, která po tři pokolení zastávala na hradě službu vrátného, dovídáme se, že vodu vážívali robotnici dvěma okovy, z nichž plný šel nahoru, prázdný dolů.

V náčrtku pamětního spisu (bez datumu) který kníže Ferdinand z Dietrichsteinu císaři Leopoldu I. o Helštýně sepsatí kázal, označuje se její voda za výbornou. Vandalismus, r. 1656 v hradě řádící, zanechal i zde svou neblahou paměť, zaházením studně na 21, dle jiného spisu až na 16 sáhů. Sedm let později, r 1663, když Helštýn proti Turkům o překot znovu byl vyzbrojován, jednalo se též o vyčištění zaházené studně a podařilo se nám v knížecím archivu dvě nabídky, práce té se týkající, naleztí:

Hornici, Matěj Kresa a Lukáš Tutka z Hory Kutné nabízejí se knížecímu hejtmanovi, že studni vyklidí a žádají záplaty 160 rýnských hotových peněz, 8 měřic rži a 1 měřici žita na chleb, 2 bečky piva, 16 mázů sádla, 2 mírky soli, 100 liber masa neb 50 liber ryb, 50 liber sýra, 3 měřice luštěnin a denně libru svíček. Za to uvolují se položití kauci 200 zl. Knížecí hejtman seškrtal požadavky jejích náležitě; nebo jim nabídl 95 zl. 30 kr. hotových, 1 bečku piva, 1 vědro hradního piva, 1 měřic luštěnin, 1 mírku soli a 16 liber vypuštěného loje --- a hornici přijali.

Druhou nabídku činí nejmenovaný zednický mistr z Lipníka, žádaje 100 zl hotově, 5 měřic rži, bečku piva, 2 měřice luštěnin a mírku soli. Je jak vidíme skromnější; ale jeden požadavek vysvětluje nám tuším jeho umírněnost. Ku konci žádá totiž: „a potřebné k tomu robotníky“ kteří ovšem byli zdarma. Knížecí hejtman má větší důvěru k horníkům a doporučuje je též ve své zprávě knížeti, avšak čistění zůstalo na papíře, kníže k němu nesvolil.

Ku konci předešlého století vznikla a nijak nechtěla utuchnouti pověsť, ovšem jen pod pokličkou šířená, že jistý lesník, aby ušel soudnímu vyšetřování, hodil do „bezedné“tělo zastřeleného pytláka. Prohlídka studně prokázala bezpodstatnosť pověsti té, ale zároveň dán rozkaz, aby studně řitici se vazbou a sezdi padajícími kameny zahazována byla, k čemuž ostatně bez rozkazu velicí i malí navštěvovatelé hradu dobrovolnou robotou pilně přispívali a podnes přispívají, takže již na 12 m zaházená jest.

V novější době hostila „bezedná“ ve svém jícnu již několikráte návštěvníky různého druhu. K nejodvážlivějším patřil ševcovský učeň, který směle po svázaných žebřících slezl dolů, aby z hlubin vylovil --- prase, které jeho mistru tam bylo spadlo. Odhodlaný náš Bivoj svázal vepřikovi nohy a stoupal směle s břemenem na světlo Boží. Spoléhal ale příliš na přísloví, že neštěstí nechodí po horách, neboť najednou praskl jeden příčel u žebříku a hrdina náš i s kořisti řítil se zpět do hlubiny. Vzdor bolestnému pošramocení pokusil se ještě jednou lézti i s břemenem nahoru, tentokrát se zdarem. Jaké odměny se mu od mistra dostalo to nám tajno.

Příšerně šklebí se na nás tmavý jícen hlubiny. Pokusíme-li se osvititi jej světlem na dlouhé žerdi upevněným, tu tajemný jakýs šelest budí se po skalních stěnách, jako bychom tam pohádkový národ pidimužíků z klidu byli vyrušili. Či by rod trpaslíků přece nebyl jen pouhou bajkou? Posviťme blíže k místu, odkud onen tajemný šíři se ruch! a hle, houf vyplašených netopýrů počne v hlubině se rojiti a údery svých Křídel rázem mění svět pohádkový v holou skutečnosť. Pohostinsky dopřává „bezedná“ v tajemných svých útrobách netopýrům útulku, jim jediným tichým strážcům tajuplné a slavnější minulosti.

Fotogalerie