Okružní trasa – Spálov – Riegrova naučná stezka Údolím Jizery – Bítouchov - Kamenická stezka - Spálov

Tato trasa, která vede údolím Jizery a zpátky přes kopečky nad řekou, vede podle řady skalisek, je plná krásných vyhlídek na tuto řeku i řady dalších zajímavostí.

Zaparkovali jsme u žel. stanice Spálov (4 km na západ od Železného Brodu), kde se mimo jiné vlévá říčka Kamenice do Jizery. Až o chvíli později jsme se dozvěděli, že silniční most přes Kamenici, po kterém jsme sem přijeli, je jednou ze zdejších zajímavostí. Byl postaven r. 1938, aby nahradil dřívější dřevěný most. Tento železobetonový most byl jako první u nás postaven přes řeku šikmo – oblouky mostu mají posunuté osy. Toto je vidět z lávky pro pěší, která vede přes Jizeru na železničním mostě.

Již 20. října 1909 přibližně v těchto místech slavnostně otevřel KČT turistickou Riegrovu stezku, částečně vylámanou ve skále. Tehdy vedla ze Semil do Železného Brodu a pojmenována byla po Františku Ladislavu Riegrovi, významném politikovi, který ze Semil pocházel. Do dnešních dnů se v původní délce nedochovala. V říjnu 1983 byla z Bítouchova do Spálova na Riegrově stezce otevřena naučná stezka. Vede přírodní rezervací Údolí Jizery. Na trase je celkem 15 zastavení, kde jsou v češtině a v angličtině informace o goelogii, přírodě i technických zajímavostech. To vše je samozřejmě doplněno i fotografiemi.

My jsme vyrazili proti proudu Jizery po této červeně značené turistické stezce. Ani nám nevadilo, že ji půjdeme v opačném směru (začíná v Bítouchově). Naše cesta vedla od nádraží úzkou nenápadnou pěšinou okolo hotelu s restaurací Pod Spálovem – tato původně turistická Crhova chata byla postavena r. 1929.

Již od auta nás zaujala stavba, ke které jsme po chvilce došli a kde samozřejmě bylo i zastavení NS. Jedná se o vodní elektrárnu, která byla v Podspálově vybudována v letech 1922-1926. Voda je sem přiváděna z Jizery 1,75 km dlouhou štolou. Tři čtvrtiny štoly je raženo jako skalní tunel, zbytek je vyzděn ve svahu podle cesty a z NS je i vidět. Voda je přiváděna do vyrovnávací komory, tzv. vodního zámku, odkud pod vysokým tlakem padá k turbínám. Elektrárna je do dnešní doby funkční. Tato technická rarita bývá občas přístupná veřejnosti.

R. 1925 byla na stezce vybudována studánka s dobrou pramenitou vodou. Byla pojmenována po spisovateli Antalu Staškovi, který v letech 1877 – 1922 působil v Semilech jako advokát.

Cesta vede 12 metrů dlouhým skalním tunelem, který byl na cestě vyražen r. 1909. Trvalo to 6 týdnů a bylo použito 1 086 kusů patron dynamitu. Při jarním a zimním tání zde bývá prý nádherný ledopád a uvnitř malé zamrzlé jezírko. Nyní to člověk bere jako samozřejmost, ale musela to být pěkná dřina - už jen to tam natahat. A vlastně jen proto, aby si to turisté mohli projít.

Na stezce nad řekou je vybudována malá skalní vyhlídka, která nese jméno po Antonínu Böhmovi, který se jako okresní hejtman v Semilech zasloužil o vznik KČT. Je vidět říční kaňon s protější Krkavčí skálou.

Na trase je další technická zajímavost. Vypadá jako další, ale vlastně souvisí s tou první – s vodní elektrárnou v Podspálově. R. 1921 zde byl vybudován 5 metrů vysoký jez a domek jezného. U vtoku do náhonu jsou tři česla. Odtud voda pokračuje uměle vytvořenou štolou až k elektrárně v Podspálově.

Snad poslední zajímavostí této NS je 77 metrů dlouhá visutá lávka, která byla vybudována 5,5 metru nad původní hladinou řeky. Díky ní bylo možno pokračovat dál podle řeky. Dřív však lávka vedla skalnatým 40 metrů vysokým kaňonem v některým místech jen cca 1 metr širokým. R. 1870 ho nechal rozšířit na současných 15 až 20 metrů továrník Schmitt. Hlavním důvodem bylo zamezení hromadění dřeva při povodni. Voda pak ohrožovala jeho textilní firmu v Bítouchově. Z lávky je možno pozorovat horolezce na protějším břehu, kde je ferrata – je kompletně zajištěná, okružní, se zajímavou sestupovou cestu po boku skály. Smí se zde lézt celoročně, ale jen po určených trasách s ferratovou výstrojí včetně přilby.

Po 3,5 km na rozcestí Bítouchov jsme se rozloučili se řekou. Tady je vlastně začátek této naučné stezky. My jsme po žluté turistické trase prošli obcí a Kamenického stezkou se vydali na zpáteční cestu. Tato cesta vede po hraně údolí řeky, vysoko nad Jizerou. Byla vyznačena r. 1939 a pojmenována po Janu Kamenickém, který se v Semilech narodil a byl velkým propagátorem turistiky. Cesta vede převážně lesem, kopcovitějším terénem, cestou je možnost podívat se na řeku z několika vyhlídek.

