Putování druhým největším městem ČR - Ralskem

Kam a jak jedeme?

Přes zrekonstruované sídliště v Kuřívodech jsme se dostali na lesní cestu, která nás opravdu přivedla na modrou značku naučné stezky. Mohli jsme si vybrat, buď šplhat rovnou k Velké Bukové, nebo k Hradčanským rybníkům. Zvolil jsem druhou variantu. Cesta byla zprvu fádní, lesní cesta vyspravená stavební sutí, rovina. Až při vstupu do rezervace Hradčanské rybníky se vše změnilo k lepšímu. Les zhoustl, kolem cesty se objevovaly mokřiny, stékaly se pramínky. Stromy se rozestoupily, objevila se hráz prvního z Hradčanských rybníků na naučné stezce, rybníka Vavrouškova.

Když jsme si četli poučnou cedulku, zahlédl jsem koutkem oka nějaký pohyb. Pavlína si všímala lépe a drcla do mě. U cesty tam bylo vyskládáno pořezané dřevo. Přijelo auto s vozíkem, když ale řidič viděl fousatého chlapa v zeleném kabátě, skoro smykem obrátil, a rychle odjel. Asi jsme na chvíli Vojenským lesům zachránili trochu dřeva.

Při vytahování fujinky z kabely pro pořízení předešlého obrázku se vyvlékl řemínek. Je to upevnění trochu fórové. Obrázek jsem ještě pořídil, ale potom jsem si při zachraňování krytky, která je na řemínku zavěšena, sáhl na objektiv. Samozřejmě prstem upoceným. Zjistil jsem to až u dalšího rybníka, Strážovského, kde jsem kvůli tomu dvě fotky naprosto zkazil. Naštěstí se mi suchým jemným klůckem podařilo nepříjemnou závadu velmi opatrně odstranit. Do objektivu se prostě sahat nemá. Tohle je Strážovský rybník po vyčištění (objektivu). Šli jsme teď po panelce podél letiště. Dřív to tu byl jeden MIG za druhým. Teď jsou tu jiné atrakce.

Než jsem odtrhl oči a aparát od oblohy, Pavlína mi kus utekla. Chtěl jsem si zapálit, ale proti nám se objevilo auto. Nevěděl jsem, jestli to není opravdový hajný, tabatěrka zůstala v kapse. Auto minulo Pavlínu, na střeše mělo podivná zavazadla. U mě zastavilo, řidič stáhl okénko a povídá: “Promiňte, já jsem se ztratil. Potřebuju se dostat na letiště.“ Oči úpěnlivě upřel k obloze. Byl to doprovod toho padáčku. Nebyl jsem místní, ale párkrát jsem tu opravdu pobýval, navíc po příhodě se zloději dřeva bylo jasné, že panelka je průjezdná až k silnici. Takže pořád Rovně, na silnici doleva a potom znovu doleva. Dohonil jsem Pavlínu, a podivoval se, že se nezeptal jí, potkal jí první. Byl jsem ubezpečen, že takový macho se nebude ptát baby, zvlášť, když musí přiznat, že zabloudil. To zabloudění ale bylo docela omluvitelné. Letiště se sice jmenuje Hradčany, ale ze stejnojmenné osady tam nikdy přímý vjezd nebyl.

Dorazili jsme k dalšímu rybníku, jmenuje se Držník.

Tady jsme panelovou cestu opustili. Odbočka napřed Doprava, po chvíli zase doleva. Tam byly zbytky bývalého muničního skladu. Znovu kolem nás prořvali čtyřkolkáři. Pavlína chtěla, abych je vyfotil, nechtěl jsem ale přijít o aparát a zbytek zubů. Potom jsme se dostali až do zástavy jedné z čtvrtí města Ralska, Hradčan.

Les na chvíli končil, po levé ruce jsme měli poslední ze soustavy rybníků, Hradčanský, na jeho břehu pláž, u pláže hospodu. Zavřenou. Otevírala až vpodvečer. Alespoň na lavičku jsme si na chvíli sedli.

Od zavřené hospody jsme se odlepili brzy. Prošli jsme po hrázi posledního ze soustavy rybníků, Hradčanského, a uviděli informační středisko. Hezky udělané, na Vojenských lesích si ho vydupali důchodci, kteří ho i spravují. Ten, který měl službu, byl velmi příjemný. Přiznal jsem se, že mám (pravda v motorestu) fotky z osmdesátých let. Zájem projevil, slíbil jsem, že pokud to půjde, na zpáteční cestě se zastavíme, a obrázky centru věnuju. Chtěl jsem je původně věnovat pyrotechnické expozici v Kuřívodech, ale ta byla zavřená.

