Cesta z Čech až na daleký Balkán

aneb jak to zase začalo, po Rusku, Srbsko

A je to tu zase! Balíme a chystáme se na další cestu. Tentokrát to není žádná Spanilá jízdana kolech, ale cesta pracovní.

Odjíždíme spolu s Martinem do Srbska mezi naše krajany, které Martin bude učit česky.

Martin je po dlouhé době vyslaný český učitel, který zde povede pravidelnou výuku českého jazyka, jak s dětmi, tak i s dospělými.Předtím sem několik let dojížděli učitelé z rumunského Banátu, pouze na deset dní v měsíci.

Město , kde budeme celý příští školní rok bydlet, se jmenuje Bela Crkva, v srbském Banátu, je 10 km od rumunských hranic.V tomto městečku je poměrně početná česká komunita.

Opravdu česká vesnice je Češko Selo. Dnes zde žije již jen pár rodin, hlavně starší generace, protože mladí se stěhují do města, kde jsou školy a více příležitostí se zaměstnat. Češi jsou plně asimilovaní a český jazyk zde , zvláště mezi mladou generací, upadá.Další vesnice, kde se krajané snaží udržet češtinu a naše zvyky, je vesnice Kruščice a Gáj. Zvláště v Kruščici je početná komunita. Hodně dětí od předškolního věku až do téměř dospělého se účastní výuky češtiny. Je to také díky silné motivaci a zájmu jejich rodičů a celých rodin.

Dnes žije v Srbsku odhadem 1 500-2 000 Čechů, a to hlavně v obcích Bela Crkva, Kruščica, Češko Selo, Veliko Srediště, Gáj a Bělehrad. Kromě Gáje fungují v těchto obcích České Besedy a vše zastřešuje Matice Česká, která sídlí v Bele Crkvi ( česky bílý kostel). V Bele Crkvi také působí kulturně vzdělávací sdružení Češi Jižního Banátu.To je asi tak vše na úvod, abych vám přiblížila, kam jsme přijeli.

Odjížděli jsme z Prahy 15.9. po ránu, tedy spíš dopoledne, směrem na Bratislavu, Segeda vedlejšími silnicemi přes Vršac do Bele Crkve.

Krátkou zastávku spojenou s noclehem jsme udělali v maďarském Segedu.

Pravda, v Segedu nám cestářis rozkopanou křižovatkou těsně u našeho hotelu zkomplikovali život, a my jsme díky tomu podnikli dva vyhlídkové okruhy po městě ( no jak se to vezme „vyhlídkové", bylo by to docela zábavné, kdybychom se vždy neocitli v protisměru u našeho hotelu a jen nezírali a nepřemýšleli, jak se do těch vrat a na hotelové parkoviště vlastně dostat, cesta tam byla, ale jak na ni) .

Město Seged je vcelku moderní město s historickým centrem, osmibokou věží a s kostelem na náměstí. Jsou zde pěkné parky, cyklostezky a promenády na břehu řeky.

Celá cesta byla bez kolon, na hranici s Maďarskem a Srbskem nebyly ani fronty a už vůbec žádné problémy s celníky.

Cesta příjemně ubíhala, bylo pěkné počasí, krajina v Srbsku byla spíše rovinatá, lemovaná poli s obilím a hlavně s kukuřicí. Na silnici jsme spíše než auta potkávaly kombajny a traktory. Auta nás spíše předjížděla, protože jsme byli asi jediní, kteří dodržovali předepsanou rychlost a příkazy značek, jako je například STOPKA. Před každým železničním přejezdem, a bylo jich cestou nepočítaně, byla značka STOP. Takže jsme vždy zastavili a dokonce se nám i stávalo, že řidiči za námi, včetně kamiónů , na nás troubili, proč stojíme. Až později jsme se u našich „domácích" dozvěděli, že na těchto stopkách vůbec nikdo nezastavuje, protože vlaky tady už dávno nejezdí. Podobné to bylo i s dodržováním předepsané rychlosti.

Přijeli jsme do Bele Crkve k večeru k našim „domácím". Jsou to Češi, rodina Irovič. Bydlíme v pěkném dvoupokojovém bytě, voda i teplá, teče kdykoliv je potřeba, pomalu se seznamujeme s lidmi i okolím. Líbí se nám, jak nás přijali. Všichni se na pana učitele těší, protože tady už dlouho nastálo nebyl.

Máme dokonce už i internet, ale není to bez problémů. Ale o dalších zážitcích, a to nejen s internetem zase až příště.

Fotogalerie