Konstantinovy Lázně, část druhá (vlastně třetí)

Kam a jak jedeme?

Když jsme vycházeli, policisté zase kráčeli s pendreky v ruce do auta (při jízdě by jim asi vadily). Trochu jsme se zamotali v lázeňském parku, a tím pádem jsme si ho skoro celý prošli. Bylo typicky předbouřkově. Nakonec jsme se vykašlali na stezky naučné i turistické a po silničce vedoucí kolem trati jsme se vydali ke Kokašicím.

Před nádražím Kokašice jsme se divili velice pěkné, poměrně moderní a lázeňsky vyhlížející usedlosti. Já tak intenzivně, že jsem zašlápl chudáka šneka a málem si o něj ještě vymkl kotník. Bylo to opuštěné a na prodej.

Za nádražím jsme se napojili na silnici hlavnější a po ní došli do Kokašic. Mapa inzerovala dvě hospody, bylo vedro a dusno. Na první jsme narazili brzy. Byl to i penzion. Inzerovali pondělí zavřeno a dodržovali to i ve státní svátek. Kolemjdoucí mladé maminky jsem se zeptal, jestli tu je někde ta druhá. Byla, při cestě, ale prý otevírá v jedenáct. Bylo deset. Všechna překvapení však nemusí být nepříjemná. Cedule sice tvrdila, že se otevírá až za hodinu, ale bylo otevřeno, dokonce jsme nebyli první hosté. Pivo bylo odtočené pro nějakého pána se džbánkem. Navíc tu byla akce. Točené za patnáct jsem už dlouho neměl a asi ani mít nebudu. Vevnitř byl chládek a příjemno. Vrchní byl milý. Pavlína si vzpomněla na vtip. Takový ten: Přijde pán do hospody, dá si pivo a ptá se vrchního: „Pane vrchní, proč se tu říká u dvou teplejch?“ Vrchní povídá: „Nevím, zeptám se manželky. Karlééé…“. Pivo bylo dobré, obsluha vlídná, dal jsem si dvě.

Vyrazili jsme dál. Ještě pořád po silnici. Zhruba po kilometru jsme se měli napojit na žlutou značku, odbočit po ní Doprava a vyjít k hradu a poutnímu místu, které tam je. Ze silnice byl náš cíl hezky vidět.

Silnička ale začala klesat, a když jsme na žlutou narazili, bylo to pár značek na stromech do velmi nepohodlného kopce, navíc bez známek jakékoli pěšinky. Krasíkov nám souzen nebyl. Místo Doprava jsme šli po žluté rovně, pořád po silnici. Dole u potoka (zase Hadovka) je červená, to je přeci hlavní značka. Po té se budeme vracet.

Byla tam. Napřed kousek společně se žlutou do kopce, potom se poslušně stočila rovnoběžně s potokem po vrstevnici. Les byl pěkný, kdyby rostli borováci, byl by jich asi plný. Přišli jsme k pasece. Dosud pěkná cesta zmizela, pěšinka travou byla prošlapána asi tak dvěma lidmi, kteří šli před námi. Vedla do houští. Tím jsme se prodrali a kromě značky našli i impozantní květinku. Zanedlouho jich tu bude asi mnoho.

Prodírali jsme se dalším houštím a uslyšeli hlasy. Proti nám šla parta. Ptali se nás na cestu. Vylíčili jsme jim strasti, oni nás ujistili, že naším směrem je to horší a delší. Potkali jsme se na další pasece. Na jejím okraji byla značka, na delší dobu poslední. Mysleli jsme, že od těch lidiček bude cesta vyšlapaná, bylo jich víc. Ale asi taky každý tápal po vlastní zaječí stezce. Bylo to lesem, okrajem lesa po ohražené (naštěstí špatně) pastvině, pasekou, houštím a zase lesem. Tam bylo jakési hluboké vádí. Pavlína, zase vepředu, ho chtěla obejít po louce, ale bylo i tam. Cestou jsem si všiml nenápadné pěšinky vedoucí přes tu roklinku. Po protestech se přechod podařil. Zahřmělo. K té bouřce se už schylovalo asi dlouho, my to ale neviděli. A kdyby ano, bylo by nám to málo platné. V hlavě už jsem měl nějakou dobu písničku od pánů Ryvolů: „Nechci nikdy vidět, nechci nikdy slyšet islandskej kraj…“. Jenom to nebylo „v tom roce co bylo to sucho“. Před bouřkou jsme se schovali v houští. Nebyla dlouhá, nezmokli jsme. A já vzápětí našel červenou. Byl jsem dokonce pochválen a jmenován vrchním pátračem. Chvála netrvala dlouho. Značka nás zavedla k pěšince přes zarostlou paseku. To, že jsme nezmokli, nám nebylo nic platné. Za pasekou jsme víc mokří být nemohli. Značka tam byla, ale tak zmatená, že to vypadalo, že značkař byl opilý, šílený nebo zfetovaný. Možná všechno dohromady. Došli jsme ke kraji lesa. Přeskočili jsme potůček, za ním byla louka (naštěstí pokosená) a značka zase nikde. Dali jsme se doleva. Za chvilku jsme uviděli most přes Hadovku a auto, které po něm přejíždělo. Zamířili jsme k němu. Počítal jsem s tím, že na louku bude muset být nějaký sjezd, a že bude tam. Sázka vyšla. Dokonce i rozcestník u mostu byl. Posílal nás dál po červené. Kdybych byl býval předevčírem koupil průvodce i po druhé naučné stezce, věděli bychom, že stačí přejít Hadovku a dostali bychom se na pohodlnou a udržovanou cestu. Takhle zase červená. Chvíli dobrá, potom zase pěšinka kopřivami a ostružinami. Naštěstí ne dlouho. U Studánky lásky byla lávka, za lávkou ona studánka a nad ní posezení. Dokonce zastřešené. Ani nevím proč, neposeděli jsme dlouho, i když zase hřmělo. Došli jsme k trati, svorně jsme přehlédli šipku ukazující podél trati doleva a do kopce a železnici přešli po té „větší“ cestě. Začalo pršet, použil jsem deštník. Pavlína se na mě dívala udiveně. Později jsem jí vysvětlil, že kromě slipů, které ochránil zčásti kabát, jsem měl suchou ještě fujinku. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo.

