Cyklotoulání po valašských kotárech (okružní 47 km)

Horní Bečva – Kotlová – Miloňov – Velké Karlovice – Karolinka – Podťaté – Razula – Leskové – Miloňov – Solisko – Horní Bečva

čísla cyklotras: 6015, 6020/2, 50, 6020/4, 472

Cestou se potkáme se vším, po čem může srdce turisty toužit: krásná příroda, výhledy, umění, lidová architektura Valašska a možná mnohem více, to už ovšem záleží na Vás. Zdejší krajina inspirovala a stále inspiruje svojí krásou řadu umělců. Krása všude kolem je ovšem vykoupena skutečnou cyklistickou dřinou, výškový profil připomíná záznam z EKG. Cesta vytváří takové tři zájmové okruhy, jednak je to Karolinka, dále lesy pod Miloňovou a cesty kolem vrcholů Kotlová a Solisko. Připravte se na stoupání a klesání a zase stoupání a klesání a opět stoupání a klesání a… Tak šup do pedálů!

Já jsem si za svůj start a cíl vybrala Horní Bečvu, ideální výchozí bod u kostela sv. Jana a Pavla, kde je i parkoviště. Základem Dolní, Prostřední a Horní Bečvy bylo rozptýlené sezónní pasekářské osídlení označované původně jako Bečvice, které sledovalo tok Rožnovské Bečvy.

V obci musíte navštívit:

• kostel sv. Jana a Pavla byl postaven roku 1787 společně s architektonicky velice podobnými kostely v Zubří a Francově Lhotě. Původní prostý vzhled venkovského kostela s jednoduchou dřevěnou věží byl změněn v letech 1946 – 47 dostavbou dvou zděných věží v průčelí. Před kostelem se nachází pomník obětem 1. světové války s 67 jmény padlých.
• rekreační potenciál obce byl výrazně podpořen výstavbou vodní nádrže zprovozněné roku 1947. Kvůli ní byla přeložena trasa silnice vedoucí na Bumbálku a padlo jí za oběť několik usedlostí. Vodní plocha je dnes celkem hustě obklopena rekreačními zařízeními (uvádí se asi 50 větších objektů a na 500 chat). Plavcům nabízí travnatou pláž a pozvolný vstup do vody, což budeme moci vyzkoušet v závěru putování.

Pokochali jsme se, tak vzhůru! Žlutá turistická značka a zároveň cyklotrasa č. 6015 nás vezmou do kopců. Následující více než 4 km nás čeká takové mírnější, ale táhlé stoupání až na Kotlovou. Zhruba do 1/3 délky trasy na Kotlovou vede asfaltka, takže to mírné stoupání v podstatě není ani cítit, ale od rozcestníku Hluboké se povrch změní na lesní, trochu kamenitou, cestu, takže je zapotřebí přidat trochu sil. Na dalším rozcestníku, na Kotlové, pokračujeme rovně po neznačené cestě, abychom se po 300 metrech napojili na červenou TZ, která prochází samotným vrcholem Kotlové. A teď už se můžeme těšit na snadnou jízdu po hřebeni, tedy alespoň kousek. Jsme na vrcholu, ale zatím bez výhledů. Ty nás čekají o pár metrů níže, za rozcestníkem Pálenice a potáhnou se až téměř k dalšímu rozcestníku na Beneškách, takže nějaký km výhledů, co za to stojí. A protože nám kolo pojede skoro samo, můžeme si užívat kochání.

Za rozcestníkem na Beneškách odbočíme vpravo na cyklotrasu 6020/2 a pokud už je naše tělo dostatečně vyklepané po jízdě po lesních a polních cestách, můžeme se za chvilku zase těšit na pohodlnou asfaltku. A držte si klobouky, pojedeme dlouho z kopce! V Miloňově nám cestu zpestří jelení obora, poté vyjedeme na křižovatce ve Velkých Karlovicích. Tady odbočíme vpravo.

Nevím proč, ale Velké Karlovice mě ze všech zdejších obcí očarovaly nejvíce. Osídlení této krajiny je spjato s Třicetiletou válkou. Prvními osadníky vlastně byli lidé, kteří se zde ve válečné době ukrývali. Základ budoucí vesnice tvořilo v tomto období (17. st.) 6 rodin. Roku 1714 bylo sídlo pojmenováno Karlem Jindřichem ze Žerotína jako Karlovice.  Celou existenci obce provází velké boje o trasu hranice mezi Moravany a Slováky, ale také mezi jednotlivými panstvími: Povážskobystrickým, Vsetínským a Rožnovským.