První zastavení jsme si udělali na vyhlídce Kopáňka, kde je lavička a odkud je pěkný výhled na Bítouchov. Toho jsme využili k malému občerstvení - samozřejmě z vlastních zásob. Tady je i odbočka na vyhlídku Peretka. I když je na mapě značená žlutě, chvíli jsme ji hledali. Peretka se říkalo vdově po italském staviteli Perettim, který zde v letech 1856 – 1857 pomáhal na stavbě železničního tunelu. Z vyhlídky je vidět řeka s jezem, okolo kterého jsme nedávno procházeli.

Z vyhlídky Jiřička jsme toho bohužel moc neviděli. Okolní stromy zabraňují výhledu na Krkavčí a Sokolí skály na druhém břehu řeky. Určitě zajímavější pohled byl u vyhlídky U Peršinky. Odbočku k vyhlídce Moravská Jiřička jsme vynechali – jak nám sdělili jediní návštěvníci této stezky, tak ani tam není nic skoro vidět. Doporučili nám však vyhlídku U Bakala, kde se nechalo posedět a kochat se výhledy na řeku. Cesta stále stoupala. Když jsem viděla odbočku a radovala se, že konečně budeme klesat, tak jsem zjistila, že žlutá jde zase vzhůru. Již z cesty se otevíraly zajímavé výhledy do okolí, takže i tady byla možnost se kochat.

U přístřešku na rozcestí Morava žlutá trasa končí. Zprava přichází modrá, která pokračuje ke Spálovu a je vlastně pokračováním Kamenické stezky. Ještě stále se kus stoupalo, obešli jsme vrch Medenec (544 m - naštěstí jsme nemuseli přes vrchol), na kterém kdysi bývala dřevěná rozhledna, a konečně začala cesta klesat. Ale jen chvíli. Ještě nás čekala poslední vyhlídka na této stezce - Myší skála, kam se muselo 25 metrů vystoupat – místy se přidržovat i řetězů. Vyhlídku otevřel KČT r. 1926. Je odtud vidět Kozákov, Železnobrodsko, podhůří Krkonoš i Jizerských hor.

Když jsme vyšli z lesa a mysleli, že nás čeká už jen klesání k řece, která je vlevo pod námi, tak jsme se šeredně mýlili. Najednou modrá turistická trasa odbočuje do Spálova – vpravo a vzhůru. Nemám ráda kopce, zvlášť když si myslím, že nejsou nutné. Touto cestou jsem odmítla jít. Ota mne chvíli přesvědčoval, naštěstí se však zdola vynořila rodinka a potvrdila mi, že nemusíme do obce, ale že se můžeme dát skutečně vlevo přes louku a z kopce. Zabloudit prý nemůžeme a ještě je na cestě hospůdka s občerstvením. Víc vědět jsme nepotřebovali. Malá hospůdka s venkovním posezením se nacházela na místě pěkného výhledu, točili tam Rohozec, sice desítku, ale to nám zase tak moc nevadilo. Pokochali jsme se, občerstvili a pak už jen sešli dolů z kopce. Neznačená cesta se trochu zatáčela nejdřív vlevo a pak vpravo, až jsme došli na modrou značku a po ní sešli k nádraží a k autu.

Pokud by se šlo přesně podle turistických značek, tak jediné místo, kde se nechá najíst, příp přespat, je v hotelu a restauraci u nádraží ve Spálově. My jsme potřebu zajít tam však neměli, protože jsme se zastavili v malé hospůdce na naší zkratce. Zda je otevřená celoročně,  to nemohu říct, dokonce se zdálo, že tam ani nevaří. Je tam i menší vnitřní posezení. My jsme poseděli venku, kochali se pohledem do údolí a zcela nám to stačilo. Cestou k této hospůdce jsme zahlédli ve Spálově malý penzionek. Tak asi i tam je možno zajistit si ubytování.

Riegrova stezka je skutečně hodně moc hezká a zajímavá, a to nejen čtením informačních tabulí NS. Je tu moc hezká krajina. Tím, že jsme ji šli v opačném směru, tak jsme potkali jen pár lidí v protisměru (a to byla záříjová sobota), tím jsme si užili i takový ten tichý klid a pohodu. Ale i Kamenická stezka je hezká a asi méně navštěvovaná. Tam jsme se sešli jen s jedním příjemným manželským párem zhruba našeho věku, se kterým jsme si pěkně popovídali a předali zajímavé informace.  Jinak touto trasou nešel nikdo.

Celá trasa je dlouhá cca 9 km. Téměř neustále je na co se dívat, všechny informační tabule jsme si poctivě přečetli a skoro jsme nemohli věřit tomu, že jsme to šli skoro 4 hodiny. Byly v tom však i přestávky na kochání se, svačinku, přátelský pohovor a samozřejmě závěrečné pivo. Tak to nás snad omlouvá. Bylo to moc fajn.

Okružní trasa – Spálov – Riegrova naučná stezka Údolím Jizery – Bítouchov - Kamenická stezka - Spálov na mapě