Okolí Kněhyňské jeskyně v zimě a hledání kamenných útvarů ve svahu níže.

Kam a jak jedeme?

Byl to jeden z posledních výletů před předpokládaným „přitvrzováním“ vlády. Tušil jsem „mezi řádky“ co bude a příliš jsem se nemýlil. Pokud se něco nenápadně „dostane na povrch“, tak to bude. Pokud se něco naznačí, tak to tak skutečně bude. Opět překvapili. Na vymýšlení posledních výletů jsem měl tedy dva týdny k dobru, možná tři. Zkrátka, když jsem přemýšlel kam se vydám, tak jsem to bral jako poslední výlet. Ve skutečnosti byl mým předposledním. Tím skutečně posledním byl vrchol Šorštýn a nedaleká Skalka popsaná zde:

 

https://www.turistika.cz/vylety/zimni-vylet-pres-sorstyn-skalku-na-sulov-a-zpet-na-ostravici/detail

 

Rozloučením se „syrovějšími“ krásami Beskyd je popsáno zde. Jsem zvědav, kdy znovu budu moci do hor zavítat. Zatím vše jenom postupně přitvrzují a není mnoho nadějí k optimističtějším výletům. Zatím si pořád říkám, že před xx-měsíci bylo lépe, ne že už je zase lépe. Situace se zlepšuje, ale budeme raději ještě více přitvrzovat (oni už si nějakou položku, která se bude zhoršovat oproti minulým časům, vždy najdou. Možná se to může zdát drsné, ale článek bych mohl také přejmenovat na „ROZLOUČENÍ S LETOŠNÍ TURISTICKOU SEZÓNOU.“ Nikdy jsem pohyb v horách pěšky nebo kdysi i na kole jako dálkové jízdy spíš naopak v údolích neukončoval. Nyní mě to napadlo poprvé. Mé tvrzení, že ještě budeme vděčni za „opušťák“ na Štědrý den, možná teď bude vypadat příliš pesimisticky. Optimisticky doufám, že se jen hluboce mýlím, ale „mezi řádky politiky a jiných vazeb“…. ?

 

Zkrátka a jednoduše dost důvodů abych vymyslel něco zajímavého a nejlépe tam kde už jsem dlouho nebyl. Abych měl na dlouhou dobu na co vzpomínat. A na kterém místě jsem dlouho nebyl a dá se tam dostat poměrně frekventovanými spoji. Kdyby bylo hodně spojů do Jeseníků, vyrazím tam. Toto krásné a zároveň neodolatelně drsné pohoří, které dokáže i u malých výletů ukázat jak je člověk malý a jak si musí „sólista“ každou trasu důkladně promyslet pro případ kdyby se něco stalo (nemohu příliš počítat s tím, že mi někdo pomůže) a taky nemalou časovou rezervu. Tím mi na výlet v Jesenících vychází asi 4 a 5 hodin a dva autobusové spoje. To v zimě nedává moc velkou naději na rozumnější výlet, ale hlavně ne pocit takové té jistoty, že kdyby něco, tak ještě ten poslední spoj stihnu. V Beskydech už je situace lepší a tak jsem dlouho nepřemýšlel. Navíc jsem před nějakou dobou četl i článek o nějakých kamenných nebo snad i skalních objektech východního svahu Kněhyně. Hluboko pod přírodní památkou „Kněhyňská jeskyně“ a tedy i výrazně níž než jsou hranice NPR Kněhyně – Čertův Mlýn, nejhlídanějšího území v celých Moravskoslezských Beskydech. Přibližná „šablona“ postupu již byla na světě. Vyrazil jsem o něco později než mám ve zvyku, inu po týdnu v práci jsem si rád trochu pospal. A také jsem zhruba měsíc nikde na výletu (kvůli počasí) nebyl. Forma razantně klesla a upřimně se mi zas až tak moc nechtělo.

