Putování Fagarašem
Deník z Fagaraše 17. srpna - u Humpolce Je pod mrakem, ale nijak nás to nedrtí - Do Rumunska daleko. Nálada je optimistická, napsal bych, ačkoliv hlavou se nám honí několik obrazů představujících různé situace, které nás mohou během následujících dnů potkat. Sestavuji si desatero obav. 1. Déšť - stavět stan v dešti, celý den chodit v dešti, mít všechno mokré a těžké. 2. Fyzická kondice - všichni budou o deset let mladší nadupanci a věčně nám budou mizet v dáli. 3. Něco se utrhne - tkanička v botě (samozřejmě nemám rezerevní), zip u batohu, popruh u batohu, šňůra od stanu. 4. Průjem, zácpa a jiné příjemnosti spojené s trávicí soustavou. Kadit za kamenem určitě nebude můj koníček. 5. Divoká zvěř - upnuli jsme se na medvěda, ale spíše čekám setkání s divokými psy. Navíc zmije, hmyz, roztoči. 6. Každodenní rozkládání a skládání stanu, hledání místa, vaření, stereotyp. 7. Krádeže - Rumuni mají nedobrou pověst, ale asi jich moc nepotkáme. 8. Úraz, puchýře, nemoc a cokoliv jiného omezujícího. 9. Vlastní nervózita - občas mám problém si něco vychutnat, protože stále myslím na něco jiného. Hned den po příjezdu musím do práce, stěhujeme se, děti pendlují mezi babičkami. 10. Lidi - občas mi vaděj. Bude nás plný autobus a určitě ne každý mi bude sedět. Jen jsem to dopsal, oslovila nás dívka z cestovní kanceláře: „Nejedete náhodou na Fagaraš?“ Přesunuli jsme se k autobusu, který byl přistaven o více jak hodinu dříve, protože v Hradci nikdo nepřistupoval. Uložili jsme si batohy a zaskočili do Pankrácké hospůdky na dvě piva. V tomto okamžiku se o něco rychleji než hlemýžď suneme po dálnici D1 k Brnu. 18. srpna - maďarsko - rumunská hranice Rumunský celník se nás přišel před dvěma hodinami zeptat, jestli jsme Čechoslováci a od té doby nás ignoruje. Jedinou zastávkou v Čechách bylo Brno, kde přistoupila největší skupina, v níž bylo i několik Poláků. Zatím jsme se s nikým neseznamovali. Na Slovensku jsme se vyhnuli dálnici, abychom nemuseli platit za známku. Z Maďarska vím úplný prd, protože hned za hranicemi jsem usnul. Sice jsem se kdesi vypotácel na močení do hromady odpadků a zaposlouchal jsem se do zvuků Cikád, ale možná mi to jen Šárka vyprávěla. Konečně si celník odnáší naše pasy a s nimi i karton Staropramene. Jsme na tom vlastně dobře - v osobácích dostávají přednost jen snědí Němci, kteří do pasu přidávají bankovku tvrdé měny. Tornu Rosu Jsme na místě. Za pět minut vyrážíme do hor, které odsud vypadají impozantně. Do večera bychom měli vystoupat o zhruba tisíc výškových metrů. Začíná mi to připadat téměř nemožné s dvaceti kilogramy výstroje na zádech. Ale ještě zpět ke vstupu Do Rumunska. Deset metrů za čárou se na nás vrhli veksláci se štosy bankovek, chvíli na to prodejci suvenýrů ze dřeva, kulhající psi a výrostci snažící se vloudit do autobusu. Já vykonal potřebu za autobusem, Šárka si troufla do jakýchsi veřejných WC. Zároveň provedla směnu ve výhodném kurzu. Lei vypadají zčásti jako stírací losy, zčásti jako kusy igelitové pláštěnky. V autobuse se sázelo o to, kdo ty igelitové dokáže roztrhnout. Už se jde. Jsem zvědav, jak ty zápisy budu dohánět. Říkáme tomuto místu Polana Jsme v místě prvního stanování. Skoro to nebolelo. Jsem příjemně překvapen svou fyzičkou. Šárka je na tom trochu hůře, ale když na ni budu patřičně tvrdý, zvládne to. Začali jsme stoupat ještě v Tornu Rosu, kde nás každý zdravil. „Čoko, čoko,“ volali na nás Rumuni. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že chtějí čokoládu. Během prvního úseku v lese se proti nám občas vyřítil kůň s povozem naloženým asi dvaceti lidmi s pusami modrými od borůvek. Zastávka byla u pramene vody. Již zde jsme opustlili plány na převařování vody či aspoň přidávání ionťáku. Druhý úsek byl o něco horší. Opustili jsme širokou cestu a stoupali pěšinou mezi buky. To už Šárka zaostávala a já musel stále čekat. Přesto jsme se drželi spíše v předních liniích. Uvidíme, co zítra, až se dostaneme nad dva tisíce metrů. Nyní už máme postavený stan s vchodem přímo proti zalesněnému hřebeni. Perfektní západ slunce. Během mého psaní Šárka uvařila makarony s rajskou omáčkou z prášku a našla si místo, kam bude chodit na záchod. Trochu opadly mé obavy, o kterých jsem se zmiňoval v prvním zápise. Snad proto, že už je to tady. Půl roku očekávaná akce začala. Jsme na začátku Fagaraše, neprší, Rumuni jsou sice dotěrní, ale přátelští, psi se chovají podřízeně a medvědi jsou plaší. Chci ještě vymyslet desatero věcí, na které se těším. Aspoň stručně, neboť se rychle šeří. 1. Pocit, že budu na nejvyšší, v horším případě na druhé nejvyšší hoře Rumunska. 2. Pocit, že zvládnu přejít celý hřeben, jenž vzdušnou čárou měří sedmdesát kilometrů. 3. To vše si zažiju se Šárkou. 4. Uvidím, že v Rumunsku je ještě hůř než u nás. 5. Uvidím řadu scenérií, které u nás vidět nejsou. 6. Uvidím řadu živočichů a rostlin, které u nás vidět nejsou. 7. Vznikne další deník, svou autenticitou trošku jedinečný. 8. Nasbírám materiály pro další expedici. 9. Vyzkouším si přežít v podmínkách, do kterých bych se sám už asi nevydal. 10. Poznám nové lidi - zvláštní, tento bod mám jak mezi pozitivy, tak negativy. 19. srpna - Polana Stan zbořen. Snídaně v podobě čínské polévky a ovesných vloček v břiše. Ačkoliv jsme už leccos pojedli, nemůžu vše nacpat do batohu. Spát jsme šli v půl desáté. Rychle jsem usnul, ale po nějakém dobrodružném snu jsem se probudil. Teď mi připadá, že jsem se celou noc převaloval. Poslouchal jsem vítr, jak povlává stanem, nějakého dravce na lovu a zvonce v údolí. V šest hodin jsem vykoukl ze stanu. Zjistil jsem, že zvonce mají na krku koně, které sem přes noc z protější stráně přihnal pastevec obcházející nyní stany s nataženou rukou. Pohled do mapy říká, že bychom dnes měli vystoupat o minimálně tisíc metrů, přejít vrcholy Chica Petrilor (1606), Tataru (1890), Budislavui (2345) a usadit se u jezera Avrig. Budislavui Sedím ve výšce 2345 metrů nad mořem a čekám, až dorazí Šárka, která při výstupu nabrala malé zpoždění. Jsme roztrháni do několika skupin. První má asi hodinu náskok, poslední je asi půl hodiny za námi. Připadám si tady, jako bych byl úplně sám na světě mezi těmi vrcholy a ledovcovými údolími. Deptá mě, že pokaždé, když vylezeme na nějaký vrchol, zjistíme, že za ním je další, o něco větší a majestátnější. Během dopoledne jsme nejprve během hodinky prolezli pásmem mohutných buků, pak jsme krátce stoupali mezi smrky. Dlouho jsme se drželi v pásmu malých keříků - borůvčí, jalovce. Nyní jsou zde již jen trávy a mapovník zeměpisný - zelenožlutý lišejník na kamenech. Každopádně je už pěkná zima. Sem jsem vystoupal v tričku a kraťasech, ale hned jak dopíši, natáhnu si šusťáky a větrovku. U jezera Avrig Ležíme ve stanu. Počasí se skutečně změnilo během několika minut. Od Budislavui jsme ušli necelé dva kilometry, když jsme pod sebou v údolí uviděli ledovcové jezero s několika již postavenými stany. Ze shora to vypadalo efektně a idilicky