Kousek za informačním centrem jsme se ocitli v Americe.

Parta nadšenců si tu otevřela minizoo, občerstvení (na rozdíl od hospody otevřené) a takový malý skanzen.

Chvíli jsme poseděli, poplkal jsem s místními a postěžoval jsem si na čtyřkolky. Chlapec, se kterým jsem si povídal, se zeptal, odkud jsme. Když se dozvěděl, že z Kladna, začal nadávat na Pražáky, ti tam takhle řádí. Ty čtyřkolky měly ale zlínskou SPZ. Značka areálem prochází. Hned za plotem byly dva pěkné pohledy.

Vnořili jsme se zase do lesa. Bylo po poledni, nikam jsme nespěchali, Pavlínu začala bolet noha, takže jsem pro změnu čekal zase já na ni. K rybníku Držník jsme došli z druhé strany.

Lesy byly borové, pro Pavlínu pěkně jehličnaté. Ptala se, že když jdeme po písku, kde tu jsou nějaké skály. Na ty si ale musela ještě počkat. V jiném ročním období by tu byly milióny borůvek a tisíce hub.

Teď byla cesta trochu jednotvárná. Až po pár kilometrech jsme došli na hlavní cestu, odbočili k východu, a kolem se objevily i skály. Bohužel v dost hustém lese. Začali jsme stoupat a les přeci jen poněkud zřídl. A potom paseka, ze které byl výhled na Velkou Bukovou.

Kopeček už byl jen mírný, přišlo další nezalesněné místo, a na něm skála, kterou si Pavlína tak přála. Byl tam ještě jeden výhled, na vrch Strážiště se stopami řádění terénních strojů. Odmítl jsem fotit, erozí odtud mám dost. Ale možná jsem udělal chybu.

Jediné lavičky, kterých jsme na okruhu dočkali, byli u turistického rozcestníku (tedy on ukazoval jen tam a zpět). Ale dozvěděli jsme se, že se nacházíme na území bývalé prosperující obce Strážov. Byla tu prý i sklárna. V současné době tu vesnici připomínají snad jen stromy, které asi dřív dělali ozdobu zahradám či návsi.

Po chvíli odpočinku jsme začali stoupat po úbočí Velké Bukové, ne až na vrchol, tam cesta nevede. Navíc se tam odsud ozývali dřevorubci. Naposledy nás málem přejely čtyřkolky. Značka odbočovala doleva, ale my jsme vyrazili Rovně (i když Pavlína původně chtěla vyrazit doprava). Cesta byla na mapě velmi zřetelná, vypadala jako hlavní lesní. Zpočátku nám ji znepříjemňovaly vyježděné koleje od dřevařů. Potom jsme i na chvíli zbloudili (asi tak na pět minut). Narazili jsme na cestu, která vedla zdánlivě naším směrem. Naštěstí jsme se od kolemjedoucích cyklistů dozvěděli, že míříme do Bělé pod Bezdězem. Ona by se tahle silnička zcela jistě napojila na okresku, po které bychom se při správném odbočení do Kuřívod dostali, ale po silnici se nám nechtělo. Raději jsme se kousek vrátili a pokračovali původním směrem. Ta, podle mapy důležitá lesní cesta, se pozvolna vytratila, chvíli jsme šli lesem, ale potom jsme narazili na její pokračování a za chvíli už uviděli Kuřívody. Zrovna odtud mířila do lesa tlupa velmi hlučných adolescentů, stihli jsme se jim vyhnout.

Měli jsme toho pro dnešek plné zuby, na první větší výlet bylo těch nějakých patnáct, šestnáct kilometrů dost.

Za čím jedeme?

V dobách hodně dřevních jsem tady toho dost dělal. Občas i něco užitečného, jako návrh na řešení erozí způsobených „přátelskými“ vojsky. Chtěl jsem se sem po letech podívat. A Pavlína tu ještě nebyla.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jídlo i ubytování lze pořídit v hlavním městě města Ralska, v Kuřívodech , a to v motorestu. Cestou, upozorňuji, že mimo sezónu, jen v občerstvení v Hradčanech.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Všechno fajn, jen ti čtyřkolkáři by měli vymizet. Ničí i to, co se po Rusech zacelilo.

Ostatní informace

Jak je zvykem, vstupné jsme neplatili. A to ani v infomačním centru v Hradčanech, které má docela pěknou expozici.