Lisabon – muzea, která nesmí návštěvník města minout (Lisboa – museus)

Lisabon, coby „město s duší umělce“, příznivce návštěv různých muzeí a galerií v žádném případě ani trošku nešetří. Jen výčet těch nejzajímavějších z nich by byl pravděpodobně podstatně delší než většina článků na Turistice. I proto bude tento příspěvek věnován opravdu jen těm nejdůležitějším a nejnárodnějším … a i tak bude každému z nich věnováno pouze pár řádků. A hned na úvod si můžeme prozradit, že půjde hlavně o obrazy, archeologii, historické kočáry a modrobílé kachlíky zvané azulejos, chybět nebudou sochy, móda či tramvaje, ale dokonce ani elektřina nebo voda. Zkrátka Lisabon nabízí každému něco …

Pokud by měl autor článku opravdu doporučit své skutečné TOP, určitě by nevynechal Národní muzeum starého umění, Museu Calouste Gulbenkian, Národní muzeum kočárů, Oceanárium, Národní archeologické muzeum, Národní knihovnu a Belémské kulturní centrum. Každý návštěvník Lisabonu si však, samozřejmě, může sestavit svůj vlastní žebříček, a i proto bude tento článek obsahovat zmínku o podstatně vyšším počtu zařízení a naopak vynechá nádherné Oceanárium, i když také to je svým způsobem pozoruhodným muzeem.

Antiga neboli Národní muzeum starého umění (Museu Nacional de Arte Antiga) musí být prostě první, už jen kvůli triptychu Pokušení sv. Antonína od Hieronyma Bosche. Bosch je génius a obraz je to fantastický, ale vůči ostatním je (trošku) nespravedlivé, že se občas mezi Antigu a Hieronymovo „dílko“ dává rovnítko. Muzeum se totiž pyšní nějakými 40 tisíci sbírkových předmětů z oblasti malířství, sochařství i uměleckého řemesla – a také Evropy, Asie, Jižní Ameriky i Afriky. Součástí expozice je velká sbírka portugalského umění 12. až 19. století. Navíc Antiga již od roku 1884 sídli v paláci ze 17. století. A pokud máme kromě Bosche představit i další známá jména, tak určitě nesmí chybět Dürer, Cranach st. nebo domácí Nuno Gonçalves. Za zmínku stojí určitě také sbírky keramiky, porcelánu i slonoviny nebo zlaté poklady lisabonských klášterů.

Následuje veleslavný Gulbenkian neboli Centrum moderního umění (Museu Calouste Gulbenkian). Železobetonově-vápencová zahradní stavba několika architektů, dokončená ve tvaru písmene „T“ a v roce 1968, ukrývá ve svých stěnách nejen umění moderní, ale také pěkně staré kousky. A tím není myšlen jen Rembrandt nebo Rubens, ale hlavně řecko-římská antika nebo starověké umění egyptské, mezopotámské, perské a arménské. Ze známých jmen nechybí ani Rodin, Lochner, Van Dyck, Renoir, Manet, Monet nebo Degas.

Muzeum Chiado (Museu do Chiado) neboli Národní muzeum současného umění bylo v historickém centru Lisabonu otevřeno v roce 1911. Najdeme ho na ulici Rua Serpa Pinto a jeho sídlo bylo v roce 1994 kompletně přestavěno podle projektu francouzského architekta Jean-Michela Willmotte. V muzeu můžeme obdivovat sbírky portugalského umění v období od roku 1850 do současnosti a najdeme zde zejména obrazy a sochy. Již teď je tedy z textu zřejmé, že fanda moderního umění si zde přijde opravdu na své, ale Lisabon nepřeje jen jemu. Nechybí tak např. Vojenské muzeum (Museum Militar), které bylo otevřeno v roce 1926, sídlí v blízkosti nádraží Santa Apolonia a jeho návštěvníci si zde mohou prohlédnout nejen velkou výstavu zbraní, uniforem a vojenských historických dokumentů, ale v sále Vasco da Gama také sbírku starých děl a moderních nástěnných maleb, zobrazujících objev námořní cesty do Indie. Nechybí ani expozice vývoje zbraní v Portugalsku (od pazourku po střelné zbraně) a sály zaměřené na I. světovou válku. Poměrně zajímavé je také muzeum Museu Rafael Bordalo Pinheiro, které na ulici Campo Grande od roku 1916 představuje práce tohoto velkého umělce 19. století. Prim hrají jeho karikatury, ale nechybí ani obrazy a typická „kýčovitá zvířecí” keramika. Muzeum designu a módy (Museu do Design e da Moda) se nachází ve čtvrti Baixa, tedy v centru města, kam se přestěhovalo z Belémského kulturního centra. Najdeme zde opravdu pestrý pelmel od nábytku přes oblečení po kabelky. Vše pochází z období od 19. století po současnost a zřejmě i muži znají zde „zúčastněná“ jména jako Yves Saint-Laurent, Christian Dior nebo Versace.

