Procházka dědinou Vlčková

Kam a jak jedeme?

Jistě už každý z vás navštívil končiny, kde vám z okolního šerého hvozdu dávaly svými tlapičkami "pá pá" lištičky, ale jsou místa, kde vám může na přivítanou zamávat také jiné zvířátko. Skoro by se jedním z nich dala označit obec Vlčková, skrývající se v jednom jižním údolí Hostýnských vrchů a ležící stranou mimo hlavní silnici, ale není tomu tak. Dědina sice leží na komunikaci, která je konečnou pro mototuristy, ale to neplatí pro turisty pěší. Prochází přes ni totiž červeně značená trasa z Držkové ke zříceninám hradu Lukova, ale ta prochází středem Vlčkové napříč, a tak toho z vlastní obce tůrista moc neuvidí: od Držkové totiž trasa prudce klesá do středu dědiny, které leží na pomyslné hranici jejího dolního a horního konce a mine nejvýznamnější památku, kterou je stavba kaple z 18.století a kříže (ten je jen kopií původní umné práce lidového umělce). Pak značka opět prudce stoupá nad druhý konec dědiny směrem k Lukovu. Další turistická trasa, modrá, už se obci vyhýbá. Probíhá od Velikové přes vrch Rablinu na rozcestí na Písečném - (odtud je to na Lukov, jen co bys kamínkem, vypadlým z jeho hradební zdi, k němu dohodil), modrá pak klesá okolo letního dětského tábora k potoku a stoupá po svazích Kuželku dál do Hostýnských vrchů.

Vlastní členitý průběh dědiny, rozkládající se po obou březích potoka Kameńáku, se dá samozřejmě projet i na kole. Ale to není nic pro nás, pro pány. Nám totiž chybí to periferní vidění, které je k dispozici našim drahým polovičkám například při návštěvě marketu - taková dáma se podívá do regálů a vidí vše! My nevidíme nic, a tak musíme každou tu podělanou položku z našeho seznamu, regál za regálem prohledat... a to samé platí o našem vidění při cestě dopravním prostředkem. Nemůžeme se kolem sebe pořádně rozhlédnout, nebot musíme řídit... a dvě věci najednou chlap dělat neumí - proto je lepší takovouto procházku dědinou uskutečnit v roli opěšalého turisty...

Za čím jedeme?

Letošní neobvyklá "suchá" zima byla jako stvořená pro různé vycházky do okolí, a tak jsme v polovině prvního měsíce vyrazili s manželkou na průzkum Vlčkové. Z busu jsme se nechali vysadit hned na začátku obce a pomalu pokračovali směrem k jejímu hornímu konci. První, co nás upoutalo, byly krásné ukázky lidové architektury, přeměněné už vesměs na rekreační chalupy a části dvorů se starými stodolami, obklopené modernější zástavbou. Velmi zajímavá je i okolní členitá krajina - obec je z obou stran obklopena svahy s pastvinami, ovocným stromovím a enklávami lesa, z dálky nás po celou naši pouť doprovázel dominantní zalesněný kužel vrchu Kuželku. Obec je roztáhlá a členitá, z toho spodního není vidět na její horní konec, takže to byla procházka plná překvapení.

Kdyby jsme se tady ocitli v časech dávno minulých, tolik domů bychom zde rozhodně neviděli. Tato málo známá dědina dříve patřila lukovskému panství, ale pod názvem Wilzkov je o ní zmínka dokonce už roku 1373. Od poloviny 18. století se počal na obecní pečeti užívat nový znak obce - vlk unášející v tlamě ovečku - (předtím byl na pečeti pták), což nám ukazuje, jak to tu v minulosti skutečně vypadalo: okolní lesy bývaly dříve plné dravé zvěře a když přišla tuhá zima, vlci se nerozpakovali krást bečící dobytek přímo od lidských stavení. Dědina Vlčková sestávala až do začátku 17.století pouze z 15 usedlostí, z čehož byla jedna mlýnem. Stavební boom a rozmach obce přišel až v následujících stoletích. I tak to ale vždy bývala jen chudá dědina, jejíž obyvatelé se živili v zemědělství (hlavně pastevectví), a jako přívydělek vyráběli šindely, žebříky a tragače (trakaře). Dříve museli děcka chodit do školy až do Kašavy, v tomto se až dosud nic nezměnilo pro věřící občany - na nedělní mše se musí do kostela také tam, ale dnes už se nemusí pěšky, ale busem...

My při naší pouti přicházíme k té hezky upravené sakrální stavbičce, dále nás ve Vlčkové zaujme pěkná hasičská zbrojnice se soškou sv.Floriánka v kameni, shluk stavení okolo točny busu na horním konci obce, originální Památník obětem minulého režimu a blízká farma s koňmi. Cestou jsme dosud k našemu velkému údivu "nepotkali" žádnou hospůdku. To ale neznamená, že by domorodci vyhlásili prohibici - (šak to ani není možné, sme přeca na Valašsku), a jak tak jdeme dál, na jednu osvěžovnu jsme přece jenom narazili. Za farmou odbočuje do bočního údolíčka z hlavní komunikace silnička, která nás přivádí k pěknému areálu. Tvoří jej upravená hasičská vodní nádrž, která sice vypadá jak rybník, ale že slouží rekreaci, dokazují hned dvě skluzavky. Koupání je tu na vlastní nebezpečí. Součástí areálu je hřiště pro děti, pavilonek pro muzikanty a samozřejmě Koliba, jejíž interiéry jsou ale v tuto předobědní dobu (mimo sezónu) veřejnosti uzavřeny. Škoda. Však my s Janou dobře víme, že to tu jindy opravdu "žije"... byli jsme tu kdysi spolu v létě, a tak tak, že jsme si v Kolibě sedli...

Vracíme se zpět na rozcestí a okolo posledních domů pokračujeme k malým soukromým rybníčkům, nacházejícím se na louce u potoka. Větší vodní plochy bychom uviděli dál v údolí potoka Kameňáku - už v lese tu byly nedávno zbudovány dvě protipovodňové, ale romantické, vodní nádrže. Silnička s cyklotrasou prochází okolo nich a dál je po ní možné pokračovat k tajemným skalám na Ondřejovsku anebo na rozcestí Okluk nad Novou cestou z Držkové do Rusavy. My se ale tady otáčíme a pod zataženou oblohou procházíme celou dědinu nazpět. Na jejím konci pak pokračujeme až k nedalekému rozcestí, kde se silnička z dědiny napojuje na hlavní silnici. A kde se kromě busové zastávky nachází i zajímavá restaurace.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jmenuje se Hospůdka pod Rablinů, vevnitř naleznete - tak jako my, hezké útulné interiéry, doplněné "živým ohněm" z kamen a nabídku dobré krmě. Každý den tu nabízejí výběr z polévek a ze tří hotových jídel. I my jsme okusili a nelitovali, neboť za rozumný peníz jsme si pochutnali na opravdu vynikající baště.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Dědina Vlčková, i když neoplývá ždánými významnějšími historickými památkami, kvůli již zmiňovaným zajímavostem a malebnému okolí, za návštěvu stojí.

Ostatní informace

Kromě jízdného tam a zpět jsme platili jen za oběd v restauraci.

(Dneska jsem se vracel z Tesáku busem přes Vlčkovou a při pohledu z okna jsem zjistil, že hospoda přímo v dědině přece jenom je - má logo "zubra", zdobí ji nápis Bowling Vlčková a stojí naproti kaple ve středu obce).