Po hanácké placce a na trase Tovačov – Uhřičice - Kojetín

Kam a jak jedeme?

Tento tip na výlet nás sice zavede do nekonečné hanácké roviny, ale přesto bude jeho program docela pestrý a ani ty hory nakonec nebudou zcela chybět. Prioritu hlavního bodu programu dne sice zaujme půvabný renesanční zámek, ale ten bude doplněn mj. židovskými hřbitovy, lidovými kroji, technickými zajímavostmi, sakrálními památkami, půvabnými náměstími, sochami, vodními plochami, příjemnými lidmi i přírodou (byť jen do roviny umístěnou).

Dopravně se dá v tomto případě použít vlaků, autobusů i vlastních přibližovadel; naše miniskupina však použila pouze kombinaci auta a pohybu po vlastních spodních končetinách. A všechno začalo přesunem ze Šumperka do Tovačova, městečka s přibližně 2.500 obyvateli.

Za čím jedeme?

Prvním bodem programu je zdejší zámecký komplex z konce 16. století, kterému dominuje 96 metrů vysoká zámecká věž, která je známá jako Spanilá. Zámek vlastnili mj. pánové z Cimburku, Pernštejnu i Petřvaldu a rozhodně stojí za návštěvu. I když jeho současnou podobu jistě ovlivnila neorenesanční přestavba z konce 19. století, kterou zde vedl architekt Max Fleischer.

V každém případě se nám tady líbilo vše. Výstavka historických kočárků, kterou jsme stihli hned na úvod, samotná prohlídka zámku, která byla povýšena výbornou průvodkyní, výstup na vyhlídkový ochoz věže (tady nás trošku zradila prudce ztemnělá obloha, která – samozřejmě - zmodrala a sluncem prozářila hned po našem sestupu po točitém schodišti s více než 200 schody) i procházka po zahradách a terasách zámeckého komplexu.

Zdržení bylo nakonec delší, než jsme čekali, ale tovačovský program jsme kvůli tomu rozhodně zkracovat nechtěli. Nejde jen o to, že se zde nacházejí snad tři Johánci z Pomuku (a mnohé další sochy) i přibližně stejný počet významných vojenských památníků, ale také několik kašen i rozsáhlých vodních ploch, půvabné náměstí, židovský hřbitov se vstupní obřadní síní, památkově chráněné měšťanské domy nebo barokní – a zcela nepřístupný - kostel sv. Václava. Dalo by se zůstat i déle, ale program dne nebyl zdaleka dokončen a trošku nás strašila i náhle se zhoršující předpověď počasí.    

Naší další zastávkou se stalo šestitisícové město Kojetín. Židovstvo, příjemný „personál“ i většina dalších záležitostí zůstala zachována, jen ten zámek zde nahradily zejména lidové kroje a kostel byl zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Vzhledem k tomu, že mapy.cz žádné velké parkovací kapacity neslibovaly, nechali jsme auto u Alberta. A vydali se na obhlídku města.

Z významnějších atrakcí nás postupně čekaly Hotel Pivovar (někdejší Měšťanský pivovar z II. poloviny 16. století je dnes hotelem v podobě z roku 1904), Masarykovo náměstí s morovám sloupem, Okresní dům (dnes zde sídlí zejména informační centrum, malá výstavní galerie i regionální muzeum), hospůdka U Pedyho (viděné výsledky Ferrari byly opět tristní), synagoga z 15. století (do současné husitské modlitebny jsme se, bohužel, nedostali), radnice, kostel NPM (také hermeticky uzavřený) a židovský hřbitov (klíče od jeho branky nám půjčila velmi sympatická slečna v „íčku“ za to, že jsem jí prozradil číslo svého telefonu a občanky – číslo konta, naštěstí, vědět nechtěla, tam bych asi moc nezabodoval).

V Kojetíně je to hodně o lidových krojích (muzeum i výstava v galerii VIC) a pravidelných hodovních slavnostech, ale také o pohodě a takové té hanácké pomalosti … no, řekněme raději rozvážnosti a klidné vyrovnanosti. Vzhledem k tomu, že se poblíž nachází mj. i unescová Kroměříž a že zdejší placka slibuje nenáročnou cykloturistiku, stál by Kojetín i za „pobytový zájezd“.

Poslední zastávkou na našem výletě byla nedaleká obec Uhřičice, ve které žije přibližně pět stovek obyvatel. V samotné obci asi nejvíce uputá Heinzovo sousoší sv. Floriána, ale nás zajímalo spíše okolí Uhřičic, kde jsou k vidění dvě pozoruhodná vodní díla. Jedná se o uměle zbudované, mimoúrovňové, křižovatky vodních toků, které bývají označovány za zcela unikátní. Známější Sifon doplňuje akvadukt Vantroky.

Zde už se ale opět, bohužel, naplno projevila má role biblického Joba, a my v polích za vesnicí pocítili na své kůži i vodní dílo nebeské. Paradoxně všude kolem svítilo slunce, ale nad Sifonem bylo temno a pršelo tak silně, že byl problém pořídit jakoukoliv fotodokumentaci. I tak to ale stálo za vidění a my mohli s klidným svědomím vyrazit k domovu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytováni jsme na jednodenním výletě nepotřebovali, k občerstvení jsme využili jedné tovačovské cukrárny se skvělou zmrzlinou a již zmíněné kojetínské hospůdky. Ale možností se zde nabízí podstatně více. Poblíž jsou navíc velká města jako Olomouc, Přerov a Kroměříž.     

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: I když nejsme zrovna příznivci nedozírných rovin, tato část střední Hané své nezpochybnitelné kouzlo a přitažlivost rozhodně má. Navíc byl náš výlet obsahově poměrně pestrý. Pokud bychom měli vyzdvihnout pouze jednu věc – i když je to vůči těm ostatním tak trošku nespravedlivé – byla by to zřejmě prohlídka tovačovského zámku. O zlato by se ale dělila se zámeckou průvodkyní a pracovnicí kojetínského infocentra.   

Nelíbilo: Překvapivé zjištění, že v neděli byly všechny zdejší sakrální památky uzavřeny natolik kvalitně, aby se do chrámových interiérů nedalo ani nahlédnout přes mříž. Nepřekvapivá změna počasí, která nám pokazila závěrečnou technickou část pod širým nebem. A ještě méně překvapivá skutečnost, že vzhledem ke stavu našich silnic je pro některé úseky cesty lepší zvolit krosový speciál (cyklisté) nebo bojové vozidlo typu OT. A také se obrnit nekonečnou trpělivostí, například při snaze pochopit některé dopravní značení.

Ostatní informace

Obvyklé náklady (doprava, jídlo, pití a drobné suvenýry typu turistické vizitky) tentokrát doplnily platby na tovačovském zámku (vstupné do zámku 100 Kč/osoba, výstup na věž 50 Kč/os. a fotografování 50 Kč). Oproti jiným českým hradům a zámkům je ještě stále cena takřka lidová a nudit se zde určitě nebudete.