Jedním z vůbec nejvýznamnějších portugalských muzeí vůbec je Národní muzeum kachlíků azulejos (Museu Nacional do Azulejo), sídlící – v podstatě již od roku 1958, ve skutečnosti a oficiálně od roku 1965 - v bývalém manýristickém klášteře Madre Deus (Matky Boží), založeném královnou Leonorou na počátku 16. století. Snad nejdůležitějším exponátem muzea je panoramatický pohled na Lisabon před ničivým zemětřesením v roce 1755. Od roku 1996 můžeme v Lisabonu navštívit také uznávané Muzeum farmacie (Museu da Farmácia), které mapuje 5.000 let tohoto oboru a nabízí mj. také možnost vidět přenosnou lékárnu z raketoplánu Endeavour. Historické sbírkové předměty pak pocházejí z časově vzdálených starověkých civilizací a kultur, např. Mezopotámie, Egypta, Řecka, Říma, říší Inků i Aztéků, Tibetu, Číny nebo Japonska.

Unikátní je určitě také Muzeum vody (Museu da Áqua) na ulici Alviela ve čtvrti São Vicente. Nachází se v prostorách první lisabonské parní přečerpávací stanice, která fungovala téměř na bázi kogenerační jednotky. Muzeum je však zaměřeno hlavně na přívod vody do Lisabonu a jeho následný rozvod po městě. Nechybí části akvaduktů, fontán nebo chrličů ani dokumentační archiv a fotografická sbírka. Rozmanitost lisabonských muzeí dokresluje dopravní muzeum Carris (Museu da Companhia Carris de Ferro), které od roku 1999 představuje veřejnosti více než stoletou historii, přítomnost i budoucnost veřejné Dopravy v Lisabonu. Najdeme ho na „předměstí“ Alcantara, na nádraží Santo Amaro z 19. století, a je zaměřeno, celkem nepřekvapivě, na kolejová vozidla, tedy hlavně na jeden ze symbolů města – tramvaje. Nechybí vzácné dokumenty, fotografie, historické uniformy nebo jízdenky, ale ani celé tramvaje, autobusy i výtahy. Muzeum je rozděleno do tří částí a jeho součástí je i přesun funkční tramvají z roku 1901.

Opomenout nelze ani různá muzea, spojená se sakrálními památkami, např. Klášterní muzeum sv. Vincence nebo Muzeum katedrály Sé. Pozoruhodné je také Archeologické muzeum ve zřícenině karmelitánského kláštera, které se pyšní - mimo jiné - dvojicí krásných peruánských mumií. Na závěr je nutno zmínit ještě instituci nazvanou Fundace José Saramaga (Fundacão José Saramago). Nejedná se o klasické muzeum, ale o kulturní nadaci spisovatele Saramaga, zabývající se podporou kultury v portugalském jazyce a – jako vždy a všude – ochranou lidských práv a životního prostředí. V tomto případě je podstatný spíše fakt, že tato onstituce sídlí ve spisovatelově rodném Diamantovém domu, slavném Casa dos Bicos.

Uvedená muzea jsou opravdu jen špičkou pomyslného ledovce. Vzhledem k tomu, že autor tohoto článku navštívil zatím, bohužel, jen velmi omezený počet lisabonských muzeí, nachází se ve Fotogalerii – víceméně – pouze snímky z muzea Antiga a Belémského kulturního centra.