Odpolední a večerní výlet z Vlčích skal přes noční Velký Polom až do Mostů u Jablunkova.

Kam a jak jedeme?

Krásný, ale náročný výlet nakonec korunovaný nočním pochodem z Velkého Polomu až do údolí k vlakovému nádraží v Mostech u Jablunkova. Noční pochod nebyl až tak úplně plánovaný, ale „trochu“ jsem se „zapomněl“ u Vlčí skály – lepší by asi bylo říct u „Vlčích skal“, protože se skutečně jedná o velmi rozlehlý skoro až vzorový příklad mrazového srubu o délce několika set metrů. Z Ostravy jsem se vypravil autobusem do Visalají a dále po zledovatělé lesní cestě k rozcestníku Ježánky, kde se spojují všemožné barvy turistických tras. Od nádrže Šance – Řečice, zásobující Ostravsko pitnou vodou, modrá turistická trasa. Od nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd, od Lysé hory přes Zimný, Huserku, oblast Visalají mezi rozcestníky Vyšní Mohelnice a Muroňka a nakonec loukou napravo od jedné z mála veřejnosti nepřístupných přírodních památek – PP Obidová, chránících především jednu z našich masožravých rostlin – rosnatku okrouhlolistou (drosera rotundifolia) až nakonec na tento rozcestník. Pokud zde roste tato rostlina, tak je jasné, že se musí jednat o vydatně zavodněné (mokřadní) území. Od Zlatníku přichází zelená turistická trasa, z poslední autobusové zastávky podél toku Morávky se jménem Bebek přichází od rozcestníku „U surovce“ na západ žlutou turistickou trasou a nakonec opačné pokračování modré turistické trasy z Bílého Kříže po které se nyní vydáme k československým hranicím za dřevěným Bílým křížem kolem stejnojmenné studánky a skleníků na výzkum působení CO2 na smrkový porost až k jednomu z nejúchvatnějších přírodních výtvorů v této oblasti, k mrazovému srubu s místním lidovým názvem Vlčí skála. Vzhledem k tomu, že se jednalo o hlavní cíl výletu, tak jsem zde strávil spoustu času, ač to tak možná nevypadalo. Tehdy jsem zde zavítal poprvé a to co jsem uviděl mě naprosto uchvátilo. Zejména pohled na vrchol Lysé hory ze skalní vyhlídky na jejímž vrcholu se hrdě vyjímalo horolezecké jistící oko a vrcholy prakticky všech stromů v údolí byly pod úrovní tohoto „vrcholu“. Jak by né, tvrdí se, že nejvyšší části tohoto pozůstatku působení dávných ledovců jsou vysoké skoro dvě desítky metrů, tedy zhruba jako šestipatrový barák.

 

Bylo to už hodně dávno, když jsem tuto trasu šel a tak si na přesné časové údaje jen těžko vzpomenu, ale hádám, že jsem se až „tolik zapomněl“, že jsem odtud odcházel myslím určitě už hodně po poledni. Hádal bych tak kolem jedné až půl druhé odpoledne. Cesta byla místy hodně zledovatělá a tak se mohlo pokračovat jen poměrně pomalu. Napadaly mě dvě varianty jakou cestou budu pokračovat dále. Buď se vrátím k rozcestníku Ježánky a po modré podél nádrže Šance na vlakové nádraží na Ostravici nebo jinou cestou, kterou jsem ještě do té doby nešel, tedy patrně delší i těžší cesty kolem „českého“ vrcholu Sulov, nádherné kamenné kapličky a jednoho slovenského maloplošného chráněného území na jehož název si nyní nějak nevzpomenu, protože na mapě se mi ho nějak nedaří najít. Dále by cesta měla pokračovat po červené nebo také „Cyrilometodějské“ stezce k severozápadnímu cípu národní přírodní rezervace „Malý Polom“ jíž neprochází žádná turistická trasa, jen podle mapy jedna lesní cesta, tedy tato NPR není žádným způsobem veřejnosti přístupná – ani tou lesní cestou, v NPR platí pravidlo – „pouze po značených turistických trasách“, ale taková se zde nenachází. Dále červená pokračuje velmi krásným pralesovitě vyhlížejícím územím kde ze začátku překročíme potůček „Lúčka“ a asi po tři stech metrech se připojíme na lesní cestu. Osobně považuji tuto část cesty za skutečně velmi krásnou a to jsem se pohyboval jen po značené turistické trase. Západně spadající svah i tok samotný by měl být i dále než 50 metrů, tedy i dále než je „standardní“ ochranné pásmo maloplošných chráněných území. Teoreticky by zde měla být možnost alespoň nahlédnout. Pozor, ale československá hranice tvoří i hranici NPR Malý Polom. Červená turistická trasa pokračuje po lesní cestě kolem studánky k rozcestníku „Pod Malým Polomem – sedlo“ a dále poměrně dlouhou cestou na „Čuboňov“, kolem Burkova vrchu až ke krásné kamenné kapličce na „Muřinkově vrchu“, dále prudkým stoupáním na vrchol Velkého Polomu až bych se připojil na již známou cestu směrem do Mostů u Jablunkova na vlak.

