Létáme, překonáváme vzdálenosti, nejen v kilometrech, ale i mezi sebou..

Nad očekávání skvělý servis letecké společnosti Aeroflot

Několik dní před odjezdem jsem nedělala nic jiného než nakupovala, vařila do zásoby (do mrazáku ), na příštích 5 týdnů, prala a žehlila, vůbec mě nenapadlo jaký rušný život Martin po mém odjezdu povede! Přitom se vysloveně těšil na to jaký bude mít božský klid, který si rozhodně užije…

Začalo to už tím, že si takhle jednou večer, pár dní před mým odjezdem, vzal průvodce po Moskvě, nalistoval si mapy Moskvy a začal si v nich něco studovat. No, na tom by nebylo nic zvláštního, protože čtení map a průvodců je jeho největší záliba. Nicméně, já jsem letěla z Anapy právě přes Moskvu do Prahy. Byl to navíc můj první let, který jsem absolvovala sama. Neviděla jsem v tom žádný problém, letenku, zpáteční, jsem si koupila už v Praze, v prosinci, byla zaplacená, na přestup jsem měla přes hodinu…

To by ovšem nesměl být Martin, aby si něco nevymyslel a trochu mi ten klídek nenaboural. Přišel za mnou do kuchyně a říkal: „Ty jedeš přes Moskvu, budeš přejíždět z jednoho letiště na druhý a víš jak ?“ Tady mi Rusové říkají, že v Moskvě to není tak jednoduché, samá auta, zácpy, kolik času máš na přestup? Oni se radši Moskvě vyhýbají. „Ale ty seš šikovná holčička, ty to zvládneš“!

No, a už jsem měla brouka v hlavě! Ještě mi ukázal na mapě, že tam jsou skutečně dvě letiště od sebe vzdálená, nepoznala jsem kolik kilometrů,Šeremetěvo-Terminál 1 a Terminál 2.

A už to začalo, bylo po klidu. První co jsem udělala napsala jsem cestovní kanceláři od které jsem měla letenky jak je to s tím přejezdem. Ať mi dají nějaké informace. Informace mi dali, ale pouze takové, že přiletím na terminál 1 a do Prahy poletím z terminálu 2. Jak je to zařízeno s přejezdem mezi nimi, nevěděli. Tak to mi nepomohli, ale ujišťovali mě, že to určitě stihnu.

Pak jsem začala přemýšlet, kdo by to mohl vědět. Hledala jsem na netu, tam jsem si toho moc nepřečetla. Moje kamarádka mi z Prahy začala také hledat informace, ale to byly různé plánky, časy vlaků, aerobusů, no hrůza. Pak mě napadlo, že kdo jiný by mi mohl poradit než Jirka Sázavský velký cestovatel po Rusku a Dálném východě.Ten mi napsal, že jestli mám letenku až do Prahy bývá tam bus zadarmo.

Pak se ještě přidaly moje milé kamarádky, Martinovy žákyně, krajanky i Rusky. Některé již do Čech letecky cestovaly, ale většinou jeli z Novorossijska vlakem do Moskvy a odtud teprve letadlem do Prahy. Takže jak to chodí s přestupem z jednoho letadla do druhého taky nevěděli.

Nicméně našli mi čísla autobusu, který mezi oběma terminály jezdí, dokonce mi rusky napsaly asi dvě věty, jedna na informace abych se zeptala kde je zastávka toho autobusu a pak , kde je odlet letadla z toho druhého terminálu. Říkali mi, ty rusky umíš, tak to buď přečti nebo jim to dej rovnou přečíst! No připadala jsem si jak ten největší pitomec!

Nejdřív jsem byla v úplném klidu a pohodě a v den odjezdu- naprostá panika!

Na začátku putěšestvia ,( putování ), byl odjezd autobusem v 10.10 z Novorossijska do Anapy. Když jsem ještě po půl jedenácté stála na autobusovém nádraží a čekala na autobus , sem tam se mi stahovalo hrdlo a začala jsem propadat panice. Říkala jsem si, to to začíná, jak to bude asi vypadat v té Moskvě?!

Nakonec autobus přijel, odjela jsem na letiště, zkoušela jsem při odbavování neukazovat registraci, i když jsem ji měla. No, to mě tedy neprošlo. Přestože se jen na ni mrknou, a pak ji můžu vyhodit, chtěli jí! Jako perlička byla větší prohlídka mého cestovního kufříku. Zapomněla jsem, že v něm mám malé nůžky na nehty a dokonce i takový malý starožitný nožík! Takže kufřík musel projet 2x rentgenem, pak jsem ho musela celý vybalit, nožík najít, ukázat…Konečně jsem byla odbavená.

Další cesta probíhala bez problémů. Letěli jsme necelé dvě hodiny. Akorát když jsme se blížili k Moskvě, tak bylo vidět kolik je všude sněhu a hustě sněží. Když jsme odlétali z Anapy, bylo 12 stupňů, slunečno.

Navíc se už stmívalo. Po přistání bylo jasné, že mrzne, v té sněhové chumelenici nebylo vidět na krok. Jenom mě při představě, jak budu hledat u východu informace, kde budu louskat své dvě věty, či je dám rovnou přečíst, a pak následně hledat zastávku autobusu, v té chumelenici a nastávající tmě, polévalo střídavě horko a mráz jaký byl venku! Přitom jsem měla na paměti, že lístek stojí 50 rublů, ani o kopějku víc a, že zas tak mnoho času nemám.

Abych to zkrátila, před vystoupením z letadla jsem se zeptala letušky, jak to mám udělat s přestupem. Zeptala se mě, zda letím celou cestu s Aerofflotem. Když jsem odpověděla, že ano, vše bylo vyřešeno. Po příchodu do haly jsem šla doleva ke stánku TRANZIT, tam mě opět odbavili a s dalšími pěti cizinci, kteří letěli do Madridu, jsme chvíli čekali na paní, která nás vzala do malého autobusu, který nás převezl na Terminál 2! Na Terminálu dvě se nás ujala mladá slečna, která nás odvedla až do čekárny našeho letu.

Spadl mi kámen ze srdce, protože cesta v chumelenici, která trvala víc jak 20 minut a následné hledání odbavovací haly, to vše za tmy, by nebylo nic příjemného.

Letadlo bylo komfortní, servis byl perfektní! Až na hodinové zpoždění a chudší občerstvení, jsem byla mile překvapená službami ruského Aeroflotu!

A co Martin a jeho božský klid?

Začalo to už v Moskvě, když mi volal, že asi dvě hodiny potom co jsem odešla, mu přestal úplně fungovat internet. Po příjezdu do Prahy už mi začali chodit emailem zprávy jaké pohromy se staly v našem bytě, které vedly až k následnému hledání nového bytu!

Ačkoliv to nikdo z nás nečekal, v porovnání s tím, co nejméně další dva dny prožíval s internetem a v našem bytě, byla moje cesta naprostá pohoda a božský klid…

Autor: Černá Vlaďka

Fotogalerie