Medvědí štola v ústí Žiarské doliny

Kam a jak jedeme?

Ranní pohled na Hory je neutěšený. Místo vrcholů vidíme jen šedá mračna, dokonce i drobně mrholí. Na velké chození po kotárech to není. Rozhodli jsme se pro prohlídku Medvědí štoly (Medvedia štôlňa) nacházející se v ústí Žiarské doliny.

Přístup ke štole je jednoduchý. Na konci Liptovského Mikuláše (při průjezdu od Ružomberka) zabočíte vlevo na Žiár. Projedete kolem sídliště, obcemi Vitálišovce, Smrečany a Žiar až na placené parkoviště v ústí Žiarské doliny. Dál Vás závora nepustí. Z parkoviště je to k Medvědí štole už jen 200 metrů.

Přijíždíme těsně před desátou hodinou. Po krátkém železném schodišti vystoupáme ke štole. Pokladna je 30 metrů za vstupní mříží. Když se chystám koupit vstupenky, přichází vždy dobře naladěný průvodce Ivan ze Stanišovské jeskyně a slovy: „Tých si pamätám“, nám zařizuje zlevněné vstupné. O spojitosti Medvědí štoly se Stanišovskou jeskyní se zmíním na konci.

Za čím jedeme?

Medvědí štola nebo také Medvědí díra je tak trochu tajemná. Ač ji horníci rubali v potu tváře přibližně sto let, mnoho se o ní neví. Záznamy nejsou ani v Štátnom ústrednom banskom archíve. Pouze podle letopočtů 1811 (v polovině štoly) a 1832 (u první boční větve) vyrytých ve skále se dá usuzovat o zahájení báňské činnosti počátkem 19. století. Tehdy území patřilo významnému šlechtickému rodu Szentiványovců z Liptovského Jána. Ve štole se těžil pyrit potřebný k výrobě kyseliny sírové. Majitelé štoly v koutku duše doufali, že narazí i na zlatonosné žíly. Zlata se však vytěžilo zanedbatelné množství. Začátkem 20. století činnost ve štole z ekonomických důvodů ustala, nebyla rentabilní.

Unikátní Medvědí štola je jediným zpřístupněným hornickým dílem na Liptově. Je 550 metrů dlouhá, končí závalem. Kam pokračuje dál, nikdo neví. Štola sleduje 10 až 30 cm tlustou křemennou žílu ve směru západ - východ. Jako návštěvníci projdete pouze 400 metrů. Nebudete příliš stoupat ani klesat, protože převýšení činí pouhých 8 metrů.

Ale vraťme se k prohlídce. Nasazujeme si čelovky (čelové lampy), které nám průvodce rozdal. 300 metrů štoly sice osvětlují permoníci svými kahany, ale mít vlastní světelný zdroj je nezbytné. V malé skupině se vydáváme do útrob Hory.

V první krátké slepé větvi štoly si prohlížíme geologickou výstavku, kterou stráží svatá Barbora, patronka horníků. Při procházení hlavní štolou potkáváme permoníky, které někdo nazývá také skřítky (slovensky škriatkami). V minulosti tito strážci nerostů a pokladů varovali horníky před nebezpečím. Oni jim za to nechávali kousek ze své stravy. Tolik legenda. Naši předkové však nebyli tak hloupí, aby věřili na skřítky a nevěděli, že malý díl ze své stravy nechávají ve skutečnosti potkanům. Pokud kousek jídla zmizel, byla to záruka, že do štoly neuniká plyn. Hlodavci jsou na plyn velice citliví a ze zamořených míst prchají. Dnes už potkany nekrmíme, máme modernější detektory plynu.

Ve štole je k vidění různé hornické nářadí, jako kladívka, vrtáky, kahany a lampy, korýtko na rýžování zlata, kolečko na odvoz horniny a dalšími exponáty. Průvodce nás průběžně v krátkých zastávkách seznamuje s historií, těžkou prací horníků, jejich životem, technikami dolování, rýžováním zlata a dalšími zajímavostmi.

Zaujalo mne vyprávění o krátkém životě horníků. Ti se ve štole doslova udřeli k smrti (pokud nezahynuli při neštěstí), aby uživili rodinu. Umírali mladí. Jejich ženy se následně provdaly za dalšího horníka, ovšem jen na čas do dalšího ovdovění. Takto místní ženy v průběhu svého života pohřbily až sedm manželů – horníků.

Utkvěla mi v paměti i zmínka o používání střelného prachu, který se vkládal do vyvrtaných děr. Na odstřel jednoho metru štoly jich horníci museli vyvrtat až 150. Jeden horník držel vrtnou tyč, kterou po každém úderu pootočil. Druhý horník bouchal do konce tyče kladivem. Dodržet se musel i určitý sklon díry, aby se hornina po odstřelu odtrhla žádaným směrem.