 

Tedy spousta důvodů abych konečně vyrazil. Jestli si to dobře pamatuji, tak z Ostravy – střed jsem vlakem vyrazil kolem 6h54 a kolem osmi jsem byl v Kunčicích pod Ondřejníkem. Vystupuji z vlaku a i kdybych měl udělat jen pár kroků kolem a vrátit se zpět na vlak tak by to stálo za to. Je to alespoň změna oproti nudě ve městě. Nevydávám po zelené, ale opačným směrem k dřevěnému kostelu. Správně bych měl napsat ke kapli, protože se jmenuje „Kaple sv. Prokopa“, spadající pod římskokatolickou farnost v Kunčicích pod Ondřejníkem. Nejprve jdu tímto směrem po nástupišti, ale to je špatně. Nakonec ba mě zastavila zákazová značka na konci nástupiště. Vracím se tedy k podchodu a procházím na druhou stranu směrem ke kunčickému minipivovaru a pak odbočuji po chodníku doprava. Za chvíli jsem u železničního přejezdu přes který projdu a dál už to znám. Kdysi jsem tímto směrem jel na kole. Po modré se zatím pohodovou cestou přibližuji k lesu. Mírně posněhovává, ale o to je větší mlha. Vidím maximálně na pár desítek metrů. Okolní kopce vůbec. Je poměrně dost chladno, ale kupodivu mi to vůbec nevadí, jsem rád, že vůbec mohu někam jít. Počasí je vcelku vlezlé. Když mám bundu zapnutou je tepla až až, pokud ji trochu odepnu, tak už je zase nepohodlně chladno. Volím variantu trochu odepnuté bundy a svižné chůze. Po rovince to jde. Na rozloučení se s letošní turistikou jsem se náležitě vybavil a tedy i základ musel být poctivý. Zvyknout si na dobré pohory není těžké. Cesta zpět již není. :-)) Věděl jsem, že pohodová cesta za chvíli skončí a začne solidní stoupání. Dlouho jsem už tady nebyl a v zimě už vůbec ne. Od rozcestníku „Pod Stolovou“ už se bude jen stoupat. Na co jsem za tu dlouhou dobu nezapomenul byl pohled do hlubokého a strmého údolí potoku „Stolovec“ nad nimž vede žlutá turistická trasa. Divoký potok s mnoha vodopády, vodopádky a kaskádami ve velmi nepřístupném terénu. Tomu, že jsem kdysi v létě nahoru neutíkal se nedivím. To, že mě těch pár lidí kteří ráno šli předbíhali mě až tak neudivilo. Nešlo se mi lehce, nějak jsem nebyl ve formě, místy se mi točila hlava a rychle jsem se zadýchával, ale šel jsem. Pohled do hloubky potoka často výrazně zakrytého mlhou byl fascinující. Bylo cítit SÍLU HOR. To mám rád, i proto do nich chodím. Svah je často tak strmý, že případné sklouznutí by asi skončilo až dole u potoku. Krásné pohledy jsou mi záminkou pro vydýchání se (musím to přece vyfotit – nejsem unavený :-))) ). Tuším, že někde nahoře by měla být studánka, ale jak daleko to bude, to si již nevzpomínám.

 

Cesta je zasněžená, ale pod nevysokou vrstvou sněhu je poctivý led. V některých místech dostávají i mé skvělé pohory bez nesmeků zabrat. Považuji to za hodnotnější sportovní výkon a těm s nesmeky se trochu pousmívám - „jdu bez nich :-) “. Nejkritičtějším místem je prudké stoupání nad širokou lesní cestou. Jako pomocníky jsem zde měl vystouplé kameny, či snad i pískovcové bloky. Nad jejich pomocí nepřemýšlím ani chvilku a už hledám skuliny kam bych mohl dát prsty. Postup je náročný, ale za chvíli jsem nahoře a už se jde zase lépe. Uznávám, že bez těchto kamenů nebo nesmeků by to byla mnohem větší sranda. :-)

 

Prakticky až nahoře přecházím nevýrazný potůček a hádám, že někde dál by už mohla být vzpomínaná studánka. Cesta už tak prudce nestoupá a odbočuje doleva. Po chvíli už jsem i u studánky. Nemohu se nenapít. Kupodivu není ani tak moc studená jak bych čekal. Následuje dřevěná chata a po ní již jsem na lesní cestě odkud je to již jen kousek k poslednímu stoupání před hranicí národní přírodní rezervace „Kněhyně – Čertův Mlýn“. Nebudu mířit, tak jako většina lidí, do sedla Kněhyně, ale NPR budu obcházet podél její hranice po asfaltové cestě. Nyní s mnoho desítkami centimetrů sněhu. Zde již davy nemíří. Za celou dobu jsem zde nikoho nepotkal. Upozorňuji, že vstup do NPR není povolen, ale stopy ve sněhu mluví o něčem jiném a to i stopy po lyžích. Jen kousek od vyhlášených míst, které se velmi často strážci přírody hlídají a nedomlouvají, ale už přímo vybírají. Celá národní přírodní rezervace je pro veřejnost nepřístupná, pohyb je možný pouze po značených cestách. Od Stolové a od Tanečnice po červené, od vrcholu Čertova Mlýnu k přírodní rezervaci „Klíny“ po zelené. Na vrchol Kněhyně je už dlouhou dobu vstup zakázán.

 

Cesta po hraniční cestě rezervace je pomalejší, sníh je hodně zmrzlý, ale sem tam se propadnu. Vzpomínám si na některá místa, která jsem viděl v létě nebo na podzim. Vzpomínám jak na některých místech jsem ke konci srpna pozoroval sytě modře kvetoucí nejjedovatější rostlinu a to ještě beskydský endemit – oměj moravský tuhý. Jeho barevné variety jsem viděl i za plotem v Semetíně u Vsetína. Jak se tam dostal netuším. Známější bude lidem možná pod pojmenováním Šalamounek. Nebo také oměj vlčí mor.

 

Kdysik dávno hodně dávno jsem viděl okolí vstupu Kněhyňské jeskyně, ale to bylo léto. Nakonec jsem si řekl, že se podívám jak drsně bude asi místo vypadat pod peřinou sněhu. Chce to jednu drobnost najít místo, kde se k ní dostanu. To nebude jednoduché. Říkám si, že sníh mi bude hledání hodně ztěžovat. Ten strom a snad i náznaky kamenů po kterých jsem dávno stoupal nahoru jsem ale rozpoznal poměrně rychle. Odtud je to již jen pár desítek metrů. Mohl jsem se zmýlit a pak by její hledání bylo obtížnější a delší. Sníh je hluboký a postupuje se velmi obtížně. Za chvíli jsem už hodně unavený. Smiřuji se s tím, že budu rád, když ji alespoň zahlédnu a pak se vrátím zpět dolů na cestu. Nechci se vzdát a už se smiřuji s tím, že balvan ve svahu níže už hledat nebudu, protože v těchto podmínkách nebudu mít žádnou šanci. Nakonec zahlédnu ceduli se státním znakem a vidím, že jsem dobře. Teď už se „jen“ trochu přiblížit. Postupuji opatrně a s respektem. Sněhu je minimálně půl metru a vím, že vstup je hluboce pod úrovní okolního terénu a navíc pod mříží následuje ještě minimálně šest metrů volné výšky pod mříží. Vím, že zde jeskyňáři před nějakou dobou nainstalovali (opravili zničenou) mříž. Netušil jsem, jaká je situace nyní a o to jsem byl nervóznější. Určitě jsem nechtěl zahučet dolů. Pod sněhem vše vypadá úplně jinak než v létě. Velmi opatrně se přibližuji. Přes sníh nevidím, jestli tam mříž je nebo ne. Nakonec zahlédnu část a vypadá, že tam je. Ulevilo se mi. I přes to se posouvám zpět, dál, do bezpečí. S minimálně půl až metrem sněhu je vstup ještě děsivější než v létě. A věřte mi, že určitě pro mnoho lidí bude jen pohled na vstup představou nejděsivějšího snu.

 

Ne nadarmo se jedná o „PANÍ JESKYNI“, která si dokáže sjednat úctu hned na začátku. Mnoho lidí může doslova ochromit. A to je správně. Pocit, že je zde mříž, příliš klidu nedodá. Dobrá lekce pro ty kteří snad ještě dnes mluví o Beskydech jako o malých horách.