zároveň. Během sestupu začalo kapat. Než dorazila Šárka, měl jsem již postavenou podlážku. Dostavěli jsme společně zbytek a naházeli do stanu věci. Když déšť na chvíli polevil, zaběhl jsem do nedalekého potoka pro vodu a Šárka uvařila konzervu. Jedli jsme už ve stanu, do kterého opět bušil vytrvalý liják. I idilka jezera odezněla, když jsme v jeho okolí objevily metráky plechovek, většinou už několik desetiletí starých, často českých. Také se sem stáhli bačové žebrající o cokoliv a psi dělající totéž. Jeden pastevec nám dokonce zaklepal na stan a aspoň se napil vody z flašky. Na druhou stranu si uvědomuji, že to, co já pokládám za vysokohorskou turistiku, za náročný sport, který vykonávám s vypětím všech sil, je pro ně každodenní realita. A to jsou někteří bosí či v ponožkách, na zádech mají stoletou deku a kus igelitu. 20. srpna - u jezera Avrig Mám na sobě téměř vše, co jsem v batohu našel. Včetně čepice a kapuce. Jen rukavice jsem doposud nevytáhl. Hlavně, že je suchý stan a mohli jsme ho bez problému sbalit. Je jasno, před pěti minutami k nám dopadly sluneční paprsky. Večer byl zpočátku také krizový. Stále jsem se nemohl zahřát, ale nemohl jsem si zároveň představit, že bychom zalezli někdy v sedm hodin a spali až do rána. Obešli jsme jezero a když jsme se vraceli, křikla na nás jedna skupinka, ať k nim jdeme na drby. Přisedli jsme na kámen a nechali se hostit slivovicí a křížalami. Byla to taková směska Moraváků a Jihočechů, z nichž někteří sjezdili kdeco. Podobný druh turistiky je jejich hlavním koníčkem. Na Fagaraši ale ještě nebyli. Slyšeli o něm však šílené historky. Buď je pořád mlha a z Fagaraše není nic vidět, anebo neustále prší. Přes tu zimu máme vlastně štěstí. Pršelo asi dvě hodinky a jinak máme krásné výhledy jak na vrcholky hor, tak do údolí, kde jsou vesničky, do kterých by se mohl člověk uchýlit v případě krize. I náš autobus putuje od vesnice k vesnici, připravený nabrat případné odpadlíky. Od nás po dvou dnech zatím nikdo nevzdal, což prý není úplným pravidlem. Ani my o tom ještě neuvažujeme. Kromě zimy jsou problémy jen se Šárčiným puchýřem a mou bolavou kyčlí. Ještě jsme ztratili jeden kolík a jednu šňůru od stanu, také nám praskla žárovka do baterky, ale máme náhradní. Dnes nás čeká nejnáročnější program, kterému vévodí průchod Strongou Dracului a výstup na druhou nejvyšší horu Rumunska - Negoiu. U jezera Caltun Jedenáct hodin na cestě. Několikrát jsme si šáhli na dno fyzických, ale hlavně psychických sil. Už jsme po večeři a máme postavený stan, zatímco stále přicházejí další členové naší výpravy. Někteří tady pro změnu byli o více jak tři hodiny dříve. I náš vztah prošel řádnou prověrkou. Snad jsme to zvládli. Počátek dnešní túry byl docela v pohodě. Vystoupali jsme nad Avrig a traverzovali k sousední hoře. Ani výstup na ni nebyl nijak zvláštní. Pak to začalo. V dáli jsme uviděli Negoiu a před ní ještě dva jiné hřbety. Ještě v pohodě jsme vylezli na ten první., ale to, co následovalo, předčilo všechny naše obavy. Sestupovali jsme po hřebeni, kde každý metr vydal za sto metrů rovinky. Co chvíli jsme si připadali jako horolezci bez výcviku. Navíc s obrovskými batohy na zádech. Já docela zvládal, ale Šárka byla nešťastná. Hrozně opatrná a bojácná. Snažil se jí všemožně cestu zlehčovat, přesto jednou ztratila rovnováhu a batoh ji strhl ze svahu. Naštěstí v bezpečném místě, takže se jen překulila na záda a zachytila se v trávě. Ten výkřik byl hrozný. Ani to stále nebyl nejhorší úsek