Jak jsem šel (místy i běžel) svou druhou "Krnovskou padesátku" (ročník 57).

Kam a jak jedeme?

     Jedna z turistických akcí, kterým se dá jen těžko odolat. První ročník jsem ušel, ale silně po časovém limitu 12 hodin – start je kolem 6 hodin ráno a nejpozději se musí dojít do 18 hodin večer [1],[2]. Tehdy jsem se „trochu“ ztratil a tak jsem byl rád, když jsem známou cestou došel ke krnovskému nádraží a cesta k němu byla poslední orientační lahůdkou. Musel jsem projít bránou přes jakousi fabriku nebo parkoviště, ale prý tam chodí všichni. Tehdy mi nešlo ani tak o výsledný čas, ale aby mi neujel poslední vlak. Z Ježníku jsem scházel už po tmě a cesta k nádraží byla ještě velice dlouhá, hodinu minimálně. To bylo tedy první seznámení se s Krnovskou padesátkou, známým dálkovým pochodem (možné jsou i kratší trasy). Ač se nejednalo zcela o úspěch, tak jsem zklamaný rozhodně nebyl. Krásná cesta a místa, které mě jednoznačně uchvátily. Další ročník díky kolizi s jinou akcí padl, ale letošnímu, tedy 57 ročníku, jsem již neodolal a vydal se na něj.

     Tentokrát musím na to jít zcela jinak. Žádné otálení a kochání se, prioritou je čas. Už na startu mám díky nevhodným spojům (nepodařilo se mi vymyslet nic rozumnějšího) zpoždění asi hodinu. Jako vhodný čas na vyjití nejdelší trati se doporučuje od šesti do půl sedmé ráno. Kdo má tedy možnost, tak pro svůj vlastní klid doporučuji vyjít co nejdřív, tedy v šest. Cesta je vcelku kopcovitá a dá zabrat. Ke konci při klesání z Bezručova kopce a bezmotivační a tím pádem asi také nejtěžší poslední kilometry ve městě vezmou poslední zbytky sil všem a jakákoliv časová rezerva je vždy k dobru.

     Od „SVČ“ vycházím asi sedm minut po sedmé. Už tedy na začátku mám zpoždění více než hodinu a jsem zvědav jak tuto nevýhodu zmenším. Doufám, že ji alespoň příliš moc nezhorším. Není čas na focení ani kochání se okolím. Naštěstí ani počasí k tomu nenabízí mnoho příležitostí. Na některých místech je mlha a poměrně chladno, což je super. Mohu tedy jít vcelku svižně a přitom jsem úspěšně chlazen… Co víc si přát? Před dvěma roky bylo tepleji a o to náročnější cesta byla.

    Opět jdu stejnou cestou po zelené turistické trase směrem na Ježník. Cestu nebudu již nyní tak podrobně popisovat, protože je detailněji popsána zde: [1]. Myslím, že za necelou hodinu jsem u „smyčky“ u sanatorií a přemýšlím zda na rozhlednu jít už teď a nebo si to nechám na zpáteční cestu. Výstup na sedmnáctimetrovou dřevěnou rozhlednu s vyhlídkou v přibližně 13 metrech je totiž poněkud zacházkou z cesty, ale je třeba na ni vylézt. Jak už se moc dobře znám, tak tuším, že „potom“ se mi už moc jít nahoru nebude chtít. Proto vyrážím nyní a snažím se jít co nejrychleji. Snad se mi při sestupu podaří donutit alespoň trochu klusat. Jakákoliv ušetřená minuta a každý uběhnutý metr, jak říkám já, budou mít hodnotu zlata. Nahoru se mi zdá, že nejdu moc rychle a počítám, že se jen dotknu konstrukce jako bych předával štafetový kolík a pofičím dolů. Nakonec mi to ale nedalo a tak jsem vylezl až na vyhlídkovou plošinu ze které jsem pochopitelně pro mlhu neviděl vůbec nic. A rychle po schodech dolů a stejně rychle seběhnout tuto cestu a kolem sanatorií se vrátit na původní směr k rozcestí pod Lysou horou.

    Vyjití nahoru k rozhledně a seběhnutí mě trvalo necelých 25 minut (limit jsem si dával půl hodiny), takže dobré. Nemohu se loudat, nyní už ovšem jen jdu, výsledek (to jestli stihnu limit) je stále „ve hvězdách“. Je mi jasné, že tento pochod nebude snadný, ale chladné počasí mi stále hraje do karet. Dokonce ani na louce se mi daří neztratit se, ale odbočku musím více hledat a tak zpomaluji. V cestě jsou místy velké kaluže, které je nutné obcházet a tím čas rozhodně také nezískávám.

