Konstantinovy Lázně - okruh prvý

Kam a jak jedeme?

Vyrazili jsme po deváté hodině. Zrovna jsme potkali policisty opouštějící protilehlou služebnu a nasedající do auta. Ještě dva dny jsme je takhle měli potkávat. Od naší oblíbené nádrže jsme vyrazili po žluté, směr Okrouhlé Hradiště. Kromě velkého poutače na bezvadné koupání a občerstvení v lomu, kam je vstup zakázán, byl ze silnice výhled na hrad Krasíkov. Tam jsme se chystali zítra.

Předešel nás starší pán s dvěma chlapci, pravděpodobně vnuky. Když jsme docházeli do vsi, šli zase proti nám. Zjistilo se, že jen měli pocit, že zabloudili, dlouho už nepotkali značku. Vybaven mapou a brýlemi jsem je ujistil, že ne. Zase otočili a spěchali v dál. Přehlédli, že jsou v cizině.

Do Okrouhlého Hradiště jsem se těšil. Internet je plný ód na restauraci Hadovka s teplými jídly po celý den, příjemným prostředím a chladným pivem. Dokonce snad i kofolu tam měli mít. Neměli nic. Zavřeno, zřejmě trvale. Nejtěžší životní překážkou zase byla zavřená hospoda. Byla tu ještě jedna. Otevírala v pět. Raději jsme pokračovali směrem k hradu Gutštejnu. Byla tam ještě jedna cedulka ukazující světoběžnictví místních (zřejmě chalupářů).

Pořád ještě po silnici jsme došli až ke statku Daňkov kousek před hradem. A ejhle, občerstvení. Doplnili jsme tekutiny, pokecali s partou trampů, která tu seděla, a vyrazili dál. Hrad Gutštejn je na skalním ostrohu nad potokem Hadovka. Od Daňkova se k němu schází po pěkné cestě mezi lukami.

Potom chvilku lesem a po pravé ruce se zjeví hrad jako malovaný. Divím se, že jsem ho ještě neviděl v nějaké pohádce.

Bylo k polednímu a hradní věž zrovna opouštěli ti, kteří v ní přespávali. Cedule umístěné kolem oznamovaly, že se sem nesmí, neboť hrad se opravuje. Samozřejmě nikdo nedbal, ani my. Byla to stejná kamufláž, jako včera v tom lomu. Jedinou známkou opravy bylo rádoby gotické okno vsazené do věže. Na informační tabuli v předhradí se člověk ovšem dočte, že věž okna nikdy neměla, pouze střílny. Ale pohled od jižní hradby byl pěkný.

Od hradu jsme odcházeli z kopce, do údolí Hadovky. Potkali jsme další partu mladistvých trempířů. Poněkud použitých. Jeden nám hlásil hlasem rozverným: „Já mám koberec!“ Opravdu, měl ho přehozený přes rameno. Sešli jsme k potoku. Byl tam chládek a červená značka. Po té jsme pokračovali. Podél vody byla cesta příjemná. Došli jsme na silnici, kde byla křižovatka se zelenou. Na protějším břehu bylo něco, co vypadalo jako tábořiště, možná i s občerstvením. Strašně nepříjemně tam hlučelo nějaké čerpadlo, nešli jsme tam. Na křižovatce byla cedulka s mapou a u ní skupinka, kterou jsme potkali už v Okrouhlém Hradišti, starší pán a dva mladíci. Ti seděli zdrchaně na lavičce, pán bádal v mapě, která nebyla moc podrobná. Vytáhl jsem svou a prozradil mu, kudy jdeme my. Kousek po zelené, tam bude lávka přes potok (už Úterský, soutok s Hadovkou jsme minuli), po pár stech metrech další lávka a od ní po neznačené cestě do Dlouhého Hradiště, odkud je to už co by kamenem dohodil do Konstantinových Lázní. Fungovalo to, šli i chvíli s námi. My jsme se u druhé lávka ale zastavili, odpočívali a kochali se. Třeba tlupou bělásků, kteří se osvěžovali ve vlhké hlíně.

Naše dočasné společníky jsme nechali odejít. Ti mladí byli moc otrávení. Následoval kopec. Sice ne prudký, ale o to delší. Chvíli po louce kolem potoka, který byl dole vyschlý, ale kousek výš nějaká voda tekla. Začal les a Pavlína zase utekla. Zejména proto, že jsem svačil. Jahody, které podél cesty rostly, neměly chybu. Bohužel les za chvíli končil a s ním i jahody. Ohlédnutí bylo docela příjemné.

Musel tam dost nedáno řádit nějaký lokální větřík. Dost silné borovice byly nejen polámané, ale některé i vyvrácené. A vyvrátit borovici je dosti těžké. Kdysi jsem pomáhal vykopat pařez, byla to fuška. Přitom na druhé straně údolí byly obdobné stromy naprosto v pořádku.

Schoval jsem foťák a začal zase stoupat. Pavlínu jsem viděl na horizontu. Zrovna si hrála na nymfu či najádu. Podprsenky se zbavila kvůli horku už dávno, teď odložila i tričko. Na fotku to bylo moc daleko, když jsem přišel blíž a sahal po aparátu, prchla. Dohnal jsem ji až před okrajem vesničky Dlouhé Hradiště, zrovna se oblékala. Dlouhé Hradiště dělá svému jménu čest. Mělo by mít ještě dodatek Do kopce. Zcela viditelně tu bývala hospoda, ten dům tomu úplně odpovídal. Teď je to ale chalupa. Kousek dál lípa a u ní lavička. Nechali jsme nohám odpočinout. Po dalším kousku stoupání byl po levé straně přepychově opravený statek, po pravé se ve stínu pár olší a vrb před vedrem ukrývala zvířátka u nás poněkud neobvyklá (i když se jednalo o krávy).

Opustili jsme Dlouhé Hradiště a stoupání dokončili v Poloučanech, které na ně v podstatě navazují. Tady se odbočovalo Doprava. Hned u křižovatky byla autobusová zastávka s lavičkou, které jsme zase využili. S výhledem na dům, který jevil všechny znaky staré formanské hospody. Bohužel bývalé. Ale už to nebylo daleko. Vyjít z vesničky, na další křižovatce doleva, potom už tak kilometr. Bylo to víceméně po rovině, vepředu jsem zase šel já. Bydlení, a s ním i občerstvení bylo na dohled. Místní opilec na Pavlínu halekal, jestli jí není horko. Nabízela mu, že si sundá tričko. Nedošlo k tomu, chlapík zmlkl a šel dál. Sto metrů od Krkovičky poprvé zahřmělo. Došli jsme suchou nohou.

Za čím jedeme?

Pro nás Středočechy se jedná o kraj v podstatě neznámý a je to dost škoda. Šli jsme se tedy projít a poznávat.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

V Konstantinových Lázních je možností ubytování i stravování povícero. Cestou, díky výpadku podniků v Okrouhlém Hradišti jsme se mohli posílit jen u statku Daňkov. Je to stav loňský, možná se něco zlepšilo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cesta pěkná, hrad pěkný, tento den jsme si neměli na co stěžovat. Druhý den (někdy příště) to bylo poněkud horší.

Ostatní informace

Cesta pěkná, hrad pěkný, tento den jsme si neměli na co stěžovat. Druhý den (někdy příště) to bylo poněkud horší.

Vstupné jako obvykle žádné, kraj pro nás skoro nový. Nejblíže jsme odtud byli v Úterý. Taky tady u nás neznámé. Takové dotazy: „ Vy jste byli někde na výletě, kdepak“. Odpovídám: „V Úterý“. „Já se neptal kdy, ale kde….“.