Kniha Cestou osudu a náhody  •  Fotografie (1)

Kniha Romana Vehovského Cestou osudu a náhody se liší od ostatních cestopisů jak destinací, tak časovým obdobím. V roce 2002 vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie. Jak sám říká, neměl ponětí, že se cesta protáhne na sedm let.
 
Vyrazil stopem, se spacákem a "okopírovanými listy školního atlasu". Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Na začátku byla inspirace lidmi, kteří svými příběhy ukázali, že cestování není výsadou bohatých.
 
Nejen mezi řádky se dá vyčíst, že více než peníze je třeba mít k cestování dostatek času. V dnešní době, kdy se čas přepočítává na peníze, je tato kniha klíčkem k poznání ceny přítomného okamžiku. Autor byl na své cestě mnohdy odkázán na přízeň osudu a dobrých lidí. Právě setkání s lidmi je podle Romana Vehovského cennější než štvanice po turistických atrakcích mnohdy postrádající jakékoliv poznání.
 
Kniha je bohatě doplněna ojedinělými fotografiemi autora.

Kniha Cestou osudu a náhody není klasickým cestopisem, který by do hloubky seznamoval čtenáře s danou zemí, lokalitou či národem. Od toho tady jsou knihy jiných. Potůček předávaného poznání je možná v některých místech trochu širší, ale zůstává mělký. Sdělit jsem chtěl něco jiného…

Třeba jen to, že pokud si člověk určí cíl, najde k němu i cestu. A vůbec nevadí, že přitom „obchází Řím“.

Krátký příběh jako motto…

 

Když jsem jeden večer na Jižním ostrově Nového Zélandu procházel malou osadou, hledaje nějaké klidné místo na přespání, oslovil mě mladý muž. Neptal se, odkud jsem, co tam dělám a kam jdu.

Jen mě pozval na večeři. Než jeho manželka připravila jídlo na stůl, tak mi ukázal místo, kde mohu přespat. Řekl to s takovou přirozeností, jako když recepční předává hostům klíčky od pokoje. Nereagoval jsem.

Po večeři už mi zvědavost nedala a zeptal jsem se, proč to dělá.

„Hned jak jsem tě viděl s tvým batohem, tak mi bylo jasné, že jsi autostopař. Já jsem na Zélandu strávil na stopu pár let. Za tu dobu se mi dostalo nespočetné pohostinnosti. Vím tedy dobře, jaké to je spát v posteli, když jsi předtím spával dlouho jen venku. Vím jaké to je, mít teplou sprchu, když ses dlouho mýval jen v řekách. Vím jak chutná teplá večeře, když jsi ji dlouho neměl. Teď jsem upřímně rád, že mohu vrátit alespoň malou část. Stejně jako i ty budeš jednou rád, když se ti naskytne možnost postarat se o někoho jiného.“

 Ráno mi přidal radu na cestu: „Neutrácej zbytečně peníze za různé atrakce. Věci, které mají opravdovou cenu, se neprodávají, ty jsou zdarma.“

 

Prolog

„Tak se tady mějte, já jsem za pár let zpátky...“

Takhle jsem se loučil na sklonku září 2002 se svými rodiči. Tehdy jsem neměl ponětí, že má pozemní cesta do Indie a Austrálie se protáhne na necelých sedm let.

Nevyrážel jsem do světa poprvé. Už jsem měl za sebou pár cest stopem po Evropě a Maroku. Poté roční výpravu na Nový Zéland a do Austrálie s kratší zastávkou v jihovýchodní Asii při cestě zpět. Někde tam se začala rodit myšlenka na novou pouť...

Tato cesta je však naprosto jiná. Nemá cíl ani stanovený návrat. Nic, co by mě svazovalo a omezovalo.

Mám nový batoh, v pase pár víz a odhodlání dorazit po zemi do Austrálie. A pak se uvidí. Abych si cestu trochu okořenil, rozhodl jsem se, že to zkusím bez používání ubytovacích zařízení. Jen spacák, moskytiéra a pár stránek okopírovaných ze školního atlasu. Věřil jsem, že poznávat svět nemusí vůbec být výsadou bohatých.

To nejtěžší už mám za sebou. Tím bylo rozhodnutí se na cestu vydat a sbalit se. Pak stačilo udělat první krok a vše se začalo odvíjet samo...

 

Info o knize: www.cestouosuduanahody.wz.cz