Rychlebské hory a podhůří v proměnách staletí
Kdo si dělá sbírku knih ze Štíteckého nakladatelství Veduta, má co se týče ediční řady knih starých pohlednic už celkem pěknou sešlost výtisků s ilustracemi starých pohlednic.
A to se vydavatelství nevydává do nijak závratných dálav a specializuje se v podstatě jen na území, které je dosažitelné ze Štítů maximálně jednodenní jízdou. Pro neznalé, Štíty, historický Šilperk jsou skoro výspou na Severozápadu Moravy, za kopcem jsou už Čechy (a to nepíšu, že administrativně je Morava ochuzená např. o sousední Červenou Vodu, která již přináleží Pardubickému kraji.
Na vzniku řady knih s reprinty starých pohlednic má podíl šumperský sběratel Petr Možný, který v počátcích spolupracoval s pracovníkem šumperského muzea Zdeňkem Gábou. Ten coby geolog, ale i historik amatér doplňoval doposud knihy kratšími popisy. Postupně se do ediční činnosti zapojil i historik Drahomír Polách, vlastně s tím, jak se rozšiřuje zájmová oblast ediční řady. Ve sbírkách Petra Možného dominují celkem logicky pohlednice z okolí Šumperka, Zábřeha, Rýmařova, Bruntálu, Jeseníku apod. Knihy se tak věnují zaniklým a změněným místům, jak je zachycují i více než sto let staré pohledy. Dodejme že nejen Šumpersko je historicky spjato s osídlením z valné části německy hovořícího obyvatelstva. Tato skutečnost značně pozměnily události první poloviny 20. století, hlavně vysídlení velké části obyvatelstva. Spolu s tím řada lokalit, zejména sídel prošla značnou změnou, většinou v redukci osídlení, ne-li přímo zánikem. Čtenář si musí povšimnout faktu, že se jedná převážně o horské oblasti, kterým se říkalo normálně Východní Sudety, dnes říkáme raději Jesenická oblast.
V nejnovějším počinu edice starých pohlednic se ale štítecká Veduta vydala ještě o kousek dál než na Českomoravské pomezí, ale rovnou do Slezska. Ono to naše „zbytkové“ Slezsko není zas tak daleko. Kniha se jmenuje „Rychlebské hory a podhůří v proměnách staletí“. Jako tradičně kniha dodržuje čtvercový formát, základní barvě obálky dominuje modrý odstín.
Co se týče autorství, zde proběhla zásadnější změna, Petr Možný je uveden v tiráži jen jako iniciátor edice. Autorsky je dílo výtvorem Květoslava Grówky, muzejního pracovníka a překladatele z Jeseníku.
Podle názvu se v tomto případě publikace věnuje horám, kterým dnes říkáme Rychlebské. Historicky se názvy hor ovšem vyvíjely, název Rychlebské je víceméně novodobý, v němčině to byly Reichenstein Gebirge, podle bývalého Reichensteinu, dnes Złotého Stoku v Polsku. A protože Rychleby nejsou jen na pomezí Morava a Slezska, ale i Kladska (dnes patří Polsku), samotní poláci říkají těmto horám na svém území Góry Złote. Již to naznačuje, že historický vývoj je tu velmi zajímavý.
Ale vraťme se k obrázkům. Kniha je víceméně členěna podle oblasti hor. Mnoho čtenářů asi bude překvapeno, že Rychlebské hory jsou i ty kopce, které považují za Jeseníky. Nejvyšší část pohoří, Hornolipovská hornatina s absolutními výškami přes 1100 m totiž přiléhá k horskému pásmu Hrubého Jeseníku v Ramzovském sedle. To co je od Ramzové na západ jsou skutečně Rychlebského hory, vlastně pokračují někam ke Starému Městu na jihozápadě, a máme tu tak atraktivní osady nebo obce jako je již zmíněná Ramzová, Petříkov a zastřešující obec Ostružná. Po celý rok pak větší či menší davy výletníků a turistů směřují k horskému hotelu Paprsek, k trojmezí poblíž Smrku, ale třebas i do Lesního baru nad Horní Lipovou.
Od Hornolipovské hornatiny se táhne zhruba na severovýchod další část Rychlebský hor, Sokolský hřbet. Na jeho jižním okraji se táhne údolí říčky Staříče s obcí Lipová-Lázně, která těsně navazuje na město Jeseník, dříve Frývaldov. Tady se Staříč vlévá do řeky Bělé a pokračuje ke státní hranici. A to co je na zhruba na západ od údolí je stále Sokolský hřbet. Ten v nejvyšším bodě sice nepřesáhne tisíc metrů, Studničnímu vrchu tomu chybí 8 m (992). Ale okolí pohoří je dostatečně zásobeno dalšími atrkcemi, kterým zřejmě vévodí Priessnitzovy lázně, případně jeskyně, Na Pomezí s bohatou výzdobou krápníků, nebo severně položený Špičák, skoro na konci hor. Ty jsou sice vyzdobené méně, ale patří k nejstarším známým jeskyním u nás.
Nejtajemnější ale zřejmě i nejmalebnější číst hor se táhne podél státní hranice na severozápad a říká se jí Travenská hornatina. Nejvyšší horou je Špičák s 957 m. V této části hor došlo co se týče osídlení asi k největším změnám. Některé zejména osady hlavně v horských údolích zmizely úplně, nebo zůstala osamělá chalupa. Není tak divu, že turista klidně nepotká za den ani živáčka. Ale stále je co objevovat a obdivovat, třebas vodopády Stříbrného potoka, skalní útvary (Šafářovy skála, Sokolí apod., Račí údolí s Tančírnou). Pokochat se výhledy můžeme na Borůvkové hoře. Publikace se věnuje i podhůří sevřené v klínu mezi Sokolským hřbetem a Travenskou vrchovinou. Tu z valné části tvoří jedinečná Žulovská pahorkatina s nunataky (ostrovními horami), které vyčnívaly nad zelednění čtvrtohorního ledovce. Již název Žulová (dříve Frýdberk) naznačuje přítomnost nalezišť tvrdé horniny. S tím je spojena i těžební činnost. Většina lomů je sic již zavřená, ale řada z nich je dnes zaplavena spodními vodami a poskytuje letní osvěžení. Ale jsou tu i místa historicky zajímavá, kdysi daleko větší město Vidnava, Javorník s arcibiskupským zámkem a Bílá Voda s poněkud temnější historií poválečnou. Na skok se v knize podíváme i do blízkého zahraničí, kterým je již zmíněný Złotý Stok, ale třebas i lázně v Lądeku Zdróji.
Kniha ta opět může být pěkným suvenýrem z dovolené nebo výletu, ale užijí si ji i místní, protože pro mnohé současné obyvatele je okolí Rychlebských hor krajem neznámým i neobjevený.