Přidat Ukrajinu mezi oblíbené
Podkarpatská Rus: Horhany
[Praktické informace (doprava, ceny, mapy, ...) a další fotky na http://www.prospektor.wz.cz]
Při čtvrté výpravě na Podkarpatskou Rus jsme chtěli prozkoumat Horhany, Hory rozkládající se v severovýchodní části Zakarpatské oblasti a zasahující hluboko do Ivanofrankivské oblasti. Horhany jsou rozlehlé a my jsme si vybrali jen malou část okolo bývalé československo-polské hranice přibližně na sever od Lopuchiva.
Horhany nás lákaly od té doby, co jsme při minulých výpravách ze Svidovce i z Hoverly viděli na severu zajímavé Hory vystupující z obrovského zeleného moře. Byli také jsme zvědaví, jestli je pravdivá informace v průvodci a na webu, že to jsou krásné, ale hůře schůdné, kamenité Hory bez hřebenů (takže neustále nahoru a dolů), s cestami zarostlými kosodřevinou.
Sobota, neděle – cesta tam
Tentokrát jsme se rozhodli jet až v sobotu odpoledne, abychom na cestu byli trochu odpočinutí. Když jsme s Jirkou přebalili, oba jsme dostali váhu batohů na 16,5 kg. Toho jsme dosáhli zejména zeštíhlením zásob na minimum, avšak s ohledem na nejméně 4denní pobyt mimo civilizaci. Jak se pak ukázalo, bylo to skutečně minimum, které se dalo celkem dobře přežít, ale při kterém jsme trochu zhubli.
Zvolili jsme severní cestu přes Kroměříž, Makov, Žilinu a Prešov, která se ukázala být příjemnější a kratší než přes Bratislavu. Stejně jako minule přijíždíme do Michalovců tak, že stíháme autobus v 0610 h. Rozdíl je v tom, že už z Prahy máme koupené jízdenky, abychom předešli tomu, že se jako posledně do autobusu nevejdeme a pak budeme muset improvizovat. Naše obavy jsou však zbytečné: tento autobus je poloprázdný. Hladce projíždíme hranici - žádný spěch, tradiční několikanásobný výběr a znovurozdání pasů, návštěva směnárny (obrovská změna od posledně: 1 $ = 8,50 Hrn, tím pádem 1 Hrn = 2 Kč) a zanedlouho vystupujeme v Užhorodě. Tohle už máme vyzkoušené, takže jdeme koupit jízdenky do Tjačiva a odebíráme se na zahajovací pivo do nedalekého stánku.
Novější menší autobus slibuje pohodlnou a rychlou cestu. Ani jedno ale není tak úplně pravda: když otevřeme okno, hned je někdo zavře, takže se vaříme ve vlastní šťávě a řidič je rozvážný a nepospíchá. Zastávky prodlužuje na dvojnásobek, takže do Tjačiva přijíždíme až po odjezdu našeho dalšího autobusu. Taxikář, který možná ví, že tento autobus jezdí pozdě, přispěchal a nabízí nám odvoz za 150 Hrn. Tak si raději jdeme koupit lístky na bus po 13 Hrn a odcházíme do města na pivo. Když nadešel čas odjezdu, nádraží je plné (na naše poměry však prázdné) mládeže, která neustále někam odjíždí, jen ne naším směrem. Na vyprázdněném nádraží pak už čeká jen kolem deseti optimistů a nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli dnes odjet (taxikář, jenž mezitím odvezl několik zoufalců, se potuluje kolem a občas se na nás významně podívá). Vzpomněli jsme si, že na sever vlastně vždycky jezdil autobus єжедневно a to dnes už bylo. Asi hodinu po plánovaném odjezdu přichází paní z pokladny a chlácholí nás, že se autobus cestou „polámal“, ale že tak za 5 minut je tu. Je to tak – přijel a když se na něj díváme, divíme se, že tu je tak brzo. Je to zase náš starý známý otlučený vysloužilec, jenž slibuje zábavnou cestu. Vždyť co je do ikarusu, do kterého sednete a probudíte se v cíli; tady člověk prožívá každý metr cesty, každé hlasité přeřazení s nejistým výsledkem (odpočítali jsme, že autobus má čtyřku, která se ale chová jako dvaapůlka, a dokáže jet až padesátkou), každé chcípnutí motoru, neustálé vrzání, které se znásobilo v závěru na prašné cestě plné výmolů. Prostě to není jen cesta, to už je zážitek, součást dobrodružství, na které jsme se těšili. Teď už jen se svézt pořádným gruzavikem a koňským povozem a budeme úplně spokojení.