 

Hádejte jakpak jsem se asi rozhodl – náročnější, delší a ve větší části pro mě zatím neznámou cestou nebo cestou, která by měla být snadnější, kratší a taktéž už jsem ji několikrát jel na kole a to asi 12 kilometrů dlouhou cestou na Ostravici? Odpověď je myslím zcela jasná… Tou NEZNÁMOU, delší a těžší… :-)

 

U kamenné kapličky jsem chvíli postál a teď si tak vzpomínám, že to nebylo až tak dávno, protože jsem si tam přál ať se všem kolem mě daří a hlavně „kamarádce“ po mozkové příhodě, která před tím byla se mnou na mnoha místech i na těch pro které asi nesdílela stejné nadšení jako já. V tom okamžiku jsem si řekl, že tato cesta je nejenom výzvou pro mě, ale i takovou cestou pro ni… Teď už je zcela jasné jakou cestou jsem se vydal a jaké rozhodnutí stálo za poměrně dlouhou večerní cestou (kdybych řekl noční, tak by to vyšlo asi nastejno). Na nádraží v Mostech u Jablunkova jsem byl kolem půl sedmé večer a vzhledem k tomu, že v kamenné kapličce u Sulova byly i malé jesličky, tak se jednalo o zimní výlet. Je zvláštní, možná si teď i dobře vzpomenu na den kdy jsem tudy šel. Myslím, že to byl předvečer Štědrého dne, tedy 23. prosince. Ale kterého roku, tak to už tedy rozhodně netuším. :-)

 

Zpět k cestě ze Sulova dále. Pěšinka od kapličky byla nádherně osvětlena sluncem. Východní svah od této cesty nazývané také Cyrilometodějská stezka označená červenou barvou se jen kousek od popisované kapličky nazývá také „Madajovské vrchy“. A právě zde někde by se měla nacházet i přírodní rezervace nebo památka, ovšem bohužel na mapy.cz/turisticka o ni žádná zmínka není. Za malou osadou Vilémovice (zde nemám na mysli ty mnohem slavnější v Moravském krasu) se po pohodové cestě pokračuje podél velmi zajímavě pojmenovaných míst (například „Bukoryšňata“ a „Kotel“) až na vrchol Polomka s nadmořskou výškou 984 m.n.m. a z něj asi kilometr východně k hranici národní přírodní rezervace „Malý Polom“ kde od jejího severozápadního cípu odbočuje doleva podle mě přes jednu kratší, ale o to krásnější část cesty. Možná jednu z nejkrásnějších. Zde stačí jen otočit krkem a nahlédnout na část beskydské divočiny a to s naprostým klidem – jsme mimo NPR, za chvíli i za ochranným pásmem. Asi půl kilometru vzdušnou čarou zhruba severo-severo-západně odtud se nachází tisícimetrový vrchol, přesně má 1002 m.n.m., s názvem „Nad Kršlí“. Podle fotek z tohoto místa se zde nachází i několik zajímavých balvanů či skalek, podobně jako i na blízkém „Kozím hřbetu“. Bohužel, zajím jsem tam nezavítal, tak nemohu napsat nic přesnějšího, ale snad někdy přijdou na řadu také. :-) Kozí hřbety tady, podobně jako i na spoustě míst v Beskydech i jiných pohořích nemají toto pojmenování z důvodu, že by se zde kdysi často pohybovali zástupci tohoto živočišného druhu, ale ze zcela jiného prozaického důvodu. Kozí hřbet (hřbety) jsou odborným geologickým výrazem popisujícím určitý druh kopců nebo spíš hřebenů se specifickým sklonem svahů. Podle slovenské knihy „Encyklopédia Zeme“ z roku 1985 je „kozí hrebeň“ popisován zhruba takto: „nepresne kozí chrbát, hogback – hrebeň vznikajúci eróziou subsekventných tokov v sedimentárnych horninách. Na rozdiel od kvesty je príkrejší, obyčajne má vačší sklon jako 40-45 stupňov. Strmý svah k. h. vzniká na čelách uklonených vrstiev, mierny svah na ich povrchu. U nás je k. h. napr. Bradlo Manín při Považskej Bystrici a bradlo Klapy.“ Tolik tedy populárně-vědecká literatura - „Encyklopédia Zeme“ od Juraje Činčury a kolektivu vydané v roce 1985 v OBZORu – BRATISLAVA.

