Malý okruh kolem Vysoké (přes Olivetskou horu, Větrovec a Cibulku)

Kam a jak jedeme?

Tento tip na výlet nás zavede do půvabné podhorské osady na Hanušovicku, která se proslavila zejména jako rodiště otce hudebního skladatele Franze Schuberta i jako místo nabízející úžasné panoramatické výhledy na Jeseníky, včetně Pradědu. Víska pod Sviní horou se původně jmenovala Neudorf a dnes tady už v podstatě nežijí žádní stálí obyvatelé. Zdejší chataři a chalupáři z ní však přesto vybudovali něco pozoruhodného a znovu krásného.

Kdo by tedy čekal další „díru u Hanušovic“, bude asi zklamán. Kdo však touží poznat půvabnou vísku, pár drobných – ale cenných – historických památek i památných stromů a nádhernou přírodu, neměl by váhat (my nezaváhali, sedli do auta a ve finále byli velmi spokojeni). Milým bonusem mohou být i pestrobarevně kvetoucí louky a krásné horské orchideje.

A snad ještě pro vysvětlení: Za Olivetskou horou nebudeme putovat až do Izraele, ale spokojíme se s místem mezi Vysokou (která je částí Malé Moravy) a Vysokými Žibřidovicemi (ty jsou pro změnu částí Hanušovic). A Cibulka je již neexistující německou osadou, jejíž poslední zbytky strhlo naše ženijní vojsko na počátku II. poloviny 20. století. 

Za čím jedeme?

Naše cesta začíná u parkoviště ve Vysoké. Rozcestník nás odsud posílá po žluté TZ ve směru na Vysoké Žibřidovice. První zastávkou je pár desítek metrů vzdálená kaple Nejsvětější Trojice, půvabná pozdně barokní stavba z konce 18. století, jejíž stavbu částečně financoval Schubertův dědeček. Kaple už dnes stojí jen díky penězům krajanů z Rakouska a Německa i nadšení místních „náplav“. Máme štěstí, kaple je otevřená a paní Straková nás provede a prozradí nám o ní mnoho zajímavostí. Koupíme si pohled, hodíme pár desetikorun do kasičky, poděkujeme a jdeme dál.

Zbytky domů Schubertových jsou vzdáleny jen kousek, ale nechceme sešlapávat luční porost, a tak pokračujeme po značené cestě. Dvakrát překročíme potok a dojdeme ke kapličce Na Kristenově. Ta pochází z počátku 19. století a připomíná někdejší osadu. Vzhledově se jedná spíše o boží muka.

Pokračujeme dál, stále po žluté TZ, lesem a po dalším překonání vodního toku už jen do kopce. Po opuštění lesního porostu se dostaneme na louku (pastvinu) a křížení cest. My se vydáme po té neznačené a doprava. Tam nás čeká Kristus na hoře Olivetské, ikonograficky unikátní rokoková socha z kladského pískovce, jejíž vznik je také spojován s dědečkem slavného skladatele. A také krásné výhledy. Zdržíme se a absolutní radost nám kazí jen to, že je opar a i slunce „nesprávně nastavené“ (Kristus je nasvícen správně, vrcholky Jeseníků to čeká až odpoledne, kdy ovšem silně zapršelo).

Vrátíme se ke „křižovatce“ a tady můžeme zvolit dvě varianty. Buď si cestu prodloužit do Vysokých Žibřidovic (ke kostelu sv. Linharta je to 1,2 km, ale prudce dolů s nutností návratu stejnou cestou) nebo se po neznačené cestě nad pastvinou vydat rovnou k vrcholu Větrovce, který dosahuje výšky 786 m. My volíme kratší variantu a brzy nás potěší „záhony“ kvetoucích horských orchidejí i další květeny a pobaví piknikující polská rodinka, kde se ženská část za stálého poskakování zoufale pokouší nasoukat do plavek v přenosné převlékárně.

