Jak jsem šel svou první "Krnovskou padesátku, ročník 55 (r. 2021), část II, ztracení se nedaleko "Mořského oka", ale nakonec i nalezení se.

Kam a jak jedeme?

     Předešlý díl [1] jsem ukončil u menšího zatopeného lomu s kouzelným názvem „Mořské oko“. Pak už se mi nechtělo jít až do údolí, do Karlovic a pak zase do kopce (což jsem očekával), ale napadlo mě udělat „zkratku“ a jakýsi pomyslný „traverz“ krajinou, když už mi o pochod jako takový nejde. Padesát kilometrů asi budu muset ujít tak, jako tak, ale mohu si ušetřit nohy tím, že nebudu muset moc klesat a hlavně už ne stoupat.

     Řekl jsem si, že se „jen“ zkratkou přesunu ze žluté turistické trasy na zelenou. Vzdušnou čarou kolem pouhého kilometru a pak již budu moci pokračovat obloučkem zpět po trase pochodu. Jak geniální řešení. Krásně jsem viděl údolí a na protějším svahu i jakousi cestu. Jak geniální řešení, tak hluboce jsem se zmýlil v tom, že by se jednalo o snadnou a rychlou zkratku. Netušil jsem, že tato úvaha spustila nejdobrodružnější část celého výletu, na hony vzdálenou „rychlé zkratce“. Už dlouho se mi něco podobného nestalo, naposledy snad v Hostýnských vrších, když jsem se snažil v jednom hustém lese někde v okolí Obřan, Smrduté a Bludného (už si přesně nepamatuji kde) mířit směrem Tesák, Troják a pak Vsetín. Poměrně táhlá cesta a naivně jsem si myslel, že už to tam vcelku znám. Jaké bylo mé překvapení, když se mi zdál hostýnský kostel nějaký poměrně velký. Pochopitelně, místo směrem na Vsetín jsem nakonec šel zcela opačným. Nakonec jsem byl rád, že jsem sestoupil na autobusovou zastávku „Valašky“ a odtud se již nechal odvést autobusem. Jako náhodou právě probíhal slavný cyklomaraton „Drásal“ [2].

     Kousek pod Mořským okem vycházím zcela jasným směrem a se zcela jasným cílem. Slunce svítí, okolní kopce vidím, žádný důvod, aby nastalo to, co se během následujících pár okamžiků stane. Problémem je asi to, že je zde sousta různých lesních, ale vzhledem k odlesnění, spíš polních cest. Snažím se je využívat abych si ušetřil síly. Jaké je mé překvapení, když zhruba za půl hodiny se dostávám do míst, kde už jsem před nějakou dobou byl. Ač jsem si myslel, že jsem jen trochu zabočil, tak mě GPSka přesvědčí o opaku. „Mořské oko“ mám kousek od sebe a zaznamenán je krásný oblouček. Pohled do GPSky je prohrou, ale jsem rád, že mi potvrdila obavy. No, vlastně až tak rád ne…

      Nemíním se nechávat potupně vést GPSkou a tak ji opět schovávám do batohu pouze jako záznamník prošlé trasy. Druhý pokus držet se správného směru je teď drsnější, nenechávám se unášet lehkými vyšlapanými cestami, ale snažím se jít skutečně přímo, tady spíš podvědomě zatáčet mírně doprava (jsem pravák, větší sílu mám tedy v pravé noze a když jdu „rovně“, tak se pochopitelně více stáčím nalevo – to se tedy pokouším korigovat) a snažím se najít nějaký vhodný opěrný bod na svahu naproti. Mnoho jich tam ovšem není. Nakonec jdu velmi nepříjemným, pichlavým porostem a jdu velice pomalu. Už, už si přeji, ať jsem za tímto místem. Podvědomě cítím jak slunce klesá k západu, ale ještě mám několik hodin k dobru (kdy bude ještě slunce nad obzorem). Nervozita ovšem stoupá, protože ještě zdaleka nejsem na zelené turistické trase.

     Konečně prodírání děsivým porostem končí a já se pohybuji rychleji. Dostávám se k přístřešku a vedle je i jakýsi památný kámen. Myslím si, že takovéto přístřešky bývají jen na značených cestách nebo naučných stezkách. Chvíli si zde sednu a něco do sebe hodím. Jsem si jistý, že už jsem na tak toužené turistické trase, jen najít zelenou značku. V ten okamžik klidu ani v nejmenším netuším jak hluboce se mýlím a mé bloudění zdaleka není u konce. Delší dobu nevidím žádné značky a přicházím ke křižovatce mnoha lesních cest. Nikde žádná značka. Vůbec netuším, kterým směrem mám jít. Nejistota, úzkost a začínající strach, že se třeba nestihnu za světla vrátit do míst, která znám (tedy šel jsem je alespoň jednou – dneska ráno) začíná pomalu, ale jistě doléhat. Po hodinách nepříliš jasného pohybu nějakým směrem si začínám sám sobě, při svém všeobecném turistickém optimismu (který je ovšem v silném kontrastu k ne příliš velkému optimismu v ostatních případech) přiznávat i to, že bych mohl SKUTEČNĚ zabloudit. Přibližně tuším, kde budu, ale jakou se vydat správnou cestou netuším. GPSka něco ukazuje, ale moc chytrý z toho nejsem, respektive někde, kde bych ani nechtěl být.

     Nakonec se dostávám dobrým směrem k potoku, kde konečně i doplním tekutiny. Už bylo na čase a je to okamžik již optimistický. Odtud ještě musím překonat kousek hustého lesa, což není ani trochu snadné a vcelku mě to unaví, ale hlavně naproti již vidím cestičku, která by i podle GPSky měla snad být tolik vysněnou zelenou značenou cestou. Na GPSku jsem se moc nedíval, takže i „trocha“ dobrodružství byla. Cestu vidím, ale před jí je ještě jedna překážka. Tím je velká louka (později níže zjišťuji, že pro dobytek) obehnaná elektrickým ohradníkem. Tedy z mé strany „útoku“ ne, ale před cestou ano.

     Nepřemýšlím ani chvilku a vydávám se co nejrychleji nejkratším směrem k vysněné cestě. Snad se již nemýlím a bude to ona. Už jsem na opačné straně, jen stačí se proplazit pod lanky s drátem a doufat, že mě to nekopne. Nekoplo a už jsem úspěšně na cestě. Klesám po ní dolů a ani netušíte jaká je má radost, když konečně na stromu vidím kýženou zelenou turistickou značku. Konečně jsem na správném místě. Jen úplně přesně nevím kde, ani kolik cesty mě ještě bude čekat. Není podstatné. Není slivovice na oslavou, tak jen pozdravím značku lahví s vodou… :-)

     Je pozdě, jsem hodně unavený, ale jsem šťastný. Konečně jsem tam, kde jsem chtěl být už před několika hodinami. Teď už se jenom dobře držet cesty. Scházím do obce Krasov a připojuji se k hlavní cestě u autobusové zastávky „Krasov – točna“. Kdyby jel nějaký autobus do Krnova, vůbec by mě to nevadilo. Ale sportovní duše mi přikazuje: „kašli na to a běž...“ a tak se vydávám po cestě dál. Ač to má být jen pár kilometrů k odbočce k rozcestí „Pod Lysou“, od níž je to do Krnova už „jen“ asi 10 kilometrů, tak se nesmírně táhne. Občas musím odpočívat. Po „nekonečném“ čase konečně odbočuji na stoupání do kopce, ale hlavně již ne po hlavní cestě.

    Stoupání je úmorné, i když ve skutečnosti se o žádné velké stoupání nejedná. Přichází krize, už se mi nikam nechce jít (podobně jsem na tom byl i letos, kdy přišla krize skoro „z čistajasna“, na druhou stranu jsem již šel celý okruh a dokonce i některé úseky běžel a celkově byl lépe připraven). Musím na chvíli zastavit a vydýchat se. Po delší době se dostávám k přístřešku „Pod Lysou“ a zde opět zaslouženě odpočívám. Do cíle mi zbývá necelých deset kilometrů, tedy čtvrtina pochodu.

    Jdu jak jen mohu, abych využil co nejvíce času, kdy je ještě trochu vidět. Jsem zvědav jak se poperu s orientačně problematickým místem u louky, kdy už asi bude šero.

     A taky bylo. Zaregistrovávám na stromech i chytrou poznámku, které jsem si ráno nevšiml. Radí aby se šlo podél lesa. To se daří a už se neztratím. Úspěšně (kupodivu i při té únavě) si vzpomínám na ty správné odbočky v terénních vlnkách, které mě ještě při návratu čekají. Když se dostávám k sanatoriu pod Ježníkem, tak už je prakticky tma. Z kopce se snažím chvílemi klusat a jinak jít poměrně svižně. Cesta se opět neskutečně táhne a dokonce i pod lesem, při odbočení doprava, je to k nádraží v Krnově ještě daleko.

     Když už prakticky jen šmajdám v Krnově a naivně si myslím, že k nádraží už je to jen kousek, tak přijde poslední dobrodružství tohoto dne. Ač podcházím železniční most, tak netuším jak se mám dostat na samotné nádraží. Lidi mi nakonec radí, že tady přes tuto bránu. Zdá se mi to nějaké divné a tak se ještě vrátím a hledám cestu jinde. Ovšem fakt je třeba přejít přes bránu a vypadá to, že procházím nějakou fabrikou. Kdo nebo jaký hlídací pes mě odtud vyžene? Kolem sebe vidím zaparkované kamiony, ale pokračuji dál. Nakonec skutečně tímto směrem dojdu až na nádraží a do čekárny. Jsem zde kolem půl deváté večer a poslední vlak do Ostravy nebo i do Opavy mi jede po deváté hodině. Mám štěstí…

     Jsem unavený jak nevím co, ale kolem padesáti kilometrů v nohách určitě budu mít. Jsem šťastný. Že to byl pořádný „nářez“ si uvědomím, když potřebuji vstát. Celý člověk mě bolí. První „Krnovskou padesátku“ mám za sebou a je mi jasné, že příště musím zase. Je to výzva, jestli ji budu příště schopen „dát“. A to příště nastalo letos v 57. ročníku. To jsem více než padesát kilometrů stihl za krásných zhruba 10 a půl hodiny, ale mnohé úseky jsem musel i běžet. Více ovšem v nějakém jiném článku.

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/vylety/jak-jsem-sel-svou-prvni-krnovskou-padesatku-rocnik-55-r-2021-dil-prvni-cesta-k-morskemu-oku/detail

[2] https://www.drasal.cz/

[3] https://www.turistikrnov.cz/

 

Za čím jedeme?

Dálkový pochod "Krnovská padesátka" ročník 55 (r. 2021).

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednodenní akce - "na otočku".

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Příroda a dobrodružství.

Ostatní informace

"Startovné" symbolické (dobrovolné) i ceny jízdenek přijatelné.