Na cestě Inckou říší: Magický výlet do Peru

Machu Picchu  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Kam a jak jedeme?

Vyrazil jsem na cestu, která slibovala magii dávných Inků, dechberoucí výhledy a – přiznejme si – také několik krizí na horské stezce. Z Prahy jsem letěl přes Amsterdam (kde jsem si při přestupu dal slavný sendvič za cenu letenky) a dál do Limy. Po přistání v hlavním městě Peru jsem se pustil do prozkoumávání města, kde je doprava chaotická a klaksony tvoří vlastní orchestr.

Dál jsem zamířil do Cusca, bývalého hlavního města Incké říše. Letadlem, protože 24 hodin v autobuse by bylo spíš trestem než dobrodružstvím. Cusco mě přivítalo svou výškou 3 400 metrů nad mořem a já okamžitě zjistil, že kyslík je luxus, který tady neberou jako samozřejmost. Po aklimatizaci (rozuměj: potácení se po náměstí s kokovým čajem v ruce) jsem se vydal na slavnou Inckou stezku.

Za čím jedeme?

Jel jsem za historií, přírodou a trochou sebetrýzně v horském terénu. Machu Picchu byl hlavní cíl – ta ikonická inka citadela, která se pyšní nejen úchvatnou architekturou, ale i schopností donutit vás vyškrábat se k ní s jazykem na vestě. Ale nebylo to jen o Machu Picchu. Chtěl jsem vidět i Sacsayhuamán, obří kamenné zdi, a také jsem nemohl vynechat Maras, terasy plné soli, co vypadají jako šachovnice přírody.

A co příroda? Projít mlžné lesy, kde se mezi stromy linuly paprsky slunce tak magicky, že jsem chvíli přemýšlel, jestli se tu neukáže jednorožec. A viděl jsem i strmé horské štíty, které mi připomněly, jak malý a zadýchaný člověk vlastně je. K tomu všemu jsem samozřejmě přidal dávku místní kultury – tance, tradiční trhy a chutě, které mi sice zavařily žaludek, ale rozšířily obzory. 

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování bylo dobrodružství samo o sobě. V Limě jsem začal v hostelu, kde jsem sdílel pokoj s šesti cizinci a jedním nečekaným pavoukem, kterého jsem si večer představil jako bonusovou službu. V Cuscu už to bylo lepší – malý rodinný penzion s výhledem na město a snídaní, která mě vždycky zachránila před horskou únavou.

Jídlo? To byla kapitola sama o sobě. V Limě jsem ochutnal ceviche – čerstvou rybu naloženou v limetkové šťávě, která byla tak kyselá, že mi málem stáhla obličej. V horách jsem přešel na stravu horských turistů: smažené banány, quinoa polévkas alpaka stejkem, který chutnal překvapivě dobře, pokud jsem přimhouřil smutné oči alpak pasoucích se opodál. A na inka stezce? Tam jsem byl vděčný za cokoliv, co mi nosiči připravili, včetně záhadných energetických tyčinek, které chutnaly jako starý karton, ale udržely mě na nohou.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cestovat sólo mi v tomhle ohledu hodně pomohlo – nemusel jsem nikomu vysvětlovat, proč potřebuji další pauzu, nebo proč jsem se rozhodl strávit hodinu focením jednoho výhledu. Svoboda a klid byly k nezaplacení.

K nezaplacení také bylo, jak se historie prolínala s přírodou. Machu Picchu naživo bylo přesně tak úchvatné, jak jsem doufal – a možná ještě víc. Sacsayhuamán mi zase ukázal, že starověcí stavitelé měli nejen preciznost, ale i smysl pro gigantické měřítko. A ta příroda! Mlžné lesy, horské hřebeny a tiché vesničky s přátelskými obyvateli mi dodaly pocit, že jsem součástí něčeho většího.

Co se mi nelíbilo? Výšková nemoc. Když vás hlava bolí tak, že přemýšlíte, jestli vám ji někdo tajně nevyměnil za balvan, ztrácí i ty nejkrásnější výhledy trochu své kouzlo. Zdravotnictví v Peru není nijak oslnivé, je lepší se mu vyhnout pokud není potřeba, ale rozhodně nezapomenout na cestovní pojištění, protože pobyt v nemocnici se může pěkně prodražit, a tady bacha, nezapomeňte sjednat pojištění do vyšších nadmořských výšek, to obyčejné zde nemusí platit. A pak doprava – pokud jste si mysleli, že jste v Praze zažili chaos, v Limě vás čeká upgrade na mistrovskou úroveň. Ale i to k dobrodružství patří.

Ostatní informace

Ceny v Peru jsou obecně příznivé, ale i tady se najdou pasti na turisty. Vstup na Machu Picchu jsem si koupil online za cca 50 USD, což mi přišlo výhodné. Ale u vstupu mě čekalo překvapení – prý jsem neměl zaplaceno, ačkoliv moje potvrzení tvrdilo opak. Po krátkém, zato intenzivním handrkování jsem si musel koupit nový lístek přímo na místě. Takže Machu Picchu jsem si vlastně zaplatil dvakrát. Důležitá rada: vždycky si uložit všechny účtenky a potvrzení několikrát, ideálně do cloudu, telefonu i vytištěné - občas ani to nepomůže :-/.

Co se týče dopravy, jízda taxíkem z letiště v Limě stála kolem 15–20 USD (po tvrdém smlouvání). V Cuscu jsem platil za kratší trasy kolem 2–3 USD. Pokud jde o Inckou stezku, organizované túry včetně průvodce a nosičů začínají na 600 USD za čtyřdenní trek – a upřímně, stálo to za každý cent.

A ještě jedna věc: místní měna je peruánský sol, takže si dejte pozor na směnné kurzy a ideálně si vždycky vyberte hotovost na místě, protože letištní směnárny vás oberou skoro stejně rychle jako místní zloději. Pokud plánujete půjčovat auto, nezapomeňte na mezinárodní řidičák, bez kterého vám klíčky rozhodně nedají. skoro stejně rychle jako místní zloději. A obvzlášť policie si na něm potrpí, bez něj vám pravděpodobně napaří pokutu.