RUSKO, pokračování č. 3

Jak se jezdí vozíčkářům v Novorossijsku a nejen jim....

Dnes je 13.10. místní čas 17:56 (což je o dvě hodiny víc než u nás). Venku je pod mrakem, vše mi připomíná blížící se podzim.

Musím napsat zážitek, který mě zasáhl. Před dvěma dny jsem na ulici poprvé od doby, co jsme zde viděla vozíčkáře. Je zde nejen velice silný automobilový provoz, ale nejsou zde téměř žádné bezbariérové přístupy, obrubníky u chodníku jsou mnohdy i kolem 20 centimetrů a to i v místech kde je přechod pro chodce! Povrch chodníků je rozbitý, nerovnoměrný stejně jako schody, kterých je tady víc než dost. Kromě promenády u moře je pohyb pro lidi tělesně handicapované, maminky s kočárky, velice obtížný. Většina bytů je v kopcích nad mořem! I přejít ulici na zelenou a po přechodu, vyžaduje notnou dávku odvahy a hodně pozornosti pro každého chodce. Je zde běžnou praxí, že když přecházíte po přechodu, najednou před vámi přímo vyletí auto, které odbočuje vpravo, přechod mu křižuje cestu, ale to řidiče vůbec nezajímá, ještě na vás zatroubí, jede… Musíte zapomenout na nějakou přednost na přechodě a už vůbec ne absolutní. Pokud si vzpomínáte, jak jsem psala o tom, že jezdit na kole po silnicích je nebezpečné, tak přejít na zelenou na přechodě a nebýt přejetý je malý zázrak.

Teď se vracím k vozíčkáři, kterého jsem viděla, jak se potýká s cestou, kterou musí například ujet když si jede nakoupit jídlo do centra, tedy dolů k moři. Zpáteční cesta vede samozřejmě do kopce i to je víc než k „utahání“, ale on musí celou tu cestu jet po silnici mezi proudy aut! Auta zde jezdí různých typů, různého stáří, v různém technickém stavu. Jízda po chodníku není možná (jak jsem popisovala, po nich je často obtížné i chodit), takže nezbývá než odvážně „uhánět“ mezi auty a modlit se k bohu aby to nebyla cesta poslední.

Máme se dobře, lidé jsou srdeční a nic nás jen tak nerozhází, jen to zdraví.

Mějte se báječně a napište nám,

Vlaďka

Fotogalerie