Bližší pohled na Jestřábí vodopád a "objevení" pomníčku dávných těžkých časů.

Kam a jak jedeme?

Plán výletu byl opět, jako vždy, smělý. Chtěl jsem toho hodně projít, ale na druhou stranu jsem si potřeboval ověřit v jakém stavu je kotník po minulém „zásahu“. Představa byla ta, že pokud by se podařilo dojít cestou vedoucí mezi přírodními rezervacemi „Velký Polom“ a „Úplaz“ dále až ke skalním útvarů, které znám jen z fotografií na internetu, tak bych byl spokojen. U severozápadního cípu PR Velký Polom by se měla nacházet oblast „Kostelíky“, kde je v mapě naznačen jeden ze skalních útvarů nad potokem Přelač. Odtud jsem měl v plánu dostat se buď na lesní nebo žlutou turistickou značenou cestu a zpátky na cestu po které jsem tady došel. Později by se v bezejmenné oblasti mezi Muřinkovým a Burkovým vrchem mělo na následujících hřebenech nacházet několik dalších skalních útvarů. Myslím že i údolí potoků by mohly stát za pohled. Pod rozcestníkem mezi bezejmenným hraničním vrcholem s nadmořskou výškou 1021 m.n.m. a Burkovým vrchem by se měl nacházet další skalní útvar. „Hlavní“ lesní cestu bych ovšem někde v místech na hřebenu orientovaném severo-jižním směrem se třemi „objekty zájmu“ musel opustit a vydat se podle mapy po cestě „vedlejší“. Jedná se o potok v rozsáhlé oblasti zdrojnic nejznámějšího místního toku podle něhož jsou pojmenovány i osady v údolí a potoku Vontrubového. Pokud by někdo chtěl mohl by z těchto míst sestoupit na cestu vedoucí kolem přírodní památky Kyčmol. Tato nevelká oblast mokřadní louky chrání především několik druhů našich „planých“ orchidejí - nejrůznějších vstavačů a třeba i později kvetoucího kruštíku bahenního. Lidé žijící na Valašsku by asi řekli, že přece jsou vcelku běžné, vždyť na „jejich“ loukách byly tyto rostliny naprosto běžné. I dnes tomu tak je. Sám znám více míst, kde se nacházejí, dokonce i místa s ojediněle rostoucími exempláři těchto nádherných přísně chráněných rostlin. Když by mi, ale někdo řekl, před třeba pěti nebo sedmi lety, že je to přece rostlina úplně běžná, že rostou skoro všude a já se do té doby radoval tak maximálně sice z neméně krásných a barevně pestrých „nepálících kopřiv“, tedy hluchavek, ale rozhodně ne z orchidejí. Tehdy jsem si mohl myslet, že jsem „odborníkem“ na hluchavky, ale orchideje byly pro mě v ten okamžik rostlinou známou jen z vyprávění a fotografií. Dnes již dokáži jen „bočním“ pohledem podle barvy květů a velikosti (výšky) rostliny poznat, že se o ně jedná. Asi bylo by špatné říct, že je nejlepší nechat tato místa bez vlivu člověka. Právě naopak. Hustá tráva a další „agresivní“ rostliny by velmi brzy jejich populaci velmi výrazně snížily. Právě proto se nejenom na Valašsku lidé navracejí k dávným způsobům hospodaření na často „schodovitě“ vytvořených loukách, které se nesečou příliš často. Musí se vytvořit podmínky pro jejich dobrý růst. Tedy neposekat je příliš brzy, ale na druhou stranu je nenechat zaplevelit.

 

Ovšem zpět od orchideí a živé přírody k té ještě tajemnější – kamenné. Posledním cílem, pokud by mi snad nadbýval čas, měly být i „Kozí hřbety“. Avšak toto je spíš na dlouhé letní dny a ne na časy blízké zimě, ale smělý plán to byl. Nedalo mi hlavně to, že jsem neviděl onen nenápadný pomníček dávných těžkých časů o kterých jsem v minulém popisu výletu něco málo naznačil, ale u tohoto místa jsem ještě nebyl. Trochu mrzelo, že jsem byl možná jen pár desítek, maximálně pár stovek metrů odtud.

