Cesta do Velkých Karlovic a na Soláň

Kam a jak jedeme?

Jako hlavní dárek ke svým narozeninám si moje Jana vybrala znovu výlet do Velkých Karlovic, které jí učarovaly a odtud si potom odskočit na Soláň. No proč ne - její touha je mi rozkazem ... ostatně jaký rozkaz, když se nám tu líbí oběma ! (Je zajímavé, že má manželka stejné estetické cítění jako moje maličkost. Když jsme se poznali, provedl jsem ji napřed po Pulčinách a líbilo se jí tam. Pak jsem ji seznámil s další milovanou oblastí - Jeseníky - a propadla jim stejně jako já. Oblast Velkých Karlovic s Javorníky jsem dlouho tutlal jako skrytý trumf v kapse a taky ji to okolní prostředí dostalo !) Je druhá polovina měsíce října a my tedy vyrážíme na cestu. Počátek cesty busem do Vsetína probíhá ještě potmě, ale už svítá, když zajíždíme na točnu do dědinky Seninka. Cestou tam a zpět na hlavní silnici vidíme z okna dopravního prostředku spoustu zajímavých roubených usedlostí se stodolami a tak se podíváme na sebe - a aniž bychom cokoliv nahlas vyslovili - a oba víme, že si jednou musíme tuto vesničku také celou projít.

Na Vsetíně přestupujeme na jiný druh Dopravy, na vlak. V modernějším vláčku, připomínajícím miniaturní Pendolíno, sedí stařenka a o něco mladší dědulové. Namísto berlí v rukou ale všichni třímají turistické hole a protože jsou trošku nahluchlí, nechtěně informují všechny pasažéry vlaku o tom, na jaké že to tůře si dnes protáhnou stářím zkřivené hnáty. Tedy klobouk dolů, protože ten jejich návrat od řeky Bečvy do Vsetína bude mít ke 20 kilometrům ! A oni se do rodného města nevracejí rovinatým údolím řeky, ale po hřebeni Vsetínských vrchů !! Po pravici se nám pak za Novým Hrozenkovem objeví vodní plocha rekreační nádrže "Na stanoch", za okny se mihne silueta hráze přehrady Stanovnice a to už víme, že jsme v Karolince a brzy bude následovat i naše "konečná" na zastávce ve Velkých Karlovicích.

Za čím jedeme?

Je půl deváté ráno. Z okolních mraků se klube slunce a hřejivými paprsky se nás něžně dotýká na přivítanou. No je to třeba - v údolí Pluskovce, kam napřed manželku táhnu - je teď po ránu ještě docela dobrá "kosa". Na průzkum zdejších krás v délce asi 1 km máme čas jen půldruhé hodiny, potom nám odjíždí autobus nahoru na Soláň. Takže trochu švihom, Jano ! Napřed okolo nových penzionků k potoku a stavení, kam jsem si při naší návštěvě odskočil jenom já posledně a pak údolím po silničce s turistickou značkou dál nahoru. Míjíme několik starých stavení, na lučinatou stráň nalevo vyhání ovce na pastvu jakýsi domorodec. Na svazích vpravo se zase třpytí ocelové stožáry lyžařských sjezdovek, které už se nemohou dočkat chvíle, kdy konečně skončí období jejich dlouhého letního spánku a kraj zmizí pod nadílkou nového sněhu.

Míjíme několik penzionů v typickém valašském slohu. Na jednom právě probíhají nějaké dokončovací práce, ten naproti umožňuje přístup do dvora k nádherně vyřezanému dřevěnému sousoší a do zahrady s mostkem a rybníčkem. Připomíná to tu trochu japonskou zahradu, ale takovéto altánky a včelí kláty lidé ze Země vycházejícího slunce asi znát nebudou. K našemu velkému překvapení novodobé stavby lidové architektury pokračují i pár metrů výš v údolí a tvoří velice exotickou scenérii, kterou znají turisté z návštěvy rožnovského skanzenu. Tyto stavby ale slouží ke komerčním účelům - ke stylovému ubytování. Vysoko ve stráni zase vystupuje střecha další stylové roubenky, která nese název Kyčerka. Tato slouží k nakrmení a napojení nejen hostů penzonů, ale všech návštěvníkům údolí Pluskovce a blízkého hřebene Javorníků. Hamburgry, čipsy a jiné americké hnusy tady nežádejte, tady je k dostání pouze strava hutná a chutná, reprezentující typickou valašskou kuchyni !