 

Po chvíli se připojím na schůdnější a větší lesní cestu po které se vydám doprava (na severovýchod) a za okamžik míjím pramen, potůček, či minivodopádek (ať si každý vybere co je mu bližší). K době kdy jsem zde procházel já, jsem jej viděl ještě s dalším zpestřením – byl částečně zamrzlý. Krásná souhra tekoucí vody i „pevného“ ledu ve formě dlouhých rampouchů. Stíny už byly hodně dlouhé a tak jsem nechtěl moc marnit čas. Je třeba se snažit pokračovat dopředu. Každá ušetřená a získaná minuta mi bude jen k dobru. Pomalu si začínám uvědomovat, že je skutečně dost pozdě, ale ještě ten pocit nedoléhá tak silně. Je to krátký čas odpočinku s několika pěknými výhledy na okolní kopce, kdy se mohu pohybovat po příjemné cestě, než se zase vrhnu do náročnějšího terénu lesem. Tu opouštím u rozcestníku „Pod Malým Polomem – sedlo“ a dostávám se na úzkou pěšinu, kde je třeba často překračovat nebo obcházet kaluže, potůčky nebo padlé kmeny. Tato cesta je táhlejší a pocitově začíná dopadat závažnost situace i únava. Je dobré se snažit tento stav nenechat „rozjet“ více. Je mi jasné (později na Muřinkově vrchu to už bude zcela bez diskuze), že cesta zpět již není možná. Asi bych musel k nejbližšímu „záchytnému bodu“ - buď na naši chatu na Ostravici nebo na vlakové nádraží ve stejné obci a to nejpozději do cca 9 hodin večer, což není moc reálné. S jedním z posledních výletů z Ostravice na Vlčí skálu (na Sulově) a zpět je mi jasné, že bych na to ten čas rozhodně neměl.

 

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail

 

Nezbývá mi nic jiného než se překonat a pokračovat. Jsou Vánoce a s postupující šerem a za chvíli i tmou bude i teplota klesat. Nesmím se zastavit, je třeba jít obezřetně, ale také ne příliš pomalu, je třeba pokračovat dopředu. Vím, že je čas, kdy na mě přichází krize. Je to doba, kdy končím v práci a tělo je navyklé, že si již může dát „odpočinek“. V tomto okamžiku se tomu nesmím moc poddat. Vím, že přijde, ale je třeba ji zvládnout a využít všechno co jsem se doteď ve vytrvalostních sportech naučil. Není až tak podstatné jak rychle jdu, ale je třeba jít a hlavně se nezastavit. „Rozchození“ každé větší zastávky bude o to těžší. Snažím se jít co nejrychleji, ale na druhou stranu nemarnit nadměrně energii – budu ji ještě hodně potřebovat. Také je třeba zmínit, že tuto cestu jdu poprvé a až k vrcholu Velkého Polomu ji neznám. Nevím tedy co vše mě ještě může překvapit. Ale i když vypadá situace vážněji, je třeba se držet zlatého pravidla „PROHRAJEŠ TEPRVE TEHDY, KDYŽ TO SÁM VZDÁŠ“ a také sám vím, že když se na výlet, dlouhou cyklistickou projížďku nebo cokoliv jiného důkladně a s úctou připravím, počítám s určitými rezervami, tak v případě krize si ještě tělo najde „záložní zdroje“. Slast to nebývá, ale alespoň to pomůže se dostat do jakžtakž bezpečí. Také je třeba rozdělit cestu na“etapy“. Aktuální meta bylo se dostat pokud možno za rozumného světla k místům, které jsem již šel a mohu říct, že cestu alespoň trochu znám. V tomto případě to byl Velký Polom. Cesta se hrozně táhne. Za nějakou dobu se dostávám k jednomu pramenu před vrcholem Čuboňov. Až nyní z mapy zjišťuji, že se patrně jedná o jeden z přítoků jednoho z nejznámějších potoků v této oblasti. Potoku Lomná tekoucí do Horní Lomné. To si ale v ten okamžik neuvědomuji, nicméně voda je jako smilování z nebes. Sice mám ještě dost velkou rezervu v batohu a je zima, takže ani moc nepiji, což ovšem také není příliš rozumné. Zde se musím chtě nechtě zastavit, voda je skutečně ledová a v puse ji musím alespoň trochu prohřát. Piji hodně pomalu, ale je třeba doplnit tekutiny. Toto je nutné i z jiných důvodů. Jednak se po napití vždy sníží poněkud výkon který ještě budu muset hodně dlouho podávat a také hlavně, když se dlouho nepije ani nejí, tak je třeba na toto tělo trochu připravit. V extrémním případě by mohlo dojít ke zbytečnému kolapsu a to jsem určitě nechtěl. Když je člověk v „plné síle“, tak si to asi ani neuvědomí, ale pokud řeší vážnější situaci a je navíc na vše sám, tak musí před každým krokem nebo akcí promyslet i případné zápory. Například dvě aktuální věci – pokud budu pít studenou vodu příliš rychle, tak si uberu drahocenné teplo. I když je člověk dobře oblečený a má i záložní suché oblečení v batohu, tak si tuto nezodpovědnost nemohu dovolit. Navíc, když se teplota pohybuje jen několik stupňů nad nulou. Jsem rád, že vypiji alespoň čtvrt litru maximálně půl. Že se nejedná o úplně krátký čas, co jsem zde setrval, je vidět i na tom, že pěkně promrzají prsty na rukou i nohou. Beru rukavice, nasazuji batoh na záda a jdu se chůzí zahřát. Samozřejmě se nezapomenu rozloučit s pramenem, protože každý pramen čisté vody v přírodě je „darem z nebes“ a dodá, jak by řekli horolezci“ spoustu „morálu“ a ten je víc než třeba. Už si přeji ať se jako mávnutím „kouzelného proutku“ přesunu na vrchol jednoho z nejkrásnějších i nejdrsnějších místních kopců – na Velký Polom.