 V obci určitě musíte navštívit:

• kostel Panny Marie Sněžné byl postaven za jediný rok na půdorysu rovnoramenného kříže a s celkem nezvykle umístěnou věží se zvony uprostřed stavby. První mše zde byla sloužena 15. 8. 1754. Je celý dřevěný, a to včetně spojovacího materiálu, a nejen střechu, nýbrž též vnější stěny má pobité šindelem. Velký kamenný kříž stojící při vstupu ke kostelu s hřbitovem nese roky 1819 a 1838 připomínající opravy kostela. Místní pověst vypráví, že lidé se dlouho nemohli shodnout, kde bude kostel stát. Až sníh, který napadl v srpnu na jediném místě v obci rozhodl. Kostel byl postaven právě zde a zasvěcen Panně Marii Sněžné. Neméně půvabná je i vedlejší fara postavená ve stejné době i stylu doplněná roubenou stájí.
• Karlovské muzeum situované kousek níže pod kostelem se nachází v původním kupeckém domě z počátku 19. st., tzv. Barvičově domě. Označení se odvozuje od jména posledního karlovského fojta Karla Barviče. Jeho energii mu můžeme jenom závidět, protože málokdo z nás by se chtěl ještě v 79 letech oženit s o 44 let mladší ženou s 6 dětmi, přičemž sám ženich měl již 7 dětí z předchozích manželství, a dokonce i v tomto třetím svazku se rodiče mohli radovat z dcery. V muzeu jsou vystaveny národopisné sbírky, které přibližují zdejší život, práci, odívání, umění i pohnutou historii tohoto kraje. Nejvíce se mi líbil půvabný vyřezávaný betlém. Vedlejší budova současného infocentra je o něco starší, byla vystavěna koncem 18. st. Mezeru mezi oběma budovami vyplňuje statný kmen asi dvě stě sedmdesátileté lípy.
• myslím, že za půl kilometrovou zajížďku rozhodně stojí návštěva karlovského fojtství v údolí Bzové – objekt je nejokázalejším domem obce, postaven byl v roce 1793. Asi se zde dobře žije, neboť po dobu trvání úřadu fojta (1714 – 1848) zde bydlely pouze 4 rody a od roku 1876 dosud vlastní dům Borákovi, potomci fojta ze Soláně. Je to ideální ukázka zdejšího hospodářského stavení s uzavřeným dvorem, který je lemován obytným domem s pavlačí, hospodářskými staveními, stodolou a vstupní bránou.

Když se vrátíme zpět na hlavní silnici, ani nezpozorujeme, že se již nacházíme v další obci – v Karolince. A proč se sem vlastně „táhneme“? Protože umění! Ale to až za chvíli. Historie Karolinky je celkem mladá. Souvisí se založením sklářské huti Salomonem Reichem po polovině 19. století. Husté lesy této oblasti byly ideální základnou pro rozvoj sklářského průmyslu (projevující se v budoucnu též v odlesňování velkých ploch, z kterých následně vznikaly pastviny a pole). Okolo provozu začaly vyrůstat první sídla dělníků. Původně byla tato osada nazývána jako Karolinina Huť, roku 1951 byl název obce změněn na Karolinka. Tradice sklářství je zde dosud živá (na rozdíl od Velkých Karlovic, kde byly obě hutě poč. 20. st. uzavřeny) v podobě podniku Crystalex, jehož podnikovou prodejnu budeme míjet při hlavní silnici. Hlavním důvodem, proč jsem ale zavítala do Karolinky, byla návštěva galerie Hartinger. Obrazy Jiljího Hartingera mě naprosto učarovaly, dýchá z nich ryzí atmosféra valašské krajiny, při pohledu na ně si přesně vybavíte náladu krajiny a vůni vzduchu při putování zdejšími cestami. Jak krásné by bylo některý z těchto obrazů s valašskou tematikou vlastnit a při každém pohledu na něj znovu prožít ty dny zde strávené.  Kousek za galerií zahneme úzkým chodníkem mezi budovami vpravo, přes most na druhý břeh Vsetínské Bečvy a pomalu se podél toku budeme vracet zpět do Velkých Karlovic. Po chvíli mineme muzeum sklářství a až přetne naši cestu žlutá TZ, budeme ji přes můstek následovat. Ovšem vyplatí se také odbočit po žluté na opačnou stranu, protože jenom kousek od našeho směru (100 m) je takové minimuzeum valašské architektury – soubor lidových staveb Raťkov. Nejcennější jsou in situ roubenky rodiny Orságovy (obytný dům, komora, chlév, ovčín, dřevník, stodola), které následně obohatily další stavby přestěhované ze Stanovnice, Študlova a Martiňáku. Novostavbou je tzv. Raťkovský šenk.