Jako zlatý hřeb, zatlučený hluboko do našich srdcí při našeho odskoku do údolí Pluskovce, můžeme označit prohlídku Galerie dřevěných soch, umístěných v typickém valašském exteriéru od hospody Kyčerka až dolů po silnici : v řádu několika desitech exponátů tady návštěvník uvidí reprezentativní ukázku výtvorů novodobých místních mistrů řezbářů a sochařů ! Vedle postaviček, zobrazujících řemesla i zábavu našeho etnika, nechybí postava zbojníka, "valašského draka" a nad chodníčkem zcela nahoře, který klikatě prochází okolo všech výtvorů, trůní v "životní" velikosti klasický valašský betlém. Jenom strašně neradi opouštíme toto překrásné místo a spěcháme zpět do centra Karlovic, odkud nám odjíždí spoj nahoru na hřeben Vsetínských vrchů.

Když zahnu za roh, bus už tam stojí připraven k odjezdu ! A tak běžím koupit lístky a prosím řidiče, ať chviličku počká na manželku, neboť ona si ještě musí za rohem něco vyfotit ! Naštěstí to netrvá dlouho ... Stejně tak ani cesta nahoru na valašský Olymp, na vrch Soláň. Vystupujeme až na poslední zastávce pod Čartákem a napřed si zajdeme naproti do Valašského šenku vypít kávičku. Jana u kávy ochutnává jejich frgál, já mám ale ke kávě radši zapálenou startku ...

No a pak už celí nedočkaví zvedáme kotvy, přecházíme přes cestu, chytáme se červené turistické značky a necháme se jí vést za pohádkovými krásami vrchu Soláně. A je jich tu nemálo : napřed nás čeká návštěva nové charakteristické stavby Zvonice, jejíž interiér slouží nejen jako Infocentrum a rozhledna, ale především jako velká prodejní Galerie uměleckých děl s motivy ze Soláně i odjinud. K vidění je tu vše, co dokázal valašský umělec namalovat, vyřezat, vyfotografovat anebo vytvořit z hrnčířské hlíny. Část exponátů soch se nachází ve volné přírodě v blízkém okolí Zvonice. Ale protože se bohužel v každé pohádce vyskytuje i nějaká zlá bytost, jak jsme se včera večer dozvěděli z netu, nějaké hovado odsud odcizilo sochu "Sedícího ogara" ! Co k tomu dodat, sprostost některých lidských jedinců je neuvěřitelná !!!

Od Zvonice vedou naše kroky před průčelí staré hospody Na Čartáku, která se v současnosti změnila na hotel s restaurací. Po hřebínku poté stoupáme nad galerií dřevěných soch k lesíku. Otevírají se nám první skvělé výhledy do okolní KRAJINY a potkáváme dva páry nějak moc rozjařených Ostraváků. Tak jak je to v dnešní době zvykem, nejvíc řve a huláká ta "něžnější" polovina dvojic - že by se ty ostravské cérky tolik opily z krás vrchu Soláně ??? Necháme se překvapit ....

Cesta se klikatí po hřebeni po okrajích lesíků a přes hájky. Nabízí krásný výhled tu na Beskydy, tam zase na opačnou stranu na Javorníky anebo "jen" na intimní partie vrchu s typickou původní lidovou architekturou. Jen kdyby všude kolem netrčely ty nešťastné sloupy, nesoucí dráty el.vedení ! Asi nejhezčí výhled na Beskydy se nabízí od horního konce lyžařského vleku, pak už se značka vnoří do lesa a my brzy přicházíme na rozcestí, odkud vede dolů žlutá cesta k zastávce busu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Než po ní ale sejdeme dolů, neodoláme a pokračujeme ještě kousek po červené. Brzy vycházíme na částečně odlesněný hřeben se starou usedlostí. Výhledu směrem k severu brání vzrostlý les, ale směrem k jihu se přes Pastviny našim zrakům otvírá ničím neomezený pohled na celý hlavní hřeben Javorníků. Dost neradi se pak vracíme zpět, ale čas je neúprosný. Žlutá napřed prudce klesá lesem a pak po louce dolů ke shluku starých stavení. Vpravo se nám otvírá pohled na další takové krásné chalupy. (Pokud si všimnete na jednom ze snímků bílé skvrny v levém horním rohu, tak ta není od vypálených pixelů, ale to si jen vítr chvilku nepříjemně pohrál s jedním paraglajlistou ...)

Mezi domy a zahradami klesáme dolů k Turistické chatě. Tady se bohužel nevaří a tak si tu dáváme jen nějaké pití a pak už dolů k zastávce busu. Brzy se k nám přidává hlouček dalších Ostraváků a se svými typicky "kratkymi zobakami" vyzvídají, kde se dá dole v Karlovicích dobře najíst. Říkám jim, že máme také už veliký hlad a že jsme se posledně velice slušně napapali v restauraci U Muzea. Když ale vystoupíme z busu a přijdeme před ni, tak vidíme, že tam mají sraz nějaci motorkáři. Ostraváci to vzdávají a tak je posílám nahoru do Kyčerky. Já s Janou jdeme dovnitř a není to tak hrozné, jakési místečko se pro nás přece jen našlo ...

Moje zubní protézy si posledně velice pochutnaly na krocanovi. Toho ale dneska bohužel na jídelním lístku nemají a tak se musí spokojit s "Medvědím" řízkem a bramborovou kaší. Stejně tak Jana. Ani jedna z nich si nestěžovala, neboť i toto jídlo bylo - jedním slovem - SKVĚLÉ !! Po dobrém pozdním obědě se jdeme podívat ještě k blízkému domu, na kterém se skví cedule s nabídkou levného ubytování. Ze dvorka vychází nějaký muž, omlouvá se, že toto má starost jeho manželka a tak nám věnuje alespoň vizitky s kontaktním telefonem.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Ještě pár snímků Karlovského muzea zvenčí a nezbývá, než se pomalu vydat přes dědinu k hlavnímu nádraží. Vede tudy velmi široký chodník, který zřejmě slouží také jako cyklostezka. Proti nám se blíží skupinka turistů středního věku, ale jdou po nesprávné straně chodníku - pokud vím, tak se po chodníku chodí vždy vpravo ! Když k sobě dojdeme, tak oni neuhnou a já se s jejich lídrem málem srazím ! Jana se mi potom směje, že chodím jak umanutý beran a že se chci hned trkat ... Ale já jsem při pohledu do očí toho chlapa, který se musel učit správnému chování tak jako já ještě v komunistické škole, zjistil, že asi budu muset uhnout první já, neboť on je vyloženě konfliktní typ a tudíž hrozí ruční výměna názorů ... Než ale dojde na to nejhorší, Jana mne zavčasu strhne a já ji dám za chilku za pravdu : nemá cenu si kazit krásný výlet střetnutím s blbcem !

Ostatní informace

Chvilku před odjezdem vlaku na nádraží přicházejí také ti Ostraváci, kteří se šli najíst nahoru do Kyčerky a moc mi děkují za dobrý tip. Prý jim tam velice chutnalo ! Cestou na Vsetín se naproti na manželku šťastně šklebím a vůbec mi nevadí, že jsem v interiérech Kyčerky ještě nikdy nebyl a že jsem o té její skvělé valašské kuchyni jenom četl na internetu ... Ale hlavně že je to pravda, ne ???