28. 20. Z potulek po úbočích hory.

20. Z potulek po úbočích Hory.

Buď kraji zdráv, tak plný krásy

a spočiň mír na skráních tvých

a o tvé Hory na vše časy

se rozrážej hněv bouři zlých.

Sládek.

Pokud hrad býval obydlen, bylo blízké okolí vždy stromů prázdné, poněvadž by byly bránily vyhlídce a nepřátelským střelcům poskytovaly vítaný úkryt. V podálí hradského kopce však byly jako podnes rozsáhlé temné lesy, v nichž úskočný nepřítel lehce mohl se ukrytí. Avšak opatrnost předků byla větší, než za naší doby. Nikdy neotevřeli bránu, dokud se nepřesvědčili vyhlídáním skrze skuliny neb z hradeb, jestli se v příkopech nějaký škůdce neskrývá; v časech nejistých nad to ještě s několika psy vyšli neb vyjeli před bránu, aby prohledali blízké lesy.

Z několika písemných památek vychází na jevo, že příkře k Týnu spadající úbočí severní a severovýchodní v jisté vzdálenosti od hradu vždy byly pokryty lesem. Pod východním úbočím byly snad od dob třicetileté války až do polovice našeho století polnosti. O úbočí západním víme, že v předešlém století a na počátku našeho šuměl zde prastarý bukový les. Na svahu jižním byly dvě zahrady, jak se zdá dnešní vozovou cestou od sebe oddělené. Zdáli stávaly již za dob předpernštýnských, nelze zjistiti, první zmínka o nich děje se v listinách Pernštýnu.

Západní zahrada byla obehnána zdi, jejíž stopu, pokud rolemi úplně zahlazená není, podařilo se pisateli vypátrati. Popis neb označení na pláně by laskavému čtenáři málo prospělo. Koho věc blíže zajímá, tomu vratný popsané ukáže. Podotýkáme jen, že zahrada sáhala tenkrát až asi 30 m hluboko do dnešního lesa za cestu, která dnes Lipovým stromořadím dole pod hradem vede. Před potůčkem, který tu lesem teče, nalezneme rovnočárou brázdu, poněkud zarostlou; jest to stopa bývalé zahradní zdi. Zmíněná cesta lípovým stromořadím byla totiž teprv počátkem let šedesátých našeho století vystavěná, při čemž kamení ze zahradní zdi až do základů vybráno bylo. Starodávnou zahrádku na tom místě připomíná též lidový název tratě „Na zahrádkách“.

Druhá zahrada nebyla, tušíme zdí obehnána, aspoň nenalezli jsme nikde po ní nejmenší stopy. Za to jest jisto, že zde stávaly kdysi cihelny. Podnes se tam rolník cihel doorává a dokopává. S tím souvisí též následující: Na místě, kde vozová cesta na hrad od cesty odbočuje, vidíme v lese jako by starodávny malý rybníček, dnes bez vody, na dolní straně silnou hrázi zpevněný. Všeobecně soudí se, že zde býval malý rybník pro okamžitou potřebu kuchyně. Nám zdá se spíše, že to byla nádržka na zachycování dešťové vody z lesa sem zbíhající, již k výrobě cihel bylo potřebí. Porybnému na Helštýně stálo více než 10 namnoze Velkých rybníku k dispozici, ten neměl potřebí chuť svých ryb v bídné kalužině kaziti.

Obecně neznámo jest též, kudy vedla stará vozová cesta na hrad. Ač dnešní sotva půl století stává, má obecné mínění za to, že je tam od věků. Stará cesta odbočovala za posledním Týnským domkem v levo do Hory a stoupala v mírných oklikách nahoru. Až na malý kus, kde její trať roli je zahlazena, lze ji až ku hradu stopovati. Nesmi nás přitom mastí, že často uprostřed její tratě nasazeny jsou stromy. Ve vyšší části Hory šla podél zahradní zdi a byla pouze jednokolejní, jen místy byly širší vyhýbky. Končila tam, kde dnešní chodník uvádí nás k první bráně.

Všimněme si konečně vrcholku hory západně od hradu se rozkládajícího. Tento zůstal ještě dlouho po třicetileté válce obehnán kamenným náspem a palisádami. Místo to sloužilo uprchlíkům širého kraje za útočiště, kteří bydleli zde v barácích. Kamenný val dosud lehce lze sledovati. Jest po většině křovím hustě porostlý. Na západním konci hory, kde tato do kamenného lomu se sklání, nalezneme kamenné základy jakési kulaté stavby, snad stanoviště hlídky, která odtud daleký po kraji měla rozhled, dnes stromovím a křovím poněkud maskovaný. Koho věci v této kapitole popsané blíže zajímají, tomu za mírné zpropitné nejlépe ukáže je vrátný.

Fotogalerie