 

Je na místě toto místo nechat odborníkům, kteří mají znalosti zkušenosti a taktéž zde mohou i z právního hlediska vstupovat. Upozorňuji, že běžným lidem je jeskyně nepřístupná, zde především z důvodu jejich vlastní bezpečnosti. Pro ty, pro které by ani pohled na vstup a představa hloubky do prvního patra minimálně šest metrů nebyla dost děsivá, tak připomínám, že se zde podle jeskyňářů má nacházet i „Velká propast“ s hloubkou minimálně dvanáct metrů! Zhruba jako výška čtyřpatrové budovy. Pokud je to pro někoho málo, tak ať se podívá z okna čtvrtého patra dolů na zem. Stále málo děsivé? Tak ať navrtá třeba do panelu z venku držák na anténu. Pořád stejný frajer?

 

Jednou jsem montoval na střeše paneláku anténu pro vysílačku a pohled dolů byl asi to nejšílenější co jsem zažil. Namontoval jsem, ale příjemný pocit to ani v nejmenším nebyl. Řekl jsem si, že se ještě kousek přesunu ke vstupu menší mírně klesající jeskyňky a udělám ještě její fotku. Značně unavený jsem si již přál se dostat na cestu a pokračovat dále. Opět velký zážitek a myslím, že rozloučení s tím co je pro Beskydy asi největším kořením, tedy pohledem na JESKYNI JESKYNÍ, je zcela správné. Pokračuji do míst, které mi přirostlo k srdci už kdysik hodně dávno a tím je potůček „Kněhyňka“ V létě se divoce proplétá mezi kameny a pod cestou vytváří pěkný vodopádek. Pohled na ně v zimě je pro mě novinkou. Než se k ní dostanu musím podlézt několik padlých stromů. Vracím se jako ke staré dobré kamarádce na kterou jsem poslední dobou nějak zapomenul. Je stále stejně krásná. Neodolám a opět se trochu napiji. Není nic tak přirozeně čistého a chutného jako voda tekoucí z něčeho tak opředeného pověstmi jako svahy třetí největší hory Beskyd – Kněhyně.

 

Vracím se zpět a opačným směrem podlézám stromy. Po zasněžené cestě se vydávám do míst, kde bych měl hledat nějaké skalní útvary. Ty moc nevidím, ale prudké svahy určitě. Dostávám se do míst, kam bych asi jindy neměl důvod jít. V mnoha místech vypadají svahy velice sebevědomě. Naopak u mě to budí úctu a bližší nahlédnutí odkládám na někdy jindy a bez sněhu. Vzpomínám si na případ, který se stal před přibližně patnácti léty na protějším kopci. Tato velmi nešťastná příhoda se stala na západním svahu Smrku ve strmém svahu koryta Kořenského potoku. Nebyl jsem účastníkem, informace mám bohužel jen z internetu, ale jedná se o odstrašující příklad toho, když příroda i všechno další je proti. Vlastně ta příroda ani tak proti není. Někdy je smůly prostě příliš.

 

Ano byli v místech, kde by se pohybovat asi neměli, ale po bitvě každý generál. Navíc je i spousta jiných míst které nejsou tak přísně chráněny jako PR Smrk a mohou zde hrozit stejná nebezpečí (nejedná se o žádná maloplošně zvláště chráněná území). Je dobrým pravidlem, že pohyb po značených cestách, je s největší pravděpodobností i tou největší zárukou bezpečí. A také poctivá příprava každého kdo do hor jde a to jak fyzická, tak velmi často i psychická. Hory totiž mnohdy (ale ne vždy) dávají varování a rozumný člověk by je neměl ignorovat, ale měl by se je snažit vnímat a včas zařadit „NOUZOVÝ ÚNIKOVÝ PLÁN“. Měl by se řídit „šestým smyslem“. Nikdy hory nebudou stoprocentně bezpečné, ale to hlavní začíná na každém. Bohužel, když smůla vyhraje, tak je zle…

 

A to byl tento případ. Koho by napadlo, že v „malých“ Beskydech spadne lavina? A koho by napadlo, že to někdo zaplatí cenou nejvyšší. Upozorňuji, že na Smrku existuje ještě jedno místo, přes které dokonce vede značená turistická trasa a tím je v zimě jedno z technicky nejobtížnějších přístupných míst – oblast na úrovni Bučacího potoku (v jeho pramenné oblasti) nedaleko studánka „Tajemná řásnovka“. Přiznávám se, že přechod tohoto místa bez nesmeků v zimě mě ještě na dlouhou dobu bude značně zvyšovat krevní tlak.

 

https://www.turistika.cz/vylety/zimni-prechod-certova-mlynu-a-smrku/detail

 

 

A co se to tehdy před patnácti roky na Smrku stalo? Na Beskydy věc nečekaná. Spadla lavina a jeden člověk to bohužel nepřežil. Více bude jako varování v odkazu, který uvedu na konci článku. Byla tam podle toho článků spousta chyb, ze kterých by se měli ostatní, alespoň poučit. Budu posledním, který by chtěl někoho kritizovat. Všichni děláme chyby, ale měli bychom si z nich být schopni vzít ponaučení.

 

Zpět k mému výletu a spodní části východního svahu Kněhyně. Už jenom z toho jaký jsem viděl nevšedně zvlněný a strmý terén bych mohl být z této odbočky nadmíru spokojen. Přemýšlel jsem jestli hledat skalky nebo raději už jít dolů na vlak? Také jsem si říkal, že se zde asi tak brzo nevrátím, tak jsem přece jenom v místě, které nevypadalo tak prudce, začal stoupat. Asi po půl hodině jsem se vyškrábal nahoru a měj jsem to štěstí, že jsem byl přesný. Pohled na balvan byl trochu zklamáním, ale dutina pod ním byla. Bohužel tvrzení o hloubce asi 2 metry se mi zdá dost přehnané. Tak trochu zklamání. Sestupuji dolů a již se chci jen připojit k asfaltce vedoucí z údolí Čeladenky až k pramenu na Čertově Mlýnu. Při pohledu na protější kopec Magurka mi běhá z jeho velikosti mráz po zádech. V prvním okamžiku jsem si myslel, že jde o Smrk. Vršek zahalený vrstvou mlhy. Ono asi také dost mrzne. Začínám cítit trochu chlad na prsny na nohou a to mám tři vrstvy ponožek a ještě vycpávku v pohorách. V jednom místě je znakem mrazu i to, že maskáče jsou jako papír a drží svůj tvar natrvalo. Rukavice totéž. Mohu je zohnout a ony zůstanou natrvalo ohnuté. Asi fakt pořádně mrzne, ale já se cítím dobře. Konečně jsem už sestoupil na cestu podél Čeladenky a naštěstí je trochu posypaná, takže neklouže. Zdá se mi, že už je méně světla, cesta se táhne. Je to ještě velmi daleko k nádraží kam se musím dostat. Kousek před pramenem a kapličkou Cyrilka vidím skupinku postávajících lidí a před chvíli jsem viděl v protisměru autobus. Zeptám se zda-li čekají na autobus. Prý že ano. Má jet asi za sedm minut. Až teď, když jsem se zastavil, tak cítím jak moc mrzne. Autobus má zpoždění, ale nevadí. Hodně mi ušetří nohy a hlavně stihnu dřívější vlak. Autobus má odjíždět v 15h37. S jakým nadšením ho všichni vidíme a já vím, že už jen stačí vydržet chvíli na nádraží v Čeladné na vlak a výlet si mohu odškrtnout jako velmi úspěšný. Zase mám na co vzpomínat.

Za čím jedeme?

Za tajemnou skalní přírodou.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednodenní výlet, vše s sebou.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krásný náročnější zimní výlet.

Ostatní informace

Odkaz na nešťastnou lavinu v Beskydech, na Smrku:

    http://www.lezec.cz/clanek.php?key=4531


    http://horolezci.cz/vitkovice/lavina-smrk/