Jak jsem šel svou první "Krnovskou padesátku", ročník 55 (r. 2021), díl první, cesta k "Mořskému oku".

Kam a jak jedeme?

     Jedná se o slavné turistické pochody s i lahůdkou ve formě pochodu dálkového (majícího minimálně 50km) a také několika tras cyklistických. Při mé přirozené neskromnosti a drzosti :-))) jsem si nemohl vybrat nic jiného, než pochod nejdelší. No, pokud by zde byl třeba i 70-ti kilometrový, tak bych už na něj odvahu neměl, ale takto si mohu předešlou větu dovolit. Historie pochodů sahá až do roku 1966. Kratší trasy mají kontrolní stanoviště, dálkové ne (předpokládá se přirozená poctivost těch, kteří ji jdou).

    Kvůli jakési divné chřipce, kterou mocipáni a další toužící po plném ovládání lidí (v žádném případě ne z důvodu ochrany zdraví ostatních, jak se nám s úsměvem roky lhalo – jednalo se jen o první z mnoha následujících „zkoušek“ jak budeme namyšlenou vrchnost poslouchat a co vše si necháme dělat proti své vůli) nazvali covidem, se ani turistické nebo jiné oblíbené sportovní akce nemohly konat, jak by si každý přál.

     Díky POVINNÉMU zavírání lidí do krychlí větších nebo menších (paneláků nebo rodinných domků) aniž by to dotyční chtěli, ale byl to rozkaz vrchnosti, tak se muselo poslouchat, se i zdravotní stav celé společnosti prudce zhoršoval (ne vinou covidu) a díky smyslu zbavenému směřování zdravotní péče JEN A POUZE na covid, kdy i neodkladná péče musela jít na druhou kolej (ač má být na té zcela nejpřednější), dařilo plnit tabulky tím, kolik lidí covid zabil a jakou je metlou lidstva. 99 procent lidí u kterých se psalo, že zemřeli na covid, na něj nezemřeli (nebyl hlavní příčinou, ale jen jedním z mnoha záporných vlivů – každý zdravotník navíc „musel“ napsat jako hlavní důvod covid – proto také byl „hlavní příčinou“ všeho (vše ovšem bylo přikázáno jen ústní formou)), ale prostě to byl jen následek tohoto směřování, nejenom našich, mocipánů. Muselo to tak skončit, protože ostatní péče byla, svým způsobem zakázána, jen se o tom (přirozeně demokraticky) nesmělo mluvit.

     No nic, zatím je to za námi (než přijdou další pokusy o „ovládání demokracie“, které v určitých okamžicích historie byly a v budoucnosti také budou, ať už se to ostatním líbí nebo ne – moc a snaha o ovládání ostatních jen ve svůj prospěch může být pro spoustu lidí velice lákavá – proto se také v poslední době přemnožila spousta těch, co si říkají „kaučové“ a snaží ostatním určovat, co je a co není v životě správné a špatné).

     Naštěstí alespoň v turistice takovéto snahy nepociťuji – právě naopak. Po tomto nepěkném kovidovém období se „hromadnější“ akce musely posunout na jiné časy, ale díky za to. Trčet doma a mít povoleno jít jen na nákup totiž příliš optimismu nikomu nedodalo. Někdo se může snažit posilovat, ale ani to není všestranné. Pak každý turistický pochod je jako zázrak.

    O to spíš, když jsem si onou „děsivou virózou“ prošel - bylo to trochu těžší než „běžné“ chřipky a na pár týdnů si poležel, ale postupně (poměrně pomalu) dostával zpět do formy. Poslední komu bych to ovšem vyčítal, by byl onen covid.

    A právě díky NAŘÍZENÍM MOCIPÁNŮ byly dva ročníky Krnovské padesátky přesunuty z jara na podzim.

    Zvládnout dálkový pochod byl tedy nemalou výzvou, když už jsem byl „ve formě“. Čas na zvládnutí padesátikilometrové trasy je 12 hodin. Startuje se co nejdřív po 6 hodině ráno a limitem je 18 hodina večer. Padesátka není pro loudání a přílišné „kochání se“. Jen ti co jsou schopni výraznější vzdálenosti „zkrátit“ během, si pak mohou dovolit trochu času navíc.

    Krnovská padesátka je o pohybu v poměrně kopcovitém terénu, tedy nejedná se o jednoduchou trasu. Na druhou stranu je velice krásná a profilem pestrá, takže se člověk ani na okamžik nenudí.