 

Možná tak ještě kilometr a půl mě čeká na Burkův vrch. Kdybych měl energii na rozdávání, čas i slunce nad hlavou, tak bych ještě připomenul, že v mapě je označena spousta míst se skalnatými objekty, které by určitě také stálo za to někdy navštívit. Cesta je nezvykle dlouhá, jdu tmavým lesem. Již dlouhou dobu nikoho nepotkávám. Jak by ne, většina „normálních“ lidí je už někde doma nebo na zaslouženém „jednom“. :-) Je tak nevlídno, že na pivo teď nemám vůbec chuť. Jen se nezastavovat. Začíná být hodně šero a pořád ještě nevím co mě k místům známým ještě čeká.

 

Konečně se dostávám na Muřinkový vrch před kamennou kapličku. Tak se zešeřilo, že na fotkách to moc dobře nevychází. Na jednu stranu jsem rád, že jsem konečně tady. Už „jen“ vystoupat na protější kopec. Hledám jestli třeba nevede nějaká cestička kolem. Už se mi nechce moc stoupat. Už se mi nechce vůbec stoupat! Mám sto chutí si udělat pauzu, sednout si… To ale v žádném případě nesmím. Dosáhl jsem jedné mety. Místa, které znám jsou tam nahoře… Tam na tom „VELEKOPCI“. Na Velkém Polomu. Nohy mě začínají bolet ještě víc, protože moc dobře ví, že cestička kolem není a je třeba strmě stoupat nahoru.

 

Inu jdeme… říkám si a přemáhám se k tomu. Velmi pomalu postupuji nahoru. V některých místech každý krok strašně bolí. V některých místech používám „všechny čtyři“. Někdy noha podklouzne a v tom zase ztrácím spoustu energie. Kopec mi ukazuje svou sílu. Některé sněhem, kameny a kořeny vytvořené „schody“ jsou „hrooozně“ vysoké. Konečně se strmost zmenšuje a já míjím balvany. Za chvíli se dostanu i k těm, které už znám. Je to malá psychická vzpruha, která mi dodá další energii, kterou tolik potřebuji. Je zima, fouká vítr, nevlídno. Cestička je zasněžená. Vlastně ji ani moc nevidím. Vidím divočinu v zimním hávu. A v dálce světla. Po dlouhé době vidím civilizaci. Tam dole jsou lidi a počasí „tam dole“ už bude také přívětivé. Kolem sebe vidím padlé stromy a spoustu zbylých „hrotů“ kmenů tyčících se k nebi, jež dodávají tomuto místu tajemný nádech a skoro až strašidelnou atmosféru. Naštěstí ještě není počasí tak hrozné jak by mohlo být. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta, ale žádný kopec tak vysoký jako tento. Jen doufám ať najdu v té tmě správnou cestu, kterou jsem do té doby znal jen za světla a z opačné strany. Také vím, že kdyby šlo skutečně do tuhého, tak je zde stanice horské služby, kde by snad někdo byl. Stejně tak vím, že s tohle variantou není dobré na 100 procent počítat. A také vím jak moc únavné dokáží mnohé cestičky v této části Beskyd být. Zdaleka se ještě nejedná o odpočinkovou část cesty. Ale pohled na Mosty u Jablunkova nebo Jablunkov v noci a drsný charakter lesa na Velkém Polomu se mi nepochybně zaryje do paměti až do konce života. Zážitek, který jsem nezískal zadarmo, ale o to je cennější. Těžko popisovat, baterkou jsem si nemusel svítit prakticky nikdy na celé cestě. Nevím už teď zpětně, ale možná i trochu svítil měsíc. Možná, ale třeba také ne, světla na to abych viděl před sebe však bylo relativně dost.