Ke konci cesty si k nám přisedá paní, která na nás hned spustí česky. Pracuje totiž v Praze teď je po deseti měsících doma v Lopuchivě, aby se viděla se svými dcerami (těžko představitelné). Protože se pomalu sešeřívá, ptáme se, jestli neví o místě, kde by se dalo přespat. Nabízí nám svoji chalupu na konci Lopuchiva – super! Tak jdeme honem do mahazínu koupit nějakou pozornost, pak na jedno rychlé do baru (opravdu rychlé, vzhledem k tomu, že se k nám přidružil huhňající Jura, jenž vycítil příležitost přijít zadarmo k vodce) a už za tmy odcházíme na sraz s Lenou. Ta přichází s dvěma dcerami (11 a 13 let), které hrozně zajímá, jak se co řekne, jak maminka mluví česky a jak to, že jim rozumíme. Lena nás ubytovává v pěkné chalupě, nabízí nám lůžkoviny, které odmítáme, a všichni tři odcházejí. Jdeme spát s tím, že když budeme před šestou na cestě, tak nás Lena dostane do auta, které nám ušetří asi 15 km zdlouhavé cesty údolím.
Pondělí
Vstáváme v pět. Jsme hotoví dřív, tak vycházíme Leně naproti. Potkáváme ji až ve vsi. Myslíme si, že auto už muselo odjet, ale Lena se diví, co tady děláme tak brzo. Není totiž půl sedmé, ale půl šesté a my jsme nevstali v pět, nýbrž ve čtyři. Jasně, zapomněli jsme, že se ještě někde používá pražský čas.
Na auto čekáme dost dlouho. Lesní dělníci přicházejí a odcházejí, ale dokud tu nějací čekají, stojíme tu taky. Nakonec tu zastavuje nákladní Zil, který sice nepřijel pro nás, ale ptám se řidiče a ten nás posílá nahoru na korbu. Než se dostaneme z Lopuchiva, jsou lavice plné lesních dělníků. Takže konečně se nám po letech splnil sen, jízda tímhle autem je neopakovatelným zážitkem. Ne že by hrbolatou cestu zdolávalo, ono se s ní mazlí. Houpe to, ale jedeme měkce a přesto docela rychle. V Usť Turbatu, což je bývalá zastávka lesní železnice, nyní jen rozcestí na styku dvou údolí, vystupujeme a okamžitě přijíždí skříňový Zil. Tam už sedí asi třicet chlapů, kteří nás i s batohy ochotně berou mezi sebe. Auto končí u Plajského lisnictva (lesní správa, vždy nejhonosnější budova široko daleko), kde máme čekat na další, které pojede až na Plajskou (zase bývalá stanice). Protože auto dlouho nejede, odcházíme pěšky – auta nám ušetřila 14 km, tak ty dva kilometry už dojdeme. Navíc tahle část údolí už začíná vypadat pěkně. Všemi těmito údolími vedla dřevařská úzkokolejka, dokonce je ještě na mapě z roku 1978, ale teď se dřevo vozí auty a po dráze zbyly jen náspy, ztrouchnivělé pražce a tu a tam kousek křivých kolejí.
Naše cesta vede z rozcestí v Plajské vpravo do bočního údolí a po necelých 2 km uhýbá prudce nahoru proti potoku. Z lesa vycházíme na pereval Lehioniv (průsmyk Legií), jenž má svůj název na památku bojů polských legionářů za první světové války. Z té doby také pochází zákop na okraji lesa nad průsmykem. Průsmyk je neskutečně malebný – spasená louka, výhled na Bert a na Svidovec. Našli jsme pěkné ohniště, které nám poslouží k přípravě oběda.