Cesta velmi brzy končila u opuštěných úlů. Vraceli jsme se. Nechali jsme přejet vlak a přešli znovu trať. Ostatně velmi malebnou.

Pršet přestávalo, ale jedna z posledních obřích kapek neomylně zasáhla objektiv. Obrázek jsem musel oříznout, sklo potom opatrně vycídit. Nechala otisk.

Vyčasilo se. Značku jsme našli a volným krokem jsme došli do lázní. Cestou jsme spočinuli na posezení u bývalé nákladové rampy na kamení z bývalého lomu. Trochu jsme schnuli, ale v botách nám čvachtalo. Těšil jsem se, že se přezuju, v autě mám přeci náhradní boty, Pavlína zase na pokoji sandály. Auto bylo zaparkované na dvoře penzionu, jeho přední část včera fungovala jako zahrádka. Když jsem vešel, veselý mládenci mě upozornili, že dneska zahrádka nefunguje. Nedbal jsem jich a šel k autu. Pochopili to. Se suchými botami v ruce jsem odešel, Pavlína si ale všimla, že to, co chlapci kouří, je marjánka. Později večer jsem si všiml, že si vevnitř v hospodě balí pravidelně, naštěstí s tím chodí ven. Občas se ani neobtěžovali zajít na dvorek a kouřili to přímo policajtům pod okny. Ani jedné straně to nevadilo.

Ačkoli zvenku mokří, měli jsme žízeň. Doplnili jsme poněkud tekutiny, Pavlína se odešla okoupat a převléknout, já ji za chvíli následoval. Po včerejším úspěchu jsme zase šli na večeři do Jitřenky, zase jsme se nezklamali. Pavlína nám před odjezdem přibalila kapesního výletního průvodce. Našel jsem v něm část naší trasy. Dočetli jsme se, že jsme po červené procházeli „svěží cestou malebným údolím Hadovky“. No malebné to bylo.

Ráno jsme odjížděli zase ve chvíli, kdy policisté odjížděli na svůj záhadný výlet. Manželka majitele už se bála, že jim chceme odjet s klíči a vyběhla za námi. Byl jsem s jejím manželem domluvený, že mu je po deváté zanesu do kuchyně. Měl jsem tím ušetřených pár kroků.

Za Kralovicemi se na palubní desce rozsvítila podivná kontrolka. Takový žlutý motůrek. Návod k autu jsme nevezli, věděl jsem houby, o co se jedná. Pokusil jsem se pozeptat u benzínové pumpy, ale ani manžel ochotné paní čerpadlářky, i když prý auta (nákladní) opravuje, po telefonu neporadil. Jeli jsme dál. Včera jsem zaslechl něco o zvlněné studené frontě. Vjeli jsme do ní. Stěrače nestíhaly ani na plný výkon. Bylo to poněkud dobrodružné. Autu něco scházelo, já nevěděl co, kdyby chcíplo, nešlo ho ani odtlačit někam, kde by nepřekáželo. Dopadlo to dobře. Za Rakovníkem jsme z bouřky vyjeli, a čím blíž jsme se blížili k domovu, tím méně pršelo. Před Kladnem už bylo sucho. Stihli jsme vyložit a odnést bagáž domů. Prvních pár kapek spadlo, když jsem odemykal.

O dvě hodiny později jsem už klepal na kamaráda automechanika. Ten zavolal kolegovi (bydlí vedle), který má diagnostický program. Že se jedná o nějakou závadu v elektronice, jsem už věděl z návodu. Nakonec bylo nutno vyměnit svíčky a jakýsi filtr. Snad to i dobře dopadlo.

Za čím jedeme?

Procházka okolím Konstantinových Lázní by byla pěkná. Počasí nám ale trochu nevyšlo.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování je možné v Konstantinových Lázních a vlastně i v Kokašicích. Občerstvení v horní hospodě v Kokašicích bylo příjemné.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Kromě počasí bylo dost dobrodružné a děsné putování po červené značce. Ten značkař asi v Kokašicích požil přespříliš.

Ostatní informace

Vstupné se možná platí na Krasíkově, ale tam nás bídné značení nezavedlo. V poslední fázi cesty je naučná stezka a je dost zajímavá.