 

Zpět k výletu. Z Bocanovic se jde asi půl hodiny svižnou chůzí západním směrem za přírodovědné centrum URSUS a jen o pár set metrů dále odbočíme doleva na modrou turistickou trasu vedoucí kolem (pod) skalní věže „Severka“. Nejprve procházíme kolem restaurace v roubence s názvem „Mánes“. Jako sběratele dřevěných turistických mě zaujala reklama k výroční turistické známce pro tento rok (2020) a když si zde dáte dvě kofoly, tak dostanete tuto známku levněji. Jak zde bude otevřeno v době „koronavirové“ a jestli tato doba vůbec někdy skončí je otázkou. Jen kousek výš je „Národopisný areál Matice Slezské“. Za ní pomalu cesta začíná člověka připravovat na to co přijde. Pomalu, ale jistě, začne cesta stoupat strměji a strměji. Za určitou dobu budeme procházet místem, kde po své pravici uvidíme vysílač telekomunikací. Během celého výstupu se otevírají nádherné výhledy do okolí. Kousek od vysílače vstoupíme do lesa, kde za chvíli modrá turistická trasa odbočí na křižovatce lesních cest doleva. Za okamžik se dostáváme k větší křižovatce cest a nalevo máme přístřešek – odpočívadlo. Před námi je krásná velmi široká vrstevnicová cesta, která míří doleva i doprava a menší, prudší, ale o to obtížnější :-)))) cesta přímo do kopce. Asi už tušíte, kterou cestou je třeba se vydat?

 

Jen o chvíli dříve možná před lesem vedle vysílače, možná o něco později, ti s lepším zrakem v některých okamžicích zaregistrovali, ze na protějším kopci se nalézá něco co nevypadá úplně jako „obyčejný“ strom. Něco, co později uvidíme, že se stromem nemá mnoho společného. Jedině snad to, že kolem tohoto zástupce „neživé“ přírody dodávají fotogeničnost místu. Ano, nachází se zde možná jedna z nejkrásnějších skalních věží, této části Beskyd. Je velice smělé dávat některým místům takováto honosná pojmenování i řazení k superlativům. V Beskydech nepochybně existují i jiné krásné skalní „věže“, které by se takhle mohly cítit uraženy a to určitě není dobré. Napadá mě například o mnoho desítek kilometrů vzdálenější skalní věž na Klenově nebo jen kousek za „slovenskou“ částí hranice v Javornících „věžička“ se jménem „Vetrná veža“. Ani jeden z těchto objektů ovšem není skalní věží v tom pravém slova smyslu. Upřimně řečeno, přemýšlím, kde na Moravě by se mohla nějaká „klasická“ skalní věž nacházet? Možná v Moravském krasu, ale v něm jsem byl bohužel jen párkrát. Ale v Beskydech? Většinou jsou zde nejrůznější skalní výchozy, skalní plochy „vymleté“ vodou a hlavně MRAZOVÉ SRUBY. Právě ony jsou nejčastějšímu skalními útvary tohoto pohoří. A ač jsou ve své podstatě prakticky všechny více méně stejné, tak je i každý jednotlivý skalní útvar ÚPLNĚ jiný. :-)) V tom je jejich neskutečná krása. Alespoň mě zatím ještě nezačaly nudit, spíš naopak! Skalní „věž“ Severka je králem nebo královnou všech ostatních útvarů které jsem po cestě, pracovně pojmenovanou „SKALNÍ STEZKA“ zahlédl. Bylo to jako nějaká dobrodružná výprava místy, která jsem dosud neznal nebo možná znal jen některé při cestě ze skály „Severka“ ke stejnojmennému ski areálu po modré turistické trase, ale z úplně jiného úhlu než nyní.

