Ze Starého Smokovce přes Terryho chatu, Sedielko do Javoriny

Starý Smokovec je nejstarší tatranská osada, která byla založena r. 1793 na stráni Slavkovského štítu. Původně zde v blízkosti pramene – smokovské minerálky byla postavena hájovna a myslivecká chata. První větší hotely i lázeňská zařízení se stálým lékařském dozorem zde byly postaveny v letech 1800 – 1872. Mezi významné dominantní budovy v obci patří Grandhotel, postavený v roce 1904, podle projektu budapešťského architekta Guida Hoepfnera.

V letech 1947-1960 byl Starý Smokovec sídlem obce a okresu Vysoké Tatry, v roku 1960 byl přičleněný k okresu Poprad. Od roku 1999 je znovu sídlem města Vysoké Tatry. Je zde administrativní centrum Vysokých Tater. Sídlí tu Městský úřad, Tatranská horská služba, hotely, půjčovny,...

Starý Smokovec je i významným dopravním uzlem - je zde křižovatka Tatranské elektrické železnice, vede odtud pozemní lanovka na Hrebienok, odkud je východiště značených turistických cest do nejnavštěvovanějších míst Vysokých Tater – do dolin i k vrcholům.

Ze Starého Smokovce jdeme po zelené 3 km na Hrebienok (je možno použít  pozemní lanovku), dle místního značení cesta trvá 0h45". Cesta mírně stoupá příjemným prostředím.

Rainerova chata je nejstarší chata ve Vysokých Tatrách. Byla postavená v roku 1863 smokoveckým hoteliérem Jánom Jurajom Rainerom. Sloužila prvním turistům, kteří chodili do obou Studených dolin a k Obrovskému vodopádu až do doby, kdy v těsné blízkosti Rainerovy chaty postavili v roce 1884 turistický hotel Kamzík. Rainerova chata poté sloužila jen jako noclehárna vůdců a nosičů, později byla využívána jako skladiště nebo garáž.

Chata Kamzík byla v roce 1980 kvůli špatnému technickému stavu zrušena. Rainerova chata byla v osmdesátých letech opravena správou parku, roku 1998 byla zrenovovaná také v interiéru. Od té doby slouží veřejnosti jako chata s malým občerstvením. V chatě je malá expozice historie a současnosti horských nosičů, sbírka starého horolezeckého nářadí a starých lyží. Chata je otevřena celoročně a kromě občerstvení slouží také jako infocentrum. Chatka za návštěvu stojí zvláště v zimě. Chatař Peter Petras vytváří ze sněhu betlém v životní velikosti. Je-li sníh i na Velikonoce, pak nechybí ani velké velikonoční vajíčko.

Od Rainerovy chaty jsme pokračovali po červené k Zamkovského chatě 1,5 km, dle místního značení 0h30", stále po po Tatranské magistrále, zatím s poměrně malým převýšením.

Teryho chata  je nejvýš položená chata s celoročním provozem, postavená v r. 1899 v blízkosti pěti Spišských ples, pojmenovaná podle banskoštiavnického „lekára chudobných" Edmunda Téryho (1856-1917), který se zasloužil o rozvoj tatranské turistiky. Chata prošla několika stavebními úpravami, naposled r. 1983. Roku 1944 spravovali chatu slovenští vysokoškoláci - horolezci, kteří tu ukrývali polské odbojáře i ruské utečence ze zajateckých táborů.

Zde je možno si dát poslední občerstvení na této náročné trase. Dál už musíte použít pouze vlastní zásoby.

Projdete po zelené okolo pěti Spišských ples různé velikosti. Nižné Spišské pleso (2000 m) je nejníž položeným plesem. Malé Spišské pleso (2010 m) je nejmenším plesem. Veľké Spišské pleso (2014 m) je naopak největší s rozlohou 3,5 ha. Prostredné Spišské pleso (2014 m). Vyšné Spišské pleso (2022 m) je nejvýš položeným plesem na konci Malé Studené doliny.

Z Terryho chaty po zelené přes Sedielko (2157 m) do Tatranské Javoriny je to cca 14 km, ale dle místního značení 5h45" - 6h15". Takže vidíme, že nás čeká skutečně náročná cesta. Hned za plesy stoupáme po skalách do boční dolinky, kde se cesta zhruba po 1 km rozděluje. Vpravo vede žlutá přes Příčné sedlo ke Zbojnické chatě. My pokračovali dále po zelené Zadní dolinou do sedla Sedielko. Kousek cesty byl trošku rovinatější, takže jsme si mohli na chvíli vydechnout. Místy  jsme už šlapali ve sněhu. Před námi se však tyčily mohutné skály, které jsme museli překonat. Největší problém byl v tom, že značená cesta dolinou byla plná zmrzlého sněhu. A tak nám nezbývalo nic jiného, než se vydat doslova po skalách. Připadala jsem  si jak horolozec, bohužel bez zajištění. Naštěstí jsme to zvládli. Bohužel  o týden později se stejnou cestou vydali další turisti, kteří chtěli po ledovém poli přejít. Část se s nimi utrhla a nakonec je zachraňovala horská služba.

Tatranská Javorina je malá podhorská obec v lesním prostředí severního výběžku Belianských Tater, která vznikla r. 1759, kdy se zde těžila železná ruda, budovaly se zde hamry. Nedostatek rudy zapříčinil přestavbu železáren na papírny, které zcela zanikly r. 1935.

R. 1879 javorinský revír koupil pruský kníže Kristián Kraft Hohenlohe. Javorinu přetvořil v lesnickou osadu, vybudoval zde sídlo ředitelství svého velkostatku, nechal si tu vybudovat dřevěný lovecký zámeček. Do okolních lesů dovážel cizokrajnou zvěř (kozorohy, bizony, kavkazské jeleny a jiné), která se však nedovedla přizpůsobit zdejším podmínkám.

Roku 1936 prešla Javorina do vlastnictví státu a dnes je většina obyvatel zaměstnaná v turistických službách a TANAPu.

A zde byl cíl naší cesty. A konečně jsme si celí  promoklí mohli uvařit horký čaj a dát něco teplého k snědku.

Cesta to byla náročná, ale myslím, že  zapomenout se na tu nádheru nedá.