Hurá do ciziny

Kam a jak jedeme?

Zkrátka jsme vyrazili v kalném ránu, ještě zvýrazněném změnou času, do Kopce. Tedy ono to bylo spíš z kopce, ale ta osada se tak jmenuje.

Samozřejmě sem vyfotil něco, zač jsem byl potom peskován, vyhořelé vilisko je prodáváno se slevou. Až se jaro se zimou sejde, bude sleva asi o mnoho větší. Šli jsme zase po modré, jak jinak taky, když jsme nejeli vlakem.

Následující hospodu jsme si, přes Pavlíniny protesty, otevřeli sami. Nemají přeci mít nezajištěná vrátka. I když deset ještě nebylo (a jejda, zamíchal se nám do toho zase změněný čas), ale když kolemjedoucí cyklisté viděli někoho spokojeně usrkávat pivo, brzy měli plnou zahrádku (i když jeden nezletilý chlapec protestoval, že neujeli ani patnáct kilometrů, a už je rodina v hospodě). Nechali jsme je odjet, a za fotku, kterou jsem tu udělal, jsem vypeskován nebyl.

Však bylo dost zážitků, které bylo nutno vstřebat. Třeba ten, jak se k Pavlíně přidal pejsek. Napřed si chtěla, ta holka tuším, jenom hrát, potom to odnesla rukavice. Když už jsem ji měl pevně ve své moci, přišlo navíc výkupné, které už nemuselo být, houska s paštikou. Zbodnutá byla na jeden chlamst nebo na dva, a já, se zbytečnou rukavicí měl co dělat, abych uchránil svou porci. To stvoření nás následovalo až skoro k ceduli Národního parku, potom usoudilo, že tam bez vodítka nesmí, a zmizelo cestou k hospodě.

Socha svatého stála na svém místě, skály byly jako posledně, jen šikmé sluníčko pozdního podzimu už osvětlovalo jen jejich špičky. Jo a udělalo se znovu krásně vlídno.

Skály jsem nefotil, však kolem půjdeme dneska ještě jednou. A to bude snad osvětlena jejích východní polovina, tu ještě nemám.

Za čím jedeme?

Zatím jsem jen vyzobával drobty. Tu text u obrázku, kde dívka skrze vůz zahynula (no moc se mi to nepovedlo), tu podzimní cesta ke konci údolí potoka (ta se mi docela povedla).

Zrovna tak Brtnický potok byl vodnatý, a kapradí, v tuto roční dobu už odumírající, bujné. Prostě nádherný podzimní den.

Zastavili jsme, jak je už zvykem, na odpočívadle u Brtnického mostu. Bylo tu, v konci sezóny, trochu podestláno, ale ani jeden z nás neměl chuť a ani sílu uklízet. Nechal jsem Pavlínu poodejít, měl jsem tedy kýčovitý záběr do Německa, ale skotačící skorec vodní se nachytat nenechal. V údolí Křinice byla moc veliká tma, a on se choval, jako že to ví. Za trest jsem ho nějakou dobu pozoroval.

Pavlínu jsem dohnal až v bývalé Zadní Doubici, prostě u Zadního mostu. Trochu se tu přihlásil podzim, pofukovalo, ba přímo foukalo, ale souška u skály si z toho nic nedělala. I přes vítr jsem dal nohám odpočinout pod záminkou cigarety. Byl jsem uťapaný víc, než, se na dva dny slušelo, a Pavlína na tom evidentně nebyla o nic lépe.

Přehodnotil jsem za pomoci mapy české, saské a dokonce svojí situaci. Původně jsem chtěl po německé červené a žluté, ale zbyla mi jen pěšinka, která končila zelenou značkou. To už jsme byli zase v Čechách. Alespoň kousek do těch Němec, ať mi to později nemůže být vytýkáno.

Na německé odpočívadlo to nebylo daleko. Tady vítr nefoukal a Pavlína se tu oddala zaslouženému odpočinku.

Bohužel podzimní sluníčko udělalo své, tak jsem musel se svými pokusy o nenápadný portrét jít do háje. Beznadějně přepálené, a to jsem tam měl ten správný režim. Snad jen ten nebohý strom se trochu povedl, a potom meandry Křinice tam, kde se jmenuje úplně jinak (tuším Kirnitsch jí tu říkají).