 

Výlet byl i trochu testem jak se vzpamatovala pravá noha – kotník po předešlém výletu, jehož konec vyžadoval hodně zatnout zuby, ale i tak mě naladil na to kam bych se mohl vydat následující víkend.

 

https://www.turistika.cz/vylety/vylet-na-velky-polom-a-hledani-jestrabiho-vodopadu/detail

 

Kotník byl během týdne ještě dost napuchlý a dlouhá modřina se nejrůzněji „vybarvovala“, pěknou fialovou barvu měly i prsty na této noze. Inu náraz to byl asi skutečně „pěkný“. Naštěstí při běžné chůzi již noha problém nedělala, postup do kopce byl vcelku také v pohodě, ale bylo mi jasné, že pokus udělat si od skály „Severka“ zkratku přímo dolů k cestě po níž jsem chtěl pokračovat dále, může být pro tuto nohu „křest ohněm“. Na skále je krásné místo, kde se dá vyzkoušet vezení „rozporem“, ale protože bylo mokro, po lezecké „sezóně“ a kotník na tyto „hlouposti“ zcela nepoužitelný, tak mě to ani nenapadlo. NO…. Napadlo… :-))) Hlavně jsem přemýšlel jestli se spořádaně vrátit ve směru kterým jsem zde přišel nebo ušetřit cestu a čas (?) přímým sestupem. Nakonec jsem uviděl nenápadnou pěšinku a tou se vydal dolů. Ošemetné bylo především to, že sestupová noha byla ta „kotníková“. Za jakékoliv podklouznutí nebo náraz bych se hodně „poděkoval“. Rozloučil jsem se se skálou u které jsem byl po velmi dlouhé době a viděl ji zase z úplně jiných úhlů a opět mě úplně nadchla.

 

Pokud někdo sledoval můj sestup, tak se asi za břicho popadal, ale já rozhodně nechtěl zažívat opětovně a nyní i o dost delší trasu s namoženým kotníkem než minulý víkend po tmě. Podstatné je, že jsem jej skončil úspěšně a mohl si vychutnávat další cestu, která byla cestou „objevitele“. Nečekal jsem, že na této ne příliš dlouhé cestě jež obchází blízké kopce uvidím tolik kamenných a skalních útvarů. Někdy bych se určitě k nim rád přiblížil více, ale teď na to nebyl čas ani forma. Kolem cesty jsem uviděl tolik pískovcových výchozů, skalek, atd., že už jsem je později ani do GPSky nezapisoval. Co mi ale zůstalo uloženo v paměti je jeden bezejmenný kopec, který jsem si sám pro sebe pojmenoval jako „Skalnatý kopec“. Pro tento okamžik s ním mám „nevyřízené účty“, budu se zde muset ještě alespoň jednou vypravit. Po lesní cestě jsem pokračoval až k odbočce, kde jsem minulý víkend odbočil a běžel směrem pod sjezdovku „Severka“ a u níž jsem „stlačování času“ neplánovaně ukončil. Nyní jsem ovšem pokračoval po již známé cestě nad hluboce zařezaným pravostranným přítokem Jestřábího potoku (podle jména jedné zastávky v Dolní Lomné bych asi měl spíš říkat Jestřabského potoku). Dostal jsem se do míst, kde jsem minule obtížně sestupoval od Kamenné chaty a rozhledny Tetřev. Hlavní důvod výletu bylo najít místo dávných tajných setkávání protestantů (především evangelíků). Možná, že ve skutečnosti vše bylo na trochu jiném místě, ale to není až tak podstatné. Místa kolem nichž jsem minule i nyní šel se nazývají „Noclehy“ a toto pojmenování prý není příliš vzdálené svému významu. Tajné kázání se totiž konaly právě v noci a v místních lesích podle všeho věřící přečkávali i noc. Že to nebylo nic snadného si uvědomí každý kdo tu někdy šel. Nějakou dobu mi trvalo než jsem našel cestu po které bych se k pomníčku mohl dostat. Přesné místo jsem nevěděl, tak jsem musel hledat. Nejprve jsem se dostal na začátek hřebene, který by měl pokračovat severním směrem k vodopádu. Nakonec jsem uznal, že toto nebude úplně nejvhodnější cesta a tak jsem se vrátil na tu vrstevnicovou až jsem došel k přítoku o němž jsem si myslel, že už je tím správným na němž se níž nachází úchvatný Jestřábí vodopád. Menší louka s památníčkem ve tvaru pyramidy na jejímž seřezaném vrcholu se nachází kámen, který podle pamětníků zažil období těžkých časů druhé poloviny sedmnáctého století. Hledám, hledám, až konečně vidím nejprve dřevěný kříž a pak i kultivovaně a s úctou provedený podstavec pro kamenného svědka dávných časů. Kdo ví, kde byl jeho skutečný geologický počátek?

 

Tvrdí se, že lesní dělníci, vyobrazení na kamenu poškodili a shodili do nějakého blízkého potoka. Osobně jsem zde neviděl nic co by mohlo tato symboly zobrazovat. Snad se mi jen zdá, že ve spodní části by mohl být původní náznak „podstavy“ kalichu, jinak bohužel nevidím nic. Nemohl jsem si nevzpomenout na taťku a popřát ať se všem kolem mě daří. Něco málo jsem si také přál aktuálně pro sebe a to ať za chvíli nezahučím někde pod vodopád, protože druhý cíl výletu bylo právě se dostat k vodopádu ještě o trochu blíž než minule a udělat o trochu lepší fotky za lepšího světla. Sestup se nakonec podařil bez problému, i když jsem si sebou pro jistotu vzal i kratší lano, kdyby bylo třeba někde zaimprovizovat – naštěstí nebylo. Dlouho jsem se kochal krásou, ale nakonec bylo třeba se rozloučit a vydat po svahu nahoru. Nevydal jsem se stejnou cestou, ale stoupal jsem k protějšímu kamennému vrcholku. Zde se nachází několik vývratů a hluboký pohled na potůček již pod soutokem. Taktéž i vodopád je odtud už poměrně malý. Krásně bylo vidět i to jak únava, stmívání i pohled z kopce (skalnatého srázu) na nepříliš jistém hřebeni a určitá míra obav ne-li strachu dokáží parametry objektů výrazně zvětšil.

 

Trochu se to podobá jednomu vtipu (nebo spíš i realitě) popisu velikosti nově objevené jeskyně. „Jaká je?“ (Ve významu jak je hluboká?) „Minimálně 30 metrů! ….. Za nějakou dobu... Asi tak 15 metrů…. A po vystřízlivění z objevu… Nejspíš maximálně osm…. „ :-)) Podobné to bude i při prvním pohledu na nějakou úchvatnou skálu. :-)

 

Kochání musí někdy skončit, dívám se, že je pár minut po 14 hodině a ač by bylo zajímavé se podívat ještě někam dál, tak musím sestoupit dolů, což nějakou dobu ještě zabere. Určitě nechci udělat podobnou chybu jako minulý týden, chtěl bych dojít na vlak s určitou časovou rezervou a ZA SVĚTLA! To se nakonec podaří, na nástupišti mám přibližně čtvrt hodiny času. Zpátky v Bocanovicích jsem byl před čtvrtou hodinou odpoledne. Slunce již zapadlo a začíná se opět ochlazovat. Ráno v údolí pod skalní věží bylo také vcelku mrazivo. Vlak přijíždí, výlet mám za sebou...

 

Další krásný výlet, i když jen velmi malá část smělého plánu, ale celkově jsem spokojen. Ne vždy musí být všechno na maximum… :-)

Za čím jedeme?

Výlet za krásami "neživé" přírody.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednodenní výlet, dal by se zvládnout i za půl dne. :-)

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Příroda nikdy nezklame...

Ostatní informace

Všechno jsem si bral sebou, možnost občerstvení je určitě v údolí Lomné.