     U přístřešku rozcestí „Pod Lysou“ se vydávám nahoru, mírně do kopce. Stále mlha a chladněji, úspěšně projdu i jedno orientačně náročnější místo. Chvílemi mi dokonce mrznou konečky prstů. Ideální podmínky pro rychlou chůzi. Konečně se v lese dostávám do ostré otočky doprava a začínám pomalu sebíhat dolů. Je třeba si zde dávat pozor na kořeny, kameny a listí abych neuklouzl. Cesta je také dost rozbahněná a před odbočkou na asfaltku jsou i velké kaluže. Po asfaltce rychle stoupám ke konci této cesty a využívám na vydýchání se ze seběhu. Opět se mi podařilo získat nějakou tu minutu k dobru. Jde se mi dobře, zatím ani moc necítím únavu. Jsem zdravě nažhaven na to tuto výzvu „dát“. Rychlost se snižuje, když se přibližuji přírodní rezervaci „Krasovský kotel“. Zde musím často přecházet, obcházet nebo podlézat padlé stromy. To je trochu čára do rozpočtu a tak doufám, že kolem pastvin se mi podaří úspěšně běžet a rychle se dostat pod sjezdovku nedaleko Vraclávku. Za chvíli jsem již na prudce se svažující cestě za přírodní rezervací a za chvíli se rozebíhám dolů. Je to nejdelší úsek, který mohu seběhnout a velmi hodně získat - pokud nezakopnu. Už ani tolik nehledám tu správnou cestičku jako minule. Musím být ostražitý, ale ani to dlouho netrvá a jsem dole na asfaltce. Z tohoto seběhnutí mám skutečně radost, na začátku jsem měl z něho trochu strach. Přece jen se jedná o sjezdovku a svah je pochopitelně odpovídajícím způsobem prudký.

     Na problematické odbočce, kde žlutá značená cesta vytváří zkratku mezi serpentinami opět trochu zajdu. Ne tolik jako minule, ale přece jen trochu ano. Nejsem jediný, před sebou vidím další lidi, kteří se vracejí. Rozpovídáme se a zjišťuji, že také jdou „Krnovskou padesátku“. Prý chodí spíš jen kratší trasy kolem dvaceti až třiceti kilometrů, ale nyní si dali něco zajímavějšího. Na start do Krnova přijeli z prostředku Moravy. Za chvíli se jim vzdálím, ale stačí jen chvíle nepozornosti nebo zmírnění tempa :-))) a jsou nekompromisně za mými zády.

     Nyní mě již čeká „jen“ táhlé a nudné mírné stoupání o délce několika kilometrů pod svah Milíře s vrcholovou lahůdkou v podobě zatopeného menšího lomu se jménem „Mořské oko“. Chvíli si zde odpočinu. Mé odpočívání dvojička využívá a už je možná padesát metrů přede mnou. Není lehké je dojít, ale sportovní duch se ve mně probouzí. Vím, že zde je sešup dolů a tak jej opět využívám k dobru. Na šikmině opět prohodíme řeč o všem možném a nemožném a já se po chvíli opět rozklusávám. Nakonec sebíhám do údolí s představou, že jsem jim to zase na chvíli „natřel“.

     Je dobře dokud si můžeme ze sebe takto dělat srandu, protože je jen otázkou času, kdy přijde krize a vše bude zase jinak. Jsem v údolí, v Karlovicích. Zde se cesta otáčí a tak si dopřeji malý oběd ve formě energetické tyčinky a vody, ale ani se mi moc jíst nechce. Neztrácím čas a ze žluté turistické trasy se připojuji na tu zelenou. Jaké je mé překvapení, když vidím onu pověstnou dvojičku, která mi je skoro pořád za zády, že onen oblouček prošla nějak rychleji. Při pohledu do mapy je mi to jasné. Oblouček se dal zkrátit minimálně na čtvrtinu jednou cestičkou – zkratkou. Už nevím jestli se mělo jít mým „velkým“ obloukem nebo onou „zkratkou“, ale jednoduše opět přidávám do kroku – nechci se nechat předejít. Napojuji se na něco z čeho jsem měl obavy již před dvěma roky.