V obci určitě musíte dále navštívit:

• do života obce se radikálně zapsala nedaleká zásobárna pitné vody Karolinka v údolí Stanovnice postavená v letech 1977 – 1985. Žlutá TZ a silnice mezi Karolinkou a Stanovnicí umožňují příjemnou vyjížďku na kole.
• mládí města (od r. 1998) Karolinka dokládá také kostel Panny Marie Karmelské. Zdejším věřícím citelně chyběl svatostánek již od konce druhé světové války, ale jejich snahy o stavbu kostela byly naplněny až v roce 1997.
• v muzeu sklářství se můžete opět vrátit do celkem nedávné historie městečka. K vidění je více než 2000 předmětů a to nejen v podobě skleněných výrobků, nýbrž též např. ručně kreslené katalogy či pracovní knížky.

Následujeme cyklostezku, která křižuje vodní tok, až nakonec vyjedeme opět na hlavní silnici, kterou přijedeme až ke křižovatce na Miloňov. Ještě se ale nevracíme, to by bylo příliš brzy a zbytečně bychom se ochudili o spousty dalších zážitků a krás! Hurá, směr Slovensko!

Budeme se držet cyklostezky 6020/4, míříme do Podťatého. Kde se připojíme na žlutou TZ, která nás přivede až ke státní hranici se Slovenskem. Je to moc krásná cesta lemována loukami, stromy, starými i zcela novými dřevěnicemi. Prostě pohoda, a to i přesto, že vlastně celý tento úsek nejdříve mírně, ale v druhé polovině cesty již celkem znatelně stoupáme. U bodu záchrany se cesta prudce stáčí vlevo a zároveň v tomto místě opouštíme žlutou TZ, dále nás povede pouze cyklotrasa 6020/4. Jede se dobře, cesta je pevná, nepřekvapí nás žádné velké převýšení a občas se odhalí i úchvatné výhledy. Objedeme vrch Bařinku a vydýcháme se na odpočívce u hranic pralesa Razula. Je to výjimečná ukázka původního zalesnění Javorníků s převahou zejména buků, jedlí a smrků a již téměř 100 let zde neprobíhá žádná těžba.

Pokračujeme dále po silnici a za chvilku jsme již v Léskovém. Zbystřete pozornost za Karlovským minipivovarem Pod Pralesem, nejen kvůli možnosti osvěžení, ale zprava bude vykukovat mezi stromky půvabná dřevěná kaplička sv. Floriána. Za velkým parkoviště se dáme vlevo po hlavní a pak hned vpravo. Abychom se vyhnuli nepříjemnému převýšení, pojedeme tou delší, zato ale ne tak příkrou cestou, až k rozcestníku Velká Hanzlůvka – parkoviště, kde odbočíme vlevo na lesní asfaltku. Tato příjemná lesní cesta vede pod rozhlednou na Miloňové, kdyby si chtěl někdo udělat malou zajížďku… Každopádně celkem dost výhledů bude nabízet i tato trasa. Vyjedeme v místech, kde to už dobře známe – v Miloňově, zahneme vpravo a po cyklostezce se přes Benešky přehoupneme zase do Horní Bečvy. Cyklotrasa 6015 kopíruje modrou TZ a doveze nás k přehradě, odsud už se necháme mírným klesáním dovézt opět ke kostelu.

KNIŽNÍ ZDROJE:

NEKUDA, Vladimír (ed.). Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna, 2002. ISBN 8072750240.

Velké Karlovice krajina příběhů: Průvodce výstavou, krajinou a minulostí. 2004.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

Kudy z nudy. Online. 2025. Dostupné z: https://www.kudyznudy.cz/. [cit. 2025-02-06].

Památkový katalog. Online. 2015. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/. [cit. 2025-02-06].

Povodí Moravy. Online. C2010-2025. Dostupné z: https://www.pmo.cz/cz/uzitecne/vodni-dila/horni-becva/. [cit. 2025-02-06].

Prales Razula. Online. Dostupné z: http://pralesrazula.a2.esports.cz/. [cit. 2025-02-06].

Spolek pro vojenská pietní místa. Online. 2014. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/4540-horni-becva/. [cit. 2025-02-06].