Další cesta vede po československých hraničních kamenech lesem nahoru, pak to, co jsme vystoupali, zase scházíme a nakonec nás čeká opravdu velmi prudký, něco přes kilometr dlouhý výšplh na hřeben Tavpišyrka. V závěru, je výstup zpestřen průlezem málo prosekanou kosodřevinou. Je to náročné, ale po pár stech metrech se vynořujeme na hřebeni, kde je cesta už prosekaná. Otvírá se nádherný rozhled, mimo jiné i na Syvulu, nejvyšší vrchol široko daleko a náš zítřejší cíl. Chceme tábořit na louce pod Syvulou, ale než se tam dostaneme, čeká nás ještě několik 100-150metrových výstupů a sestupů. Nakonec, už dost opotřebovaní (zdaleka ne jen neustálými kopci, ale i doposud nedospanou noční cestou), přicházíme na poloninu Ruščyna, což je ona cílová louka.
Až na obvyklé množství odpadků je to krásné místo a navíc tu, jak jsme doufali, vyvěrají prameny a teče potok. Jen se dřevem je potíž – všechno je vysekané a je vidět, že se tu běžně topí čerstvým dřevem. Nějaké klacky však nacházíme a vaříme večeři. Než usneme, doufáme, že zítra ze Syvuly, která je teď v mraku, bude něco vidět.
Úterý
Nejspíš nebude. Zatímco včera byl schovaný jen vrchol, dnes je mlha všude. Uvidíme, jestli na Syvulu polezeme zbytečně nebo aspoň na chvíli vykoukne z mraku. Cesta vede nejdřív prudce nahoru lesem, pak se prodírá kosodřevinou, která je tak mokrá, že po chvíli vypadáme, jako bychom spadli do vody, a nakonec traverzuje po prudkém suťovém svahu. Výstup ale není nijak krutý. Mlha je stále stejně hustá a fouká vítr (aspoň dřív uschneme). Přicházíme na vrchol a protože není nic vidět, nejsme si hned jisti, jestli to je Malá nebo Velká Syvula. Podle tvaru vrcholu ale konstatujeme, že Malá (1818 m). Tady je dlužno poznamenat, že na ruské mapě je Malá Syvula označena jako Syvula a Velká Syvula jako Lopušná. Přechod na Velkou Syvulu (1836 m) je záležitostí několika minut. Naskýtá se nám stejný rozhled jako z předešlého vrcholu, tak jen udělat vrcholovou fotku a honem dolů. Teď teprve oceňujeme kvalitní značení trasy. Cestou dolů bychom jinak jen těžko drželi směr a už vůbec bychom netrefili odbočku z původního směru. Všude potkáváme opevnění z 1. světové války – někdy zákopy (lépe řečeno nízké zídky, protože tady se kopat nedá), někdy opevnění, nad kterým zůstává rozum stát. Jakou chorou hlavu napadlo sem nahoru hnát lidi a tahat děla?
Jak sestupujeme níž, objevují se výtečné brusinky – těmi se posilňujeme, poněvadž celý sestup v mlze a po suti až k závěrečné hoře Borevce je velmi vyčerpávající. Pod Borevkou přicházíme do lesa a sestup prudkým svahem (naštěstí a proti ukrajinským zvyklostem nejde přímo dolů, nýbrž jde traverzem) končí v údolí potoka Bystrik. Původně jsme do Osmolody chtěli jít přes horu Ihrovec, ale v téhle mlze nám to připadalo zbytečné. V závěru sestupu máme nasbíráno tolik hub, že Jirka navrhuje je neprodleně uvařit. Stejně už je čas na oběd. Hub je tolik, že se do ešusu dají všechny nacpat, až když se trochu povaří.
Osmoloda nám dělá radost hned třikrát: zjišťujeme, že část zítřejší cesty je značená, hned za vsí nacházíme pěkné tábořiště a na kraji vsi objevujeme otevřený mahazín. Strašně se těšíme na pivo a počítáme s nákupem chleba. V tom posledním nás ale paní Oksanka zklamala: bude až ráno kolem desáté. Tak si sedáme k dobrému lvivskému pivu a k tomu pojídáme samotné šproty. Oksanka jde kolem a diví se, proč jíme šproty bez chleba. „Myslel jsem, že chleba nemáte.“ „Nemáme ho samotný, ale ke šprotům bych vám dala.“ Aha. Ale ke snědeným šprotům chleba už nedostaneme, tak si jdeme pro další pochoutku – ohřátý salám a zdůrazňujeme, že s chlebem. Polovinu sníme a zbytek ušetříme na zítra.
V noci těsně vedle stanu málem šlápnu na psa, jenž se tu zvědavě potuloval už večer.
Středa
Dnes to vypadá líp než včera. Je jasno a tepleji. Rekapitulujeme zásoby a shledáváme, že i s tou troškou chleba hlady neumřeme, ale budeme muset použít všechno, co se musí vařit. Začátek cesty je milosrdný: cesta až pod Hrofu mírně stoupá pěkným údolím potoka. Už nejsme dva, ale tři – pejsek se zřejmě rozhodl nás vyprovodit. Když už jsme hodně daleko, posíláme ho zpátky, ale on na to má jiný názor. Široká cesta stoupá do výšky přes 1000 m a následuje sice krátký, ale velmi těžko prostupný úsek spadaných stromů. Naštěstí pak pokračuje krásná pěšinka nad potokem. Ve 1250 metrech opouštíme potok (nabrali jsme vodu) a stoupáme prudčeji do svahu, který se ukazuje být úbočím Hrofy. Na louce ve 1430 metrech jsme překvapeni nádherným srubem – volně přístupnou útulnou pro 30 lidí, u níž vyvěrá i nepříliš silný pramen. Škoda, že o ní není zmínka na internetu ani na místních mapách a cedulích, to se pak těžko plánuje cesta.
Pokračujeme pohodlně po vrstevnici a vpravo od nás zůstává Hrofa, kterou s ohledem na kopce, jež nás ještě čekají, vynecháváme, abychom se do večera dostali pod Popaďu, kde se bude dát rozbít tábor. Už teď vidíme v kosodřevině vysekanou cestu vedoucí ze sedla přímo nahoru na Parenku. Nebude to zadarmo. A taky že ne. Skoro 300 metrů převýšení je tak prudkých, že každý musíme jít svým tempem a několikrát nabíráme dech. Na vrcholu jsme završili přes 1000 m souvislého převýšení. Odměnou nám je pěkný rozhled., byť viditelnost není z nejlepších. Nejlíp je vidět sousední Hrofa, pak Syvula, vzdálenější Svidovec, samozřejmě Popaďa, náš následující cíl, a plno hor, které neumíme pojmenovat. Pejsek využívá krátké přestávky – padnul a nabírá síly.
Chvíli jdeme po hřbetu a pak sestupujeme do sedla pod Malou Popaďou, kde je nádherné místo na spaní a cedule, že opodál lze najít vodu. Voda je ale příliš dole, tak po krátkém oddychu už zase stoupáme. Výstup na Malou Popaďu je taky přímo po spádnici, ale není tak dlouhý jako na Parenku. Malá Popaďa také poskytuje krásný rozhled, ale my jdeme na Velkou Popaďu, která je vyšší, ale svah je o poznání mírnější. Nejprve se jde mezi kosodřevinou, kde zobáme brusinky, pak přicházejí kameny a mnoho zdánlivých vrcholů. Nakoncec přicházíme na ten poslední, který je celý obehnán opevněním z první světové války. Rozhled je zcela bezkonkurenční, ale pejska nezajímá, padl a jen si hlídá, jestli jsme poblíž. Zaujal nás luxusní hraniční kámen s vytesaným československým a polským erbem. Červená značka vede rovně, nás se týká bezbarvá šipka ukazující na Verch Čorne riky, která není značená, ale aspoň vede po bývalé hranici. To ale znamená náročný sestup kamennou sutí, kde se hraniční kameny i mužici ztrácejí, a my si nejsme jisti, jestli ke kosodřevině dorazíme v místě, kudy vede cesta. To se nám sice nakonec podařilo, ale cesta je silný výraz. To, co kdysi bylo cestou, je zarostlý průlez, který by byl bez batohu snad snesitelný, ale takhle se těšíme, že za pár set metrů sestoupíme do lesa.
V prvním sedle (1200 m) musíme zatábořit, protože zanedlouho padne šero. Doufali jsme, že tu někde bude voda, ale ta tu není. Při vaření šetříme vodou tak, že houby sice změkly, ale pohanka by ještě trochu vody potřebovala. S vodou vydržíme nejdéle do poledne a jestli ji do té doby nenajdeme, budeme muset nejkratší cestou do údolí. Pejsek má bolavé tlapky, ale tváří se spokojeně. Je to prostě dobrodruh.
Čtvrtek
Byla to krásná, měkká a teplá noc. Tak teplá, že jsem nemohl vlézt do spacáku. Těsně před svítáním slyšíme medvěda. Jsem rád, že máme pejska. Je určitě tak hladový, že by medvěda slupnul jako malinu a kdyby snad ne, tak jsem četl, že medvěd v normální náladě do konfliktu se psem nejde.
Pejsek je očividně utahaný, ale jakmile velíme k odchodu, radostně se zvedá. Ptáme se ho, jestli mu nevadí, že místo v Koločavě skončí v někde Siněviru. Zdá se, že nevadí.
Cesta ne Verch Čorne riky je příjemná a každou chvíli je vidět část naší včerejší i dnešní cesty. Za Verchem jsme nenašli odbočku, tak nezbývá, než přeplánovat. Pokračujeme po hranici, cesta se rozšiřuje a stává se bahnitou. Často obcházíme bahno lesem, což nás zpomaluje tak, že ztrácíme pojem o čase a vzdálenosti. Vody ubývá. Potkáváme člověka, který nám radí, kde máme sejít z hranice. Opravdu, louka, kterou nám popsal, kromě toho, že je nádherná a vybízí k pauze, obsahuje i „traktornuju dorohu“, jež odbočuje vlevo dolů a zavádí nás k potoku. Snad žádná voda ještě nebyla tak krásná!
Kousek níž nacházíme útulnu, u které zastavujeme a vaříme oběd. Není toho moc, ale pejsek taky něco dostává a má slíbeno, že v první vesnici obdrží salám. Cesta pak vede nekonečně dlouhým, byť pěkným údolím, podél potoka i skrz něj. Nakonec se objevujeme na silnici a já poznávám místo, kde jsme před sedmi lety večeřeli. To ale není možné, to jsme byli severně od Siněvirské Poljany a teď jsme u Siněviru. Po chvíli se ale ukazuje, že my jsme u Siněvirské Poljany. Takže jsme šli jinudy, proto také to údolí bylo tak dlouhé. Zjišťujeme, že louka, která je na třicet let staré mapě, už dávno není loukou, takže jsme někde přešli zamýšlenou odbočku a šli jsme po hranici o hodně dál. Nevadí, Siněvirská Poljana je také dobré místo.
Obec se ale za těch sedm let změnila. Pořád tu potkáváme koňské povozy a krávy, i teď se tu pere přímo v řece, ale mezi starými domy vyrostla spousta nových. Některé dřevěné a stejné jako ty staré, ale jsou tu i klasicky nevkusné paláce těch, co potřebují ukázat, že na to mají. Co oceňujeme je, že k původnímu mahazínu přibyly další dva plus kafé.
To dlouhé údolí nás udolalo, necháváme pejska venku a jdeme na pivo. Za chvíli pejskovi koupíme něco dobrého, ale jak se ho pak zbavíme, nám není jasné. Přichází podivný člověk, není opilý, ale nějak postižený a není mu dobře rozumět: „Eтo вaшa собака?“ „То не наша собака, jen šla s námi.“ Čekáme, že zase honil nějakou ovci a my máme průšvih. „Dáte mi ji?“ Ulevilo se nám „Ale jo, je vaše.“ Ten člověk nevěří, že by to mohlo jít tak snadno. Říkali jsme si pak, že jsme mu zvíře měli prodat, čistě z výchovných důvodů. Osoba však vyšla ven a pejska už neviděla. Skamarádil se a odešel, takže jsme byli ušetřeni dojemného loučení.
Jdu se podívat ven, jestli tam psí parťák opravdu není a nacházím družného Stěpana, který si k nám po chvilce přisedá dovnitř. Chce si popovídat, my nejsme proti a nakonec mu kupujeme dvě piva. Odchází, aby nám připravil u sebe doma nocleh. Dopili jsme a jdeme se podívat, kde je Stěpan, jenž říkal že si pro nás přijde. Není po něm ani památky, tak usuzujeme, že ho žena za ten nápad asi nepochválila, a odcházíme směrem k Siněviru. Tam ale za světla nedojdeme a kde v tomhle strmém údolí budeme spát, ani nechceme domyslet. Zkusíme stopovat.
Ještě jsme ani nedokončili myšlenku a už vedle nás zastavuje auto, a řidič se ptá, kam jdeme a jestli za 50 hriven chceme odvézt. Ověřuje si jestli nepřestřelil, ale ujišťujeme ho, že to je v pořádku, a nasedáme. Až v autě koukáme, že vpředu sedí tři totálně opilí chlapi – jeden je tuhý, druhý na nás neustále nesrozumitelně huhňá a třetí řídí. Tachometr ukazuje 45 km/h, ale jedeme aspoň 80, na klikaté silnici se vyhýbáme kravám i cyklistům a když bere zatáčky téměř příkopem, začínáme se bát. Má to ale zjevně v ruce, protože bezpečně zastavuje u siněvirské turbázy hned na kraji obce a omlouvá se, jestli jsme se báli, že prý umí jezdit až do Moskvy. Věříme, že ano, tohle je ta nejlepší kvalifikace.
Strážce turbázy pro nás má místo, ještě aby ne, když jsme jedinými hosty, a čekáme, až jeho žena přijede s klíči. Je to opravdu luxusní ubytování: dvoulůžkový pokoj se sprchou. Jdeme na pivo a pak do postele.
Pátek - sobota
Celou noc někde poblíž štěkali psi. Za svítání se balíme a jdeme do centra, určitě odtud pojede autobus. Ani se nedíváme do mapy, Siněvir přece trochu známe. Po dvou kilometrech ale zjišťujeme, že už jsme v další obci, tak se vracíme právě včas, abychom nasedli do přímého autobusu do Užhorodu. Zastavuje na každém rohu, někoho veze (např. v Mukačevě) jen na další křižovatku, tak nám cesta trvá bezmála pět hodin. Ale i tak máme do posledního spoje na Slovensko tolik času, že konečně můžeme projít centrum, jež nám doposud zůstávalo skryto. Kupujeme jízdenky, necháváme batohy v úschovně na zmodernizovaném vlakovém nádraží a jdeme si projít město. Na rozdíl od nám známého okolí nádraží je střed města moc pěkný. Vracíme se a odjíždíme na hranici.
Tam konstatujeme, že se služby po vstupu do Schengenského prostoru pronikavě zlepšily. Ukrajinskou celnici máme za sebou hned, Slováci nedělají nic a trvá to asi ¾ hodiny ve vedru, které nás vysušuje jako sardinky. Z Michalovců odjíždíme při západu slunce a tentokrát jsme rozhodnuti to nejet najednou, ale v polovině cesty se vyspat pod Strečnem a ráno se podívat na hrad.
Odjíždíme naprosto spokojeni – na Ukrajině bylo zase dobře, až na jednu výjimku krásné počasí, všechno nám vycházelo a vůbec se celá výprava povedla.
Přidat do oblibených uživatelů
Tyachivs'kyi district
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Tyachivs'kyi district
Půjčovna autPříspěvky z okolí Podkarpatská Rus: Horhany