Jsme na Větrovci, nejvyšším bodě našeho výletu. Výhledy na (nejen) panorama Jeseníků, Staroměstsko a větrníky nad Kopřivnou, které chvílemi působí dojmem dvou křížů tyčících se jako varovné memento nad krajinou, definitivně končí a my klesáme k Cibulce. Tato někdejší německá osada měla v polovině minulého století stejný osud jako již zmíněný Kristenov. I když poslední rodina zde snad žila až do roku 1954. Na místě, kde stávaly domy bez elektřiny, dnes vidíme pouze pár „kamínků“ a dvě památné lípy malolisté, z nichž jedna je vzrostlým stromem a druhá spíše „antickým" torzem. Oba stromy by však měly být starší než 200 let.

Na Cibulce se také napojíme na modrou TZ, která nás – za téměř neustálého klesání - dovede až k rozcestníku ve Vysoké, kde naše cesta začínala. Poté už nás čeká jen závěrečná zastávka u kostela Narození Panny Marie ve Vojtíškově a cesta domů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že mezi pořízením první a poslední fotografie uplynuly jen 3 hodiny a 40 minut, nebylo ubytování ani výrazné občerstvení potřeba. Měli jsme s sebou jen tekutiny, protože pitný režim se dodržovat musí (a řidič v tomto ohledu vždy „tvrdej chleba má“).

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Ano … a moc. Půvab této krajiny je nezpochybnitelný a Vysoká je tak trošku novodobým fenoménem, na který je také místní komunita právem pyšná. A slušní turisté jsou zde vždy vítáni. Pokud bych ale měl zdůraznit jednu věc, byl by to asi ten Kristus na hoře Olivetské, protože kvůli této památce vlastně nápad na celý výlet vznikl. Dá se však říct, že ve finále se této „soše v kašně“ všechny ty výhledy, luční květy a přístupná kaple minimálně vyrovnaly. A bonusem byl nejen absolutní klid na méně frekventované trase (na nějaké to setkání s lesní technikou a „nezbytnými“ čtyřkolkami se však – zejména v závěrečném úseku – nachystat musíte), ale i pár dobrých jedlých hub, které jsme si dovezli jako suvenýr z cest.

Nelíbilo: Tady se dá opravdu zmínit snad jen tankodrom, který zde nahrazuje běžné komunikace civilizovaného světa. K podhorským vískám to ale asi tak nějak patří a navíc v České republice jsme na tento stav již dlouhodobě celkem zvyklí.

Ostatní informace

Kromě nákladů na dopravu, ledový čaj a pohlednici jsme tentokrát – pokud nepočítáme závěrečnou, již za prudkého deště probíhající, tiskovku na Koupáku - nijak neutráceli. Takže na závěr snad ještě pár slov o té nejstarší historii Vysoké.

Někdejší Nová Ves (Neudorf) byla německou podhorskou dědinou na jihovýchodním svahu Sviní hory (1088 m), která bývala samostatnou politickou i katastrální obcí. Nová Ves zřejmě vznikla na místě druhého, dávno zaniklého Vojtíškova, který Jan Wustehube v roce 1325 spolu s dalšími vesnicemi daroval cisterciáckému klášteru v polské Kamenici. Tento Vojtíškov po husitských válkách zpustl a byl obnoven kolštejnskou vrchností až v průběhu 16. století. Již tehdy dostala obec jméno Nová Ves a byla zde nejen rychta, ale např. také švec, krejčí, pekař, pláteník a šenk, nabízející víno i pivo.

V roce 1654 měla ves 21 usedlostí a 106 obyvatel. Roku 1763 se zde narodil otec hudebního skladatele Franze Schuberta. Dědeček skladatele svého času hájil místní sedláky proti kolštejnské vrchnosti a dal postaviti u cesty u cesty mezi Novou Vsí a Vysokými Žibřidovicemi sochu Krista na hoře Olivetské a hlavně jeho zásluhou zde byla v roce 1786 postavena kaple Nejsvětější Trojice. Roku 1791 zde již žily tři stovky obyvatel a roku 1839 jich ještě stále bylo 253. Tento počet se později už moc neměnil; v roce 1921 jich bylo 251 (všechno katolíci a Němci), o devět let později 227 (226 Němců a 1 Čech). Tehdy zde fungovala i německá jednotřídka. A pozdější vývoj obce už byl spíše velmi smutný, což se změnilo až v době zcela nedávné.