Siněvirské jezero, vesnice Svoboda - Karpaty - UKRAJINA

Karpaty, krajina  hlubokých lesů a  zvlněných zelených hřebenů.

Zakarpatí bylo kdysi územím Maďarska, Rumunska, Československa a  Polska. Střídali se tu  však i jiní „majitelé“.   Rozloha Ukrajinských Karpat činí 23 000 km², což je ale  jen 11% z celkové  velikosti Karpat. Je možné zde spatřit volně se pasoucí koně, vlka, či  medvěda.

Na túrách jsme se nesetkali s dobře udržovanými cestami, ani  s kvalitním značením.   Na  mnohých rozcestích se muselo rozprchnout  pár lidí  do všech směrů a hledat  pokračování trasy. Jindy zase vedla  značka  do hustého křoví, kterým se horko těžko prodíralo.

Čeští nadšenci již na některých místech  kvalitní značení zhotovují  a  vytvářejí  i nové trasy. Věřím, že  se oblast   zatraktivní  a kdo bude chtít skutečně odpočinout, rád vynechá přelidněné destinace a načerpá energii   třeba právě  na východě.

Jednomu kolegovi (turistovi - z  naší bandy)  se  podařilo v  lesích  sejít z trasy.   Stateční dobrovolníci z řad zájezdu  ho v Karpatech celou noc   marně hledali. Jaký div, že sami  nezabloudili.  Tulák ušlapal desítky kilometrů, bohužel opačným směrem. Mobil si nechal (při vší smůle) na ubytovně v Koločavě. Jakožto zkušený  cestovatel  uvažoval racionálně  a nezpanikařil. Noc  strávil  v  lesích. Ráno dobloudil k  velmi příjemným lidem, kteří mu pomohli se opět spojit  s civilizací. Popovídal  si s nimi o věcech, o kterých by se, prý, nikde nedočetl. Vrátil se  do ubytování v poměrně dobré náladě. (Mezi tím už jsme  ale vyhlásili oficiální poplach a volali policii)

 S dobrosrdečností tamních lidí  jsme se    setkali  též -  skvěle  vyvážila drobný  nekomfort  a   problémy, které nás  potkaly.

Ale zpět do lesa. Po  trase od Siněvirského jezera  jsme  se nestřetli s   žádným živáčkem. Odměnou za opuštěnou divočinu (a zhoršenou orientaci  v ní)  byl naprostý klid a ticho… odpočinek od  civilizace a  ruchu...  balzám na uši i  duši. Nepomyslelo se  (po čas pobytu)  na realitu, starosti, či všednosti. Tolik Ukrajina pohltila.

Výlet začal prohlídkou dobře dostupného a  turisticky velmi vyhledávaného  Siněvirského jezera (nazývaného též  Mořským okem či Perlou Karpat). Nejvýše položené (989 m.n.m.) a  zároveň největší  ze zakarpatských jezer je ledovcového původu,  má  rozlohu 4 - 5 ha a  hloubkou až  24m.  Jezero je součástí Siněvirského národního parku a nachází se v Mižhirském rajónu Zakarpatské oblasti. Národní park se rozkládá na 40 000 ha. Založen  byl v roce 1989. 

K parkovišti   v Siněvirské  Poljaně nás dovezl autobus. Na tomtéž místě se náš kruh  večer  i uzavíral. Běžnou chůzí trvá  túra  5-7hod. My si ji však výrazně protáhli. Zaplatili jsme vstupné a šlapali cca 2 km po asfaltové silničce do mírného kopce. U samotného jezera  bylo  možné se ubytovat, občerstvit v restauracích i zakoupit suvenýry. Voda v jezeře byla  čistá.  Bavili jsme se  krmením rybího potěru a potom po okružním chodníku vodní plochu  obešli. Průtočné jezero napájí tři potoky a vytéká z něj potok,  ústící do řeky  Terebly (která  teče  přes  Koločavu). V jezeře  žijí  raci a pstruzi. Lovení  i koupání je zde zakázáno (přísně chráněná oblast). Trošku se to bilo  se skutečností, že  okolí jezera  bylo  „ozdobeno“ Odpadky. Bohužel jsme se   s nehorázným  bincem  setkávali po celý týden   a všude. Veliká škoda. Smetiště  velmi  kazilo  atmosféru  tamní panenské přírody. 

Jezero Siněvir (Cиневир озеро) vzniklo v důsledku svahového pohybu
  a následného zaplnění  vodou z okolních hor. Dle legendy místních  to ale byli jinak: Chudý mladý pastevec  Vir  se zamiloval do bohaté dívky, jménem  Siň a ona zase do něj. Spojením jmen tedy vznikl název jezera. Rodiče Sini  však jejich lásce nepřáli a  Vira nechali zabít. Nešťastná  dívčina nad jeho hrobem dlouho plakala, až z jejich slz vzniklo jezero. Ostrůvek, který  vystupuje  z vod jezera, je mohyla Virova hrobu. Je možné se k němu dostat na voru.   Na motivy legendy v roce  1984 vyrobili   Ivan Brovdy a M.M. Sanin ze dřeva vyřezané  sochy Sini a  Vira. Skulptury se   staly  terčem pro  fotografy a symbolem  jezera.

Od  jezera jsme šlapali nejdříve po modré značce, potom doprava  odbočili na červenou. Procházeli  jsme okolím Vyškivskyjho  Horhanu a  také podél hraničních kamenů bývalého československo - polského pomezí. (mapa celé trasy je přiložena  ve fotogalerii). Nakonec jsme odbočili doprava  na zelenou a skutáleli se do  vesničky  Sloboda , živého karpatského skanzenu  s funkčními stavbami lidové dřevěné architektury,  posázenými po okolní stráni. Jako bychom se vrátili  do hluboké   minulosti. Bylo nevšedním zážitkem  procházet  touto malebnou vískou. Žít zde  (hlavně v zimním období) však  určitě není jednoduché. Sloboda (Svoboda)  patří  k jedné z nekrásnějších vsí v Ukrajinských Karpatech.

Po zpevněné cestě jsme se  vrátili (cca 3 km ze Slobody)  zpět k parkovišti do Poljany, kde jsme se v místní   kolibě posilnili dobrým krajovým jídlem.    (Podrobněji  o  ukrajinských pokrmech - viz Koločava).
Osobně jsem  celý týden "ujížděla" na boršči a ochutnávala polévku, kde se jen dalo.

Do Četnické stanice (do Koločavy) jsme se  vraceli za tmy. Právě  při odjezdu   z Poljany  do ubytování jsme se v autobuse  nedopočítali.  Dobrovolní zachránci se v Koločavě pouze otočili a  s baterkami se vraceli do hlubokých karpatských lesů  hledat ztraceného  kamaráda.  Na  tomto týdenním výletě jsme zažili spoustu starostí.  Bylo nutností (pro mnohé  naprostou  přirozeností) si navzájem pomáhat. Velmi se tu vykreslily  různé povahové vlastnosti.

 

Článek s výletem na Ukrajině  související:

Koločava - Ukrajina