cesty. Hned na to jsme přelézali po tenounkém hřebeni, kde se nebylo čeho chytit. A přišla bouřka. Nejprve jen déšť, pak blesky šlehající do okolních vrcholů, na závěr i kroupy. Namačkali jsme se s batohy do výklenku ve skále a ani nedutali. Možná jsme ještě nešťastně zírali, jak se po chodníčku, po kterém jsme měli pokračovat, valí voda. Přestalo pršet a my zase vyrazili. Ujížděli nám nohy, a přitom pod námi byla rokle jistě hluboká přes sto metrů. Měli jsme pocit, že takhle blízko smrti jsme nikdy nebyli. Adrenalin z nás cákal do okolí. Teď, když jsem již zase v relativním bezpečí stanu, si teprve uvědomuji, jaký to byl dobrý pocit, když na mě byla Šárka závislá a společně jsme bojovali o holý život. V nekonečném výstupu na Negoiu, v jehož závěru se přihnala další bouřka. Naštěstí nás vzala jen okrajem, a tak jsme nepolevovali v úsilí. Negoiu jsme dobyli společně s dvojicí stejně vyjukaných Poláků, s nimiž jsme se navzájem vyfotili. O tom, že se šlo necestou průrvami a komíny ve skále, už ani nepíši. Z Negoi jsme se vydali k soutězce nesoucí Dráculovo jméno. Představoval jsem si romantiku, ale byla to opět dřina. Řetězy tam nebyly kvůli tomu, aby se jich člověk přidržoval. Ty tam byly kvůli tomu, aby po nich člověk slezl. Zajímalo by mě, jestli tady už někdo z našich průvodců byl. První tvrdil, že je soutěska dlouhá jen třicet metrů, druhý řekl o řetězech, že jsou zde jen pro parádu. No, možná za sucha. Ze dna průrvy jsme již uviděli další tabořiště u jezera Caltun. 21. srpna - u Jezera Caprei Myslel jsem si, že padnu mrtvý, ale noc jsem snad probděl. Usnul jsem sice hned po ulehnutí, ale neustále jsem se budil a kontroloval, jestli stan ve větru drží. Vydržel více, než jsme si mysleli. Vůbec se mi špatně spí. Zřejmě i dva tisíce metrů nad mořem jsou pro mě dost. Dnešek měl být odpočinkovým. Proti včerejšku byl, ale našly se úseky, kdy jsem musel do spár Šárce doslova umisťovat nohy. Bylo vidět, že má strach se rovně postavit. Koho by vlastně neděsilo stát na deset centimetrů široké římse, se stovkou metrů pod sebou a s dvaceti kily na zádech. Asi někde tady jsem se rozhodl, že nemá cenu pokračovat dále podle původního plánu. Když jsme se usadili u Jezera Caprei, vydal jsem se ještě s několika kluky k jezeru Bilea, kde kromě dvou hospod stál také náš autobus. Dohodl jsem se s řidiči, že se k nim zítra přidáme. Po třech rumunských pivech jsem se musel zase vydrápat zpět k našim stanům. Jestli já nejsem alkoholik - kdo by v takové situaci kvůli pivům překonával oběma směry tři sta výškových metrů, navíc za tradičního podvečerního lijáku? 22. srpna - ještě u Jezera Caprei Už máme opět sbaleno. Čekáme jen na tři Polky, které se rozhodly sestoupit k autobusu s námi. Několik lidí včera ani nevystoupilo z Bilei. Bylo to smutné, když ráno všichni balili a my zůstávali zalezlí ve spacácích. Teď naštěstí vysvitlo sluníčko, takže den bude snad dobrý. Pro nás i pro ty, kteří pokračují. Stejně je mi divně. Nějak se s tím neúspěchem nemůžu srovnat. U města Victoria Už jsem v pohodě. Užíváme si. Nakonec budu Šárce vděčný, že měla rozum. Sešli jsme do údolí pod Jezerem Caprei. Cestou jsem konečně položil kabel, přičemž mě vyrušil kamzík, tak jsem si ho dvakrát vyfotil. Posvačili jsme v horské chatě, nakoupili pohledy a chvíli se vyhřívali na sluníčku u největšího fagarašského jezera. Po dvanácté hodině jsme nasedli do autobusu a začali se spouštět jedinečnou magistrálou dolů. Zahlédli jsme u silnice salaš s rádