Počepice

Kam a jak jedeme?

Autobus jel ráno těsně před půl desátou. Chtěl jsem se napojit na petrovickou naučnou stezku, pak, že se uvidí. Kolem půl páté jel spoj zpět, nebo jsme se mohli z pár míst odpojit a do Počepic dojít. Odjeli jsme načas. Trochu mě šokovala cena jízdného, za dva lidi na šest kilometrů to přišlo na čtyřicet korun. Ještě jsem se optal, že vybraná stanice, Žemličkova Lhota, je druhá. Řidič dojel k první (jak jsem si potom uvědomil, byla to zastávka, kde nestavěl) a pečlivě zkoumal, jestli někdo nevystupuje, nebo tam někdo nečeká. Neznali jsme to tam, na té druhé jsme vystoupili. Nebyli jsme v Žemličkově Lhotě, ale v Bratřejově. Chlapec za volantem nás neupozornil a asi měl i radost, že nás napálil. Asi též netušil, že nám vlastně pomohl. Vedla tudy červená značka, po které to bylo na Husovu kazatelnu, náš první dílčí cíl, sice o trochu dál, zato po rovině, a cesta byla malebná.

I její okolí bylo pohledné, volavku jsme viděli (tasit aparát jsem se ani nepokoušel), ale loučky se skupinami stromů a kameny stály za to.

Hlásili na tento den časté přeháňky a bouřky, ale těch pět kapek, které na nás tady spadlo, bylo jediným deštěm, se kterým jsme se na téhle procházce potkali.

Narazili jsme na cedulky, které nám oznamovaly, že jsme na okraji chráněného území Husova kazatelny, chodit se tu smí jen po značených cestách. Chvíli to vypadalo, že ji neuvidíme, ale přišel rozcestník a s ním informace, že kýžený kámen je čtvrt kilometru daleko, po modré značce. Nebylo to naším směrem, ale zacházky jsme nelitovali. Napřed krásný dvojkámen,

potom pěšinka klikatící se kopečkem. Ta nakonec vyústila na palouk, kde je údajně největší viklan u nás.

Ocenil jsem možnosti fujinky, z jednoho místa dva rozdílné obrázky.

Po modré jsme se zase vrátili na křižovatku značených cest a pokračovali do vesničky Skoupý. Hezké výhledy do kraje tu byly, ale světlo zrovna moc nepřálo.

Začaly problémy s hlemýždi. Po nočním dešti byli všude, člověk se musel pořád dívat pod nohy, aby se neozvalo nepříjemné křupnutí. Modrá značka s červenou se oddělily, přešli jsme mělké údolí Kněžského potoka a za neustálého slalomu mezi hlemýždi (naštěstí to byla taková poničená asfaltka, byli vidět) jsme se dostali nad Skoupý. Po pravé ruce jsme měli ohradu. Pavlína byla pár metrů přede mnou, takže jsem ji musel volat zpátky, aby viděla, co v ohradě je. Naneštěstí jsem ji to ukazoval deštníkem a daňci, kteří měli asi s namířenými podlouhlými předměty zkušenosti, se okamžitě přesunuli co nejdále od nás. Byli asi ještě i vystrašení z čarodějnic. Hranice kousek od ohrady ještě dohořívala.

Sešli jsme do Skoupého. Rozhlížel jsem se, jestli neuvidím něco podobného hospodě, ale neuviděl. Nevím, jestli tam byla, vesnička není úplně malá, ale stejně by v tuto dobu nebyla asi otevřená. Když jsme jí procházeli, nepotkali jsme živou duši. A to byl první máj, kolem poledne.

Modrá značka se napojila na naučnou stezku, kterou jsme vlastně hledali. Sestoupili jsme do údolí říčky Brziny. Říčka se klikatila, louky kolem ní se zelenaly, remízky kvetly, pramínky ze svahu byly obklopené blatouchy.

Za dalším zákrutem údolí se proti mně objevila krásná skalní lesostep.

Kamarád, který je u nás vedoucích odboru životního prostředí, mi skoro nevěřil, že to není chráněné území. Jeho oblíbených ještěrek a hadů se tam bude potulovat asi dost.

Za touhle vyhlídkou jsem se ještě naposledy, před největším kopečkem na trase, ohlédl do údolí Brziny.

Pavlína mi během fotografování poněkud poodešla, ale našel jsem jí na nejbližší křižovatce (nebyla moc daleko) v poloze slunícího se střelce. Posvačili jsme. Bylo kolem jedné, takže podle sluníčka vlastně poledne. To se krajina moc fotit nedá, světlo nepřeje. Bylo by bývalo co, krajina kolem byla pěkná.

Po relaxaci jsme se vydali dál, pořád ještě do kopečka. Chvíli jsme museli po značce pátrat. Vypadalo to, že tudy jdeme letos první. Pěšinka v louce nebyla vůbec prošlapaná. Ony i občasné informační tabule byly počasím notně poznamenané. Nakonec se nám povedlo nezabloudit a dostat se nad Skoupý, tentokrát z druhé strany.

Cesta se zase zvedala do kopce. Objevili jsme lavičky, na kterých jsme chvíli spočinuli. Žádný spěch. Věděl jsem, že na žádnou autobusovou zastávku nepůjdeme a měl jsem cestu vymyšlenou. Při další cestě jsme vlastně obcházeli lom, který byl nad vesnicí. Tady odsud nebyl vidět, ale výstražná cedulka občas byla. Na jednom palouku byl slušný záhon něčeho, co nápadně připomínalo konopí. Nebylo to ještě vzrostlé, blíž jsem se podívat nešel, ale z dálky byly lity povědomé.

Vyšli jsme na silničku, kterou se do lomu jezdí. Proti nám se „řítilo“ vozidlo jako vystřižené ze Slavností sněženek. Jen řidič byl podstatně mladší než pan Hrušínský, na valníčku vezl pravděpodobně dcerku a ne vnučku. Doprovodným vozidlem jim byl nefalšovaný moped.

Po silnici jsme šli jen chvilku. Pak to byla polní cesta, pěšinka a nakonec okraj pole. Tady nebylo prošláplé nic. Asi jsme tu letos byli opravdu první. Poledne pomalu minulo, pokusil jsem se o další skalní step. Po silničce za námi projelo něco ovlajkovaného a hrajícího. Přes stromy ale nebylo vidět, o co se jedná.

Z pole jsme konečně přešli na lesní cestu, ta nás vyklopila na prosluněném okraji lesa a Pavlína opět zaujala polohu vleže. Chvíli jsem ji napodobil, potom jsem se porozhlédl kolem. Po čtvrthodince jsem zaznamenal dost černý mrak, Pavlíně jsem siestu přerušil a šlo se dál. Mírný kopeček nás dostal až na vrchol kopce Křemenice. Zdejší informační tabule byla dost krytá lesem, tudíž i čitelná. Zvídavý turista se tu dozví, že se nachází v jedné části sedlčanského metamorfovaného ostrova. Pod nohami tu tedy nemáme žulu, jako ve většině okolí, ale přeměněné křemence (proto Křemenice), vápence nebo břidlice. Pod vrcholem jsme odbočili po větší lesní cestě k východu. Tam mi zapózoval bezvadný model.

Babočka osiková vlastně moc nepózovala. Sedla si na kamínek, když jsem se přiblížil, odlétla, když jsem zastavil, vrátila se. Bylo mi jasné, že pokud bych zkoušel nějaké makro, zmizí. Opatrně jsem fujinku vytáhl, zapnul, přepnul na portrét a využil nějakou tu čtyřstovku, kterou to na zoomu má. Není to úplně sranda to udržet i za příznivého světla. Ale docela se zadařilo. Potom mě dohnala Pavlína, na babočku jsem ji upozornil, ale byl už pohyb a ona frnkla. Viděla ji až na obrázku.

Došli jsme pomalu až na kraj lesa. Tady jsme se loučili s naučnou stezkou náhledným výhledem, jak jinak, než na Vysoký Chlumec, asi tak čtyři kilometry vzdušnou čarou vzdálený.

Odbočili jsme Doprava. Z polní cesty byl výhled jen na krajinu. Ale stála za to.

Došli jsme na okresku, která se spouštěla do vísky Vitín. Tu jsme přešli, Pavlína si tu pohladila prastarého psa a prohodila pár slov s jeho paní a k cíli nám zbývalo jen obejít Počepickou horku. Zády k ní byl zase výhled do kraje.

Měl jsem s tím potíže, pořád to vyžadovalo blesk, já to nechápal až do té doby, než jsem si všiml, že se mi při vytahování foťáku z tašky pootočilo ovládací kolečko. Potom už to šlo napravit lehce.

V Počepicích jsme byli kolem třetí hodiny. Na návsi se ještě slavily máje, zajímavé bylo, že ačkoli naproti byla hospoda U čápa, vozili si pivo autem. Otevřeno bylo až od pěti a hospodský to dodržoval, svátek nesvátek.

Za čím jedeme?

Jdeme za poměrně neznámou, o to však pěknější krajinou, i když Petrovice odkud se pořádají snad i nějaké pochody k Husově kazatelně poměrně známé jsou.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v Počepicích je velmi příjemné a cenově dostupné. Jídlo tamtéž a se stejným vyjádřením.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Zase nebylo co se nelíbit, my snad ani na taková místa nejezdíme. Jen mě zarazilo, že místní opravená fara je vlastně opravená jen zepředu, zezadu tak pěkně nevypadá.

Ostatní informace

Doprava je možná autem, parkování tu je, ale i autobus až z Prahy sem jezdí.