     Obavy se zhmotňují a nekonečné stoupání je úmorné. Dokonce začíná vylézat i slunce a v tom okamžiku začíná být pořádně teplo. To se mi v těchto místech vůbec nelíbí a radši bych šel ve stínu lesa. Serpentiny jsou nekonečné a dvojičku mám stále za zády. Nesmím ubrat ani trochu. Na druhou stranu mě nutí stoupat nahoru dostatečně rychle a to je dobře. Pomalu, ale jistě začínám cítit únavu. V jednom místě míjím odbočku značené cesty, která vede někam do houští a tam se mi nechce. Myslím si, že jen bude sledovat asfaltku, ale později to vypadá, že se vzdaluje více a více.

     Je otázkou, jestli se vrátit nebo ne. Jsem lenivý a tak jdu stále po silnici a doufám, že přijde nějaká vhodná odbočka. Tu nakonec nacházím, ale trvá to vcelku dlouho, než se dostanu na křižovatku se zelenou turistickou trasou. Té se pak již pevně držím. Asfaltka by mě dovedla kdo ví kam. Když se teď dívám do mapy, tak bych asi nakonec došel do Krasova, k točně autobusů, ale cesta by nebyla tak zábavná jako ta zelená.

     V jednom místě přecházím další silnici, ale značená turistická trasa pokračuje mimo ni rovně dolů. Ani v nejmenším netuším do jak „zajímavých“ míst se dostanu. Nejenom turisté se totiž rozhodli používat tuto stezku. Hlavním a nekompromisním zájemcem o ni byla i voda. Nyní to není ani tak cestička jako spíš menší potůček. Nejdříve se ji snažím vyhýbat, obcházet, vycházet a sestupovat „valy“, ale nakonec se na to vykašlu a jdu přímo, voda, nevoda.

    Dojdu do údolí a přes mostek přejdu potok „Krasovka“. Chvíli postupuji po další asfaltce, ale během pár desítek metrů mě čeká strmé stoupání do protějšího kopce. Po jeho překonání se již dostávám nad louky, které jsem před dvěma roky o něco níže vcelku krkolomně přecházel a nakonec byl šťastný za „objevení“ turistické značky. Čeká mě dlouhá cesta Krasovem a na jeho konci čeká stoupání k rozcestí „Pod Lysou“.

    Mám v plánu vyjít až k tomuto přístřešku, ale realita mě určí jak to teď BUDE! Únavu již výrazně cítím, ale na vrcholu stoupání před začátkem lesa dojde i tělu „trpělivost“ s mou neustálou ignorací a přijde krize.

CO KRIZE? POŘÁDNÝ KOLAPS! ŽÁDNÉ NADŠENÍ A ENERGIE. JASNÁ A NEKOMPROMISNÍ STOPKA!!!

    Musím se zastavit a v předklonu vydýchat. Nejradši bych si někam sedl, ale pak už bych nevstal. Motá se mi a bolí mě hlava. Klasický stav, který není pro mě nic nového a který není radno natvrdo překonávat. „Hlavě“ už se nechce jít dál.

    Jsem rád, že se mi podařilo více než ¾ délky trasy zvládnout vcelku dobře, ale teď se budu muset co nejrychleji vzpamatovat. Není radno odpočívat, protože pak se již nerozhýbám. Nyní je mým cílem právě přístřešek u rozcestí “Pod Lysou“. Tam dojdu, ale strašně se mi nechce. Dám si zaslouženou dávku vody a dvě tyčinky. Za čtvrt až půl hodiny by mě zase měli vrátit do boje.

    Ani nevím jak, ale dvojička mě opět dochází. Jsou na tom podobně, ve stejném místě měli také krizi. Oni tady nezastavují a pro mě je to i impulz příliš neodpočívat a vydat se dál. Po asfaltce vystoupám kousek do kopce, ale pak už budu na chvíli klesat. Nohy pochopitelně bolí – mám už za sebou minimálně 40 kilometrů. Na chvíli hodíme řeč, ale nakonec již jde každý za sebe a já jsem vepředu. Není mi ani moc do řeči (a to jsem vcelku upovídaný – někdy až moc) – jde do tuhého a většinu sil věnuji jen pohybu „dál“... I to už je teď těžké.

INU KRIZE, ZE KTERÉ SE MUSÍM POMALU DOSTAT.

    Podstatné je, že vůbec jdu. Pořád je to lepší než má první „Krnovská padesátka“. Cesta až k sanatoriu pod Ježníkem je stejná jako minule, jen již tolik neběžím. Poprvé jsem šel stejnou cestou jako ráno, ale nyní jdu po té správné. Už mě čekají jen asi tři kilometry k Bezručově vyhlídce a další kilometr a půl do cíle. To ovšem netuším jakých. Nejedná se o žádné mírné klesání, ale vlnky. Jindy by mě nevadili, ale po skoro padesáti kilometrech už toho mám až až.

    Odměnou je úchvatný výhled z Bezručovy vyhlídky na celý Krnov i bližší nebo vzdálenější okolí. Pro bolavé nohy je pořádné klesání do údolí to poslední co si přejí. Chvíli mi trvá než se k němu odhodlám. Ale sestupuji. Nakonec nic jiného mi nezbývá. Hádám, že je kolem pěti hodin odpoledne. Vypadá to tak, že jsem ještě ve hře. Ale loudat se nemohu. Cesta Krnovem je neskutečné utrpení. Ne, že by cesta byla tak těžká, ale nechce se.

VŮBEC SE MI NECHCE. CESTU PŘES MĚSTO POVAŽUJI ZA ÚPLNOU ZBYTEČNOST, KTERÁ DO TURISTIKY ABSOLUTNĚ NEPATŘÍ. JEDINÁ MOTIVACE JE TO DOJÍT.

A ZVĚDAVOST JAK VYPADÁ DIPLOM!

    Ve městě už mě předchází i děcka. Někdo by mohl říct, že jsem to na začátku „přepálil“. To si rozhodně nemyslím. Celou polovinu cesty jsem šel tempem se kterým jsem vůbec nepočítal. Do ¾ cesty byla rychlost dobrá a ke konci jsem se ve „vlnkách“ a nad Ježníkem také vcelku vzpamatoval.

    Jako srandičku beru i pokus o doběhnutí do cílové rovinky – kupodivu se mi nohy daří rozeběhnout. V cíli jsem něco před půl šestou večer.

     Tedy naprosto skvělý čas se kterým jsem vůbec nepočítal – necelých deset a půl hodiny na skutečně poctivých „kopečkových“ padesát kilometrů.

Zhruba za deset minut nebo čtvrt hodiny přichází i dvojička, která mě stále sledovala :-)))

Navzájem si upřimně poblahopřejeme ke svým vítězstvím. Moc dobře víme, jak cesta dala zabrat.

    V cíli dostáváme chleba s pomazánkou a cibulí. V tom okamžiku nechutná nic lépe! Mám osobní rekord na padesátku a asi ji jen tak brzo nepřekonám. Všechno bolí, i vstát je problém, ale tuším, že někdy budu zase chtít jít znovu… :-)

     Poslední menší problém je najít most přes řeku Opavu, ale po chvíli se mi to i s nápovědami místních daří a dostávám se tentokráte ne na hlavní krnovské nádraží, ale to pod Cvilínem. Na vlak chvíli čekám, ale je skvělý čas. Po sedmé večer jede rychlík „Praděd“ z Olomouce přes Opavu přímo do Svinova, kde jsem kolem osmi hodin – super čas a super výlet.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/vylety/jak-jsem-sel-svou-prvni-krnovskou-padesatku-rocnik-55-r-2021-dil-prvni-cesta-k-morskemu-oku/detail

[2] https://www.turistika.cz/vylety/jak-jsem-sel-svou-prvni-krnovskou-padesatku-rocnik-55-r-2021-cast-ii-ztraceni-se-nedaleko-morskeho-oka-ale-nakonec-i-nalezeni-se/detail

[3] https://www.turistikrnov.cz/krnovska-50/

[4] https://turistikrnov.rajce.idnes.cz/57._Krnovska_padesatka_20.5.2023

[5] https://krnov.svazskautu.cz/akce/2023-krnovska-padesatka/

[6] http://www.dalkovepochody.cz/

[7] https://www.bezeckyzavod.cz/zavody/dalkovy-pochod/

[8] https://www.youtube.com/watch?v=Yq2JBCGFciw

 

Za čím jedeme?

Dálkový pochod "Krnovská padesátka" 57 ročník (r. 2023).

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vše (spíš jen trochu) a asi 2 litry vody jsem si bral sebou. Po cestě ale jsou hostpody nebo "večerky".

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Náročný turistický pochod nevšední krajinou a sportovní výzva...

Ostatní informace

Startovné je dobrovolné a ceny za vlak za to dobrodružství a "zničení se" rozhodně stojí... :-)