Zajímavý je i ekonomický přepočet prací na dnešní poměry. Jeden milimetr vyrubané štoly by dnes přišel na 5 eur, celá štola potom na 2.750.000 eur.

Po přibližně půlhodinové prohlídce vycházíme ze štoly a obhlížíme ještě její okolí. Nejsou zde vidět žádné zarostlé haldy vyrubané horniny. Předpokládá se, že rula s příměsí hnědele byla odvážená k dalšímu zpracování do železáren v Podbielu a v Liptovském Hrádku.

Prostranství před vstupem do štoly je upravené, zdobí ho různé vtipné figuríny. Ty zde nainstalovali nadšení provozovatelé štoly před jejím zprovozněním. Samotnému zpřístupnění štoly předcházelo kromě administrativního zařizování i dost práce s jejím vyklízením, úpravami hlavně podlah a zabezpečením. Například jen odpadků, které do štoly ukryli místní i přespolní obyvatelé, bylo 200 kilogramů.

Možná podle názvu štoly usuzujete, že v ní přebývali medvědi. To si mysleli i místní, proto štole začali říkat Medvědí díra. Žádné kosterní pozůstatky se ve štole však nenašly. S medvědy má štola společný pouze název, i když v jejím okolí jich žije dost. Jediní živočichové, kterým se ve štole zalíbilo (kromě již zmíněných potkanů), byli tři druhy netopýrů a mlok skvrnitý. Nedá se ani věřit dalším legendám. Podle jedné štolu začal razit místní občan zbohatlý v Americe. Podle druhé se štolou pašovala sůl a koně z Polska.

V ústí Žiarské doliny má být kromě Medvědí štoly ještě jedna další o délce pouhých 15 metrů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

O možnosti občerstvení u pokladny v Medvědí štole píšu níže v ostatních informacích. Občerstvit se, jak je myšleno v této části, se můžete v nedaleké kolibě nabo cestou ve Žiáru, ve Smrečanech, nejjistěji v Liptovském Mikuláši.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Medvědí štola se nám líbila. Má stejný „rukopis“ jako Stanišovská jeskyně (figuríny, legrácky). Provozovatelé se nezapřou. Permoníci se líbí hlavně dětem, rády se s nimi fotografují. Výklad průvodce je zajímavý a poučný.

Ostatní informace

Pokud nebudete na dovolené vlastním autem, můžete využít pravidelné autobusové linky z Liptovského Mikuláše do Žiáru. Z konečné zastávky v obci přijdete ke štole přibližně za 20 minut.

A jak se do štoly obléci? Zvláštní oděv nepotřebujete, ve štole se neumažete. Čelovku vám půjčí v rámci vstupného.

Počítejte však s teplotou 6 st. C, a to i v parném létě. Nejste-li dostatečně otužilí, doporučuji se přiodít, abyste 30 minutovou prohlídku neabsolvovali s drkotáním zubů. Další možností, jak se zahřát, je dát si panáka něčeho ostřejšího. Můžete si ho koupit v pokladně společně se vstupenkou. Zahřívejte se však jen do té míry, abyste udrželi balanc na fošnách v zatopených úsecích štoly. Jinak, bude-li vám fošna úzká, promácháte si přinejmenším obuv.

Medvědí štola je od 1. dubna do 31. října otevřená denně od 10 do 16 hodin (v 16 hodin je poslední prohlídka). Od 1. listopadu do 31. března je štola přístupná pouze o víkendu, svátcích a prázdninách v týchž hodinách. Prohlídky se konají podle počtu zájemců každých 30 minut, nejdéle však každou hodinu.

Vstupné činí pro dospělého návštěvníka 5 euro, pro děti do 14 let a důchodce 3 euro. Děti do 110 cm výšky proklouznou zdarma. Fotografování bez použití stativu je zdarma.

Pokud se prokážete vstupenkou ze Stanišovské jeskyně, obdržíte slevu. Platí to i obráceně. Medvědí štolu i Stanišovskou jeskyni provozují titíž nadšenci. Protože má průvodce Ivan fenomenální paměť (marně přemýšlím, čím jsme ho upoutali), dostali jsme slevu, jak píšu na začátku, i bez předložení vstupenek ze Stanišovské jeskyně.

Aktuální otevírací dobu, výši vstupného a další informace o štole najdete na webových stránkách www.stolna.sk/m.php.

Parkoviště v ústí Žiarské dolina (200 metrů od vstupu do Medvědí štoly) je placené. Odstavení auta stojí 3 eura, ať zde stojíte hodinu nebo celý den.