Kolem zbytků Českého mlýna (je tak pojmenován, i když je na saské straně) jsme došli k Dolnímu mlýnu (samozřejmě byl název německý), kde jsme narazili nejen na turistický ruch (nějaká německá rodinka si stavbu i s pilou okupovala), ale i na zelenou značku, která nás rychle vrátila do Čech. Celkem byla Pavlína v zahraničí asi tři čtvrti hodiny i se siestou na odpočívadle. Ten padlý stromek už je od nás, a cyklistickou překážku, kterou jsem stěží prošel i bez kola, taky asi vymyslela česká hlava.

Tam nahoře byla silnička, kterou se kolem krásné skály prošlo až k odpočívadlu na hranici. Pojedl jsem svačinu a ani mi nevadilo, že vítr je tu pořád stejný.

Pokračovali jsme dál, vlastně jsme se vraceli. Skorec už nikde nebyl, jen zbytky bývalé vsi Horní Doubice.

U dalšího odpočívadla (ano, je to značené Horní Doubice) jsem se trochu zdržel. Pavlína mi utekla po první cigaretě, a tady bylo prostě pěkně. Jen chvíli. Prvně jsme šli tímto směrem, tak mi až teď padla do očí směrovka odkazující na neznačenou kratičkou pěšinku do Němec. Tam se napojovala na žlutou značku vedoucí jednou stranou skalním městem (alespoň podle mapy). Mohli jsme tudy dopoledne jít.

Potom už mě nerozházelo nic. Ani starší cyklista ve žlutém, který měl puštěné vyřvávadlo a málem mě přejel, ani němečtí (tentokrát) cyklisté, kteří mě snad přejet chtěli, a musel jsem před nimi uskakovat. Pavlíně jsem se blížil a ještě jsem měl pravdu. Osvětlení skal bylo pro nás nezvyklé. Už jsme tu přeci šli, dopoledne. A ještě ke všemu za letního času. Takhle nejsme na údolí Brtnického potoka zvyklí.

Pavlínu jsem nakonec ještě předešel a dával pozor, jestli U Oty není dotěrný pejsek. Nebyl, jen chvíli mi zatrnulo, ale to nás jen předcházela rodina z Děčína, která měla psa stejného plemene.

Ve zdejší hospodě jsme se zdrželi jen chvilku. Odpočinout jsme si potřebovali (už opravdu nejsme nejmladší), ale Pavlína si dala jen čaj a já ji potom zase musel dohánět. Což se mi nepovedlo. Po cestě bylo totiž moc lákadel. Napřed typická výzdoba místní architektury, potom architektura sama a pravda obrácená ke směru převládajícího větru, a nakonec západ slunce, který, teď už žulovou a čedičovou krajinu (tady), osvítil.

Stalo se tak, že k hospodě jsem dorazil až ve chvíli, kdy Pavlína odevzdávala černému psovi, kterého už jsem včera zahlédl, poslední kus sýra, který u sebe měla. Pes ležel na venkovním stolku., myslel jsem, že je místní.

Nebyl. Slečna hostinská mě ubezpečila, že se tu snaží získat pozornost už čtvrtý den, a ona už nevydržela a dala mu zbytek guláše od včerejška (toho nejlepšího). Potom ho pustila dovnitř, protože venku se začalo kabonit, rozdělil se se mnou o segedín, chvilkami se zajímal o jiné lidi, ale nakonec skončil vždycky u mě. Na chvíli dokonce usnul. To je on.

Hlavu měl nad úrovní stolu, když stál na čtyřech. Dokonce jsem nějakou pusinku od něj obdržel.

Šel jsem se osprchnout a seznámit Pavlínu se situací. Bylo mi dost důrazně sděleno, že takový pejsek je ve čtvrtém a půltém patře bez výtahu nemožný. Sešel jsem zase dolů, hezky jsme si popovídali s novým děčínským kamarádem, ale psa jsem měl pořád u nohou.

Ráno se ke mně dokonce před nějakou, evidentně hodnou, starší paní přiběhl schovat. Nevím ani proč. Bylo pondělí a z pátku na sobotu jsem začal vidět dvakrát. Prý nějaká mozková příhoda, říkají doktoři.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytovali jsme se U Krkovičky, kde jinde. Strava dobrá, ubytování vlídné, ceny mírné. A vzhledem k tomu, že jsme tu byli na tři noci, za nocleh ještě mírnější.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbí se nám tady. Jinak bychom sem nejezdili vícekrát. A nejsme asi sami. Jen sem se divil paní, která tvrdila, že tu má báječnou zahrádku a nikdy nebyla ve skalách.

Ostatní informace

Vstupné ještě pořád nikoho nenapadlo vybírat, náklady na stravu a byt jsou mírné, lidé pohostinní, co si více přát.