 

Blízkými zajímavostmi, ale veřejnosti nepřístupnými, jsou přírodní rezervace „Velký Polom“, „Úplaz“ a také jeden z nejznámějších pralesů u nás – národní přírodní rezervace „Mionší“. Na východ odtud se nachází „Jestřábí potok“ s vodopády. Také se nedaleko těchto míst má nacházet jedna menší pseudokrasová jeskyně (to nedaleko je ale vcelku relativní).

 

Z rozcestníku „Pod Velkým Polomem“ kde končí hranice stejnojmenné PR pokračuji ke Kamenné chatě s rozhlednou „Tetřev“. Nyní mě čeká stoupání na „Kostelky“ a dále pokračuji cestou přes lyžařské sjezdovky u nichž je i stanice horské služby, kdybych odtud sestupoval po modré doleva dostal bych se za nějakou dobu k jedné z nejkrásnějších skalních věží se jménem „Skála v Dolní Lomné“ nebo také častěji označená jako skála „Severka“. Skála o největší výšce asi 12 metrů na níž existuje přibližně pět lezeckých cest. Jedné části jsem neodolal ani já „nehorolezec“ a vyzkoušel jsem si kratší stoupání pomocí „komínového lezení“ technikou „rozporu“ a skutečně to funguje. :-)) Jen bych řekl, že pískovec zde bude „poněkud“ hrubozrnnější. :-))) Tohle je ovšem vzpomínka z jiného výletu, jehož cílem byla právě tato skalní věž a dále cesta až do Megoněk na nezvykle tvarované kulové pískovcové a relativně velké objekty v historickém lomu.

 

Dále jsem už pokračoval kolem chaty KČT „Skalka“ po červené dolů. Padla trochu mlha a tak jsem si musel dávat pozor abych šel skutečně po červené. Nejsem si už jistý, ale zde jsem patrně již baterku nebo světlo mobilu použil. Nyní už bylo jen třeba se připojit na ty cestičky, kterými jsem šel kdysi nahoru. V té době tam ovšem bylo hodně vyvrácených stromů a tak jsem doufal, že se jim nějak vyhnu. A nějak jsem se jim vyhnul… Poslední část cesty jsem už nenašel a tak jsem to vzal po bezpečné, ale asi i delší asfaltce směrem na nádraží.

 

Asi ani nevíte jak jsem byl rád když jsem už konečně dorazil na nádraží nějak kolem půl sedmé večer. Na to jak mi to vše dalo zabrat velmi dobrý čas. Vlak odjížděl na Ostravu kolem sedmi. Když jsem si na chvíli sedl, tak začalo být už poměrně chladno. Teď jen ať přijede vlak z Ostravy – Mosty u Jablunkova jsou konečnou a honem ať si sednou. Teprve jak jsem byl ve vlaku směr Ostrava, tak byl výlet úspěšně dokončen. Teď už nemusím nikam jít. Nohy konečně dostanou zasloužený odpočinek. Pak už jen ve Svinově na MHD. Obrovský zážitek a velmi nevšední výlet. Na druhou stranu doporučuji jen těm, kteří se na něj velmi důkladně připraví. Pro mě to byla dobrá zkušenost i test odolnosti. Tyto drahocenné zkušenosti jsem pak ještě několikrát využil, když mě nějaké místo hodně zaujalo a „trochu“ jsem zapomněl na čas. Pokud to půjde, tak se pokusím o těchto dalších výletech také něco napsat. Zkrátka se držet pravidla: „DOKUD SE ČLOVĚK SÁM NEVZDÁ, TAK TO JEŠTĚ JDE...“

 

Za čím jedeme?

Za hlubokou a tajemnou přírodou...

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vše bráno sebou... :-)

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Drsné a tajemné a poměrně velmi náročné...

Ostatní informace

Bylo to dávno, tak ceny nevím přesně a pokud, tak by sejednalo jen o ceny jízdenek. Na příliš moc možností občerstvení není radno spoléhat...