      Start je u „SVČ“ - „Střediska Volného Času“. K němu mi to od první zastávky vlaku v Krnově (ve směru z Ostravy) „Krnov – Cvilín“ ještě nějakou dobu trvá a pro neznalé může být i určitým orientačním problémem (pokud se nechce potupně nechávat ovládat řečmi GPSky). Je třeba dojít k mostu, protože řeku Opavu nepřebrodíte. Pak prokličkovat mezi baráky. Určitě není ke škodě si správnou mapu vytisknout, aby se neztrácel drahocenný čas. Za symbolické startovné jsem „vpuštěn“ na start. Před tím je ovšem malá svačinka [8] a pár prohozených vět. Nejedná se o závod a vše je tedy trochu volnější. Čas a nervozita z neznámého terénu, kde určitě nebude „nouze o zajití si špatným směrem“ mě nutí neotálet. Nevím už, jestli tento 55 ročník, jel první vlak do Krnova tak pozdě, že už na startu jsem měl asi hodinu zpoždění jako letos (ročník 57, rok 2023), ale i kdyby neměl, tak moc času k dobru určitě mít nebudu.

     Od „Střediska Volného Času“ mířím podél hlavní cesty „Opavská“ do centra Krnova kolem Minoritského kláštera a kostela Narození Panny Marie ke krnovské radnici v jehož spodní části je turistické infocentrum (TIC). Později se připojuji k hlavní ulici „Albrechtická“ a po levici míjím evangelický kostel před Husovým náměstím. Poměrně dlouho se budu táhnout podél této cesty až pod železniční most, za nimž po několika desítkách metrů, odbočím doleva na zelenou značku do ulice „Stará Ježnická“. Po ní budu mírným stoupáním několik kilometrů pokračovat k „točně“ autobusů „Krnov, Ježník, sanatorium“.

     Zde se nachází odbočka na první větší zajímavost trasy a tou je dřevěná rozhledna „Ježník“. Od autobusové zastávky vedle sanatoria a taktéž křižovatky dvou turistických tras (modré a zelené) se pro změnu vydávám po modré (přišel jsem po zelené). Chvíli klesám po asfaltové cestě ve směru zpět do Krnova, ale po přibližně sto metrech opět ostře zatáčím zpět a pomalu stoupám nad sanatorium. Zde se již držím značky označující technickou zajímavost a postupně začnu poměrně ostře stoupat do kopce se jménem Ježník. K ní je to zhruba tři čtvrtě kilometru a vystoupám zhruba 100 výškových metrů. Rozhledna k tomu přidává svou výšku přibližně 17 metrů s vyhlídkovou plošinou ve 13 metrech. Okolní stromy jsou poměrně vysoké a občas zde bývá mlha a tak výhledy asi nebudou největší. Sestoupit se snažím rychle, občas klušu – je třeba využít kopce a vyrovnat časovou ztrátu ze stoupání. Mou chybou u tohoto ročníku je, že nejdu tak rychle, jak bych měl a občas si zajdu a tím velice významně ztratím čas, který se mi již později nepodaří získat.

     Stejnou cestou se opět vracím pod sanatoria a z křižovatky turistických tras pokračuji dál od Krnova, západním směrem, po zelené značce. Postup je delší dobu orientačně nenáročný, jen občas je třeba dávat pozor na lesní cesty, které vypadají, že mohou být i odbočkou, ale nejsou. První orientačně náročnější místo může být, zejména pro ty, co zde poprvé již běží a nejsou místní, přístřešek ke kterému se stahuje spousta lesních cest a jen jedna je ta správná po níž je třeba se vydat dále. Přístřešek je mezi vrcholy „Tříslový“ 566 m.n.m. a bezejmenným vrcholem s mobilním vysílačem s nadmořskou výškou 555 m.n.m. Tyto vrcholy ovšem z lesa vidět nejsou a tak ani tato informace příliš nepomůže (pro ty, kteří chtějí jít cestu dobrodružněji, tedy bez pomocí GPS). Od tohoto rozcestí začnu poměrně prudce klesat. Kdo má ještě síly, tak určitě tento úsek využije, podobně jako já k seběhnutí a získání malé trošky času k dobru. Nakonec se po zhruba kilometru dostávám k dalšímu přístřešku, kde se „má“ lesní cesta připojuje k asfaltce (nebo minimálně lepší a odolnější cestě). Zde je třeba odbočit doprava a začnu ve vlnkách mírně stoupat. Opět je třeba sledovat značení, protože možná po deseti minutách mě šipka doleva nabádá k odbočení do lesa a do prudkého klesání. Pokud by někdo po asfaltce běžel, tak se může stát, že tuto nepříliš nápadnou odbočku přehlédne.

    Po pár stech metrů se dostávám na začátek louky, která se pro mě stala nemalým orientačním problémem. Vydal jsem se po jedné z cestiček stoupající k jakémusi vrcholu louky a to byla chyba. Tu správnou odbočku jsem hledal zhruba půl hodiny prodíráním se hustým lesem a křovím. Nakonec jsem se připojil na tu správnou cestu, ale ztratil jsem obrovské množství času, energie i elánu. Správné je jít po louce podél lesa a nepouštět se do pole. Po zhruba sto metrech se opět odbočí do „stejného“ lesa, ale odbočka je vcelku nevýrazná a je dobře sledovat značky. Toto místo považuji pro toho, co zde jde poprvé za orientačně jedno z nejnáročnějších a může se zde hodně „zasekat“, podobně jako já poprvé. Během tohoto pochodu dojde ještě na několik „ztracení se“ a tím ještě více dodá na dobrodružnosti.

     První „Krnovskou padesátku“ jsem neušel, jak bych si přál a v limitu, ale z pohledu dobrodružnosti se na dlouho zařadila mezi velmi nevšední výlety a nepochybně mě „chytla“. Zážitky, které se jen tak často plnou duší i srdcem neprožijí. O tom všem, ale později.

    Když jsem konečně došel k rozcestí „Pod Lysou“ a k přístřešku, kdy bylo napsáno, že z Krnova to je sem necelých deset kilometrů a já už jsem poměrně hodně unaven, tak mi to příliš radosti neudělalo. A to jsem ještě nevěděl co mě čeká. Krajina i celá trasa prochází jakýmsi „předhůřím“ významných celků a to především Hrubého Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny. Oblastí krásných, ale také bohatých na velmi strmé kopce. Dá se tedy čekat že i Krnovská padesátka kopečky jen tak obcházet nebude.

    Po chvilce odpočinutí se z rozcestí „Pod Lysou“ vydávám po žluté turistické značce doprava nahoru po úbočí kopců Lysá (634 m.n.m.) a Uhlák (667 m.n.m.). Cesta zde stoupá mírně a v některých místech je třeba opět dávat pozor kam vede cesta značená. Zejména, po několika kilometrech, se na jakémsi pomyslném kopečku cesta stáčí do pravého úhlu a klesá vcelku prudce do údolí až k asfaltové cestě. Kdo je zvyklý na seběhy v těžším terénu (kameny, kořeny, listí,atd.) zde může hodně času k dobru získat (ale i ztratit).

     Na přípojce k asfaltové cestě je třeba se vydat doleva a mírně do kopce, zde se člověk po úspěšném zdolání obtížné lesní cesty může vydýchat a nechat hlavu i oči trochu odpočinout od sledování terénu…

     Stoupám po asfaltce až k jejímu konci, kde si dám pauzu. Je již poměrně teplo, což je pro dálkové pochody něco, po čemž moc netoužím. Je třeba s sebou brát více vody, což bývá značná část váhy navíc. Horší v případech, kdy člověk nezná další zdroje vody. Plně jsem si mohl vodu doplnit až v jednom potůčku později odpoledne a přitom sejití k němu bylo také otázkou náhody a dalšího zabloudění – tam to bylo alespoň k dobru.

     Za chvíli mě čeká štěrková cesta, jež mě dovede k rozcestníku „Krasovský kotel“ a k jednomu z nejkrásnějších míst pochodu - ke stejnojmenné přírodní rezervaci. Žlutá turistická trasa vede po její hranici, ale zpestřením je občasná nutnost přelézt nebo obejít padlé stromy. Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1989 a jedná se o podmáčené louky s existencí mečíku střechovitého (jen jednou jedenkrát jsem jej viděl kvést v Beskydech již v údolí nad Ostravicí při přibližování se k patě majestátného Smrku a od té doby už nikde) a dalších vzácných rostlin. O lokalitu je nutné se starat vhodným kosením obdobně jako na valašských loukách při snaze udržet existenci místních orchideí aby je nezahltily agresivnější druhy rostlin.

     Po obejití přírodní rezervace se přiblížím k lyžařské sjezdovce a podél pole s ohradníkem mohu, pokud mám sílu (což již nemám), seběhnout až do údolí. Opět je třeba opatrnosti – tráva je kluzká a svah poměrně prudký. Kdo se nebojí, tak zde může získat spoustu času k dobru (což jsem si ověřil letos, při 57 ročníku, tedy v roce 2023, kdy píši tento článek s o dva roky dřívějším seznámením se s trasou).

     Pod spodní stanicí lanovky odbočuji po asfaltové cestě doleva a za pár minut se připojím na hlavní cestu. Naštěstí není tak frekventovaná, ale strašně se táhne. Už, už chce být člověk z ní pryč. Čeká mě několik kilometrů přes Staré Purkartice až k serpentinám. Zde se značená cesta konečně od asfaltky odpojuje a jde jakousi zkratkou aby vyloučila serpentiny. Toto místo je orientačně velice problematické, myslím, že dokonce v podstatném místě chybí šipka doleva a tak jak v roce 2021, tak i letos jsem odbočku minul. Napodruhé jsem si naštěstí nezašel tolik, ale napoprvé tedy ano. Musel jsem udělat zkratku zarostlým „polem“ s ostružiním a dalšími „radostmi“ abych se opět přiblížil k asfaltce. Kdybych šel serpentinami, tak by to určitě vyšlo rychleji a ušetřil bych spoustu sil než takto. Zde je druhé orientačně problematické místo cesty. Značení je zde problematické, ale také má na situaci velký vliv nekonečný boj s kůrovcem a tak třeba strom na kterém by ona šipka byla, již nestál. Odbočit mírně doleva je třeba již poměrně brzo po odbočení z asfaltky – zhruba po dvou až tří stech metrech.

    Opět pokračuji táhlým klesáním podél lesní školky až do nejnižšího bodu u „Kamenné boudy“. Pokračuji stále stejným směrem kolem závory nyní již do kopce a sleduji odbočku doleva, která nemusí být až tak nápadná. Je třeba se stále držet žluté turistické značky. Jinak bychom celý kopec obešli a ochudili se o velice nevšední zpestření celé cesty, možná takové symbolické třešničky na dortu.

    Tím je vrchol „Milíř“ a onou třešničkou „Mořské oko“. Když jsem zde mířil poprvé, tak to pro mě bylo skutečně velké a milé překvapení, které jsem rozhodně nečekal. Nyní k zajímavému názvu vrcholu „Milíř“. Milíře byly jakýmisi středověkými pecemi na výrobu dřevěného uhlí. Vytvořila se obrovská hromada dřeva a ta se poté zasypala větší vrstvou hlíny. V té bylo několik větracích otvorů plnících funkci jakýchsi malých komínů, které ovšem komíny nebyly, jen otvory. Účelem je zajistit pomalé hoření. Nejprve byly otvory použity pro přístup vzduchu při zapálení, ale později byly uzavírány a jen velmi malým přístupem vzduchu bylo zajišťováno mnohahodinové doutnání.

    Mořské oko je naopak zatopený menší lom, ale v těchto místech velice nečekaný. Jen kousek severozápadně od něj je odval (halda), která v současnosti vytváří jakýsi vrchol.

     Když jsem zde dorazil, bylo již pozdě a možnost stihnutí dojít k „SVČ“ v Krnově nepravděpodobné do 18 hodin a tak jsem se rozhodl, že si jen udělám procházku pro sebe a o klasickou trasu se pokusím příští rok, při lepším tréninku. Celková situace se změnila a další rok mi „Krnovská padesátka“ kolidovala s jiným pochodem nebo akcí. Správně bych měl od „Mořského oka“ sestoupit až do Karlovic, ale to klesání, co jsem viděl jsem již nechtěl, zejména, když jsem očekával neméně „záživné“ stoupání zpět po zelené do Krnova. Jsem v necelé polovině cesty a už je poměrně pozdě odpoledne. Krnovskou padesátku nechávám padesátkou a přemýšlím jak se rozumně otočit, ale nejít stejnou cestou zpět. Určitě se mi totiž nechce stoupat ze Starých Purkartic zpět podél sjezdovky k přírodní rezervaci Krasovský kotel, ale připojit se raději „zkratkou“ k zelené a tím se vyhnout klesání i stoupání. Tato „zkratka byla si největší chybou tohoto dne a ubrala mi mnoho sil i času.

     Ideální okamžik tento díl ukončit a zabloudění ponechat na díl následující.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.msk.cz/cs/temata/zivotni_prostredi/krasovsky-kotel-3026/

[2] https://www.infokrnov.cz/krasovsky-kotel-prirodni-rezervace/os-1377

[3] https://www.turistika.cz/mista/krasovsky-kotel--1/detail

[4] http://www.jeseniky.net/index.php?obl=1&kat=11&sluz=81&pol=2844

[5] https://cs.wikipedia.org/wiki/Mil%C3%AD%C5%99

[6] https://turistikrnov.rajce.idnes.cz/55._Krnovska_padesatka_2.10.2021/1509149010

[7] https://turistikrnov.rajce.idnes.cz/55._Krnovska_padesatka_2.10.2021/

[8] https://www.turistikrnov.cz/krnovska-50/

 

Za čím jedeme?

Jedná se o velice známý dálkový (ale nejenom dálkový) pochod, slavná "Krnovská padesátka".

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednalo se o "výlet na otočku".

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Velice krásný, ale obtížný pochod.

Ostatní informace

Startovné je symbolické a ceny za spoje vlakem také přijatelné... Rozhodně nic vzhledem k tomu co tento dobrodružný výlet a skutečná výzva nabízí.