Vrbno pod Pradědem – Rejvíz

Vrbno pod Pradědem již svým názvem evokuje fakt, že leží poblíž nejvyšší Moravské a Hornoslezské hory. Již svou polohou se nabízí jako východiště k tůrám jak do vyšších poloh Hrubého Jeseníku, tak i k méně náročným výletům do poněkud nižší Zlatohorské vrchoviny, která se rozkládá severovýchodně od Vrbna. Vrbno totiž leží pěkně na rozhraní těchto celků. Od sebe je odděluje údolí řeky Opavy, která vlastně ve Vrbně vzniká. Přesněji, západně od Vrbna se stýká Bílá a Střední Opava (obě pramení pod Pradědem), vytváří spojenou Zlatou Opavu a asi po kilometru se spojí s Černou Opavou a pak už je to jen Opava.

Ta Černá je ze zmiňované trojice vlastně nejdelší, takže by se dala považovat za hlavní tok. Pramení v Medvědí hornatině pod Orlíkem a velkým obloukem se otáčí nejdřív pod Rejvíz a pak se otočí k jihu do Vrbna.

A podle ní se vydáme. Vyjížďka s Vrbna do Rejvízu vlastně není nijak obzvláště náročná, ač je neustále do kopce, dodejme, že téměř neustále do kopce mírného. Pokud se budeme držet striktně silničního značení, doprovází ji žluté tabulky Cyklotrasy 553 což je součást dálkové trasy Jeseník – Znojmo. Výchozím bodem může být např. kruháč ve Vrbně , případně místo soutoku Černé a Zlaté Opavy.

Odtud míříme místní uličkou třebas jen nakouknout k rybářské hospodě. Majitel se zabývá chovem násad pstruhů, ale prodává i kousky k domácí potřebě a samozřejmě rybí speciality. Opodál nemůžeme přehlédnout mnichovský novogotický kostel. Ten bývá bohužel po většinu času (mimo bohoslužeb) pevně uzavřen, bo byl asi 4x vykraden (jinak je v interiéru dosti zajímavý, bohužel zakázáno fotit přímo kostelníkem).

Pokračujeme ale zpět na cyklotrasu. Asfaltečka se vine mezi povětšinou rekreačními chalupami, přiznejme, že čím dál upravenějšími. V Mnichově jinak sídlí sklárna Jakub, s jejímiž výrobky se můžeme po Jeseníkách často potkat – je to takové zelené olovnaté sklo vytvářené prastarou technologií.

Mnichov vůbec i dříve býval průmyslovou obcí, mimo skla tu existovaly železné hutě a hamry, jejichž pozůstatky lze občas objevit.

Již téměř na konci Mnichova narazíme na novou, přesněji obnovenou kapli, zvanou Schnaubelovu (zasvěcená Panně Marii). Ta původní stála od roku 1878 poblíž, ale protože je pozemek zabraný, stojí na opačné straně cesty. Na plácku kapličky se občas konají různé akce všemožného charakteru.

Pak už jsme skoro v lese. Kolem Vrbna se vine část pásu pohraničního opevnění ze 30. let minulého století. Pár řopíků můžeme potkat přímo u cesty.

Než dojedeme k velké mýtině, po pravici můžeme pozorovat obstojný památný buk.

Z Drakova toho moc nezůstalo, ovšem odpočinkové místo na mýtině si žádá malou zmínku. Podle jedné z naučných tabulí (NS údolím lapků z Drakova) tu stávala nedaleko opevněná celnice (podle vyobrazení přímo hrádek). Ovšem zde zřejmě ilustrátor popustil uzdu své fantazie.

Drakov jinak býval hornickou a železářskou osadou, o čemž se přesvědčíme brzy po nějakém kilometru, kdy narazíme na poměrně neforemnou stavbu již nepoužívané vysoké pece na tavení železa. Bohužel památka je v čím dál neutěšenějším stavu a gumová plachta, která ji chrání zřejmě příliš nebrání jejímu rozkladu. Bylo by škoda, kdyby vzala za své, takových staveb přeci jen u nás nenalézáme každým krokem.

Poněkud „prudší“ stoupání následuje za zatáčkou a křižovatkou se zelenou pěší Pod Kobrštejnem (kdo by chtěl, může vylézt na zříceninu), po dalším kilometru most přejíždí Černou Opavu a tam se od ní odpoutává i naše trasa. Ještě nějakou dobu projíždíme lesem, až se objeví louka a brzy první domečky Starého Rejvízu, kde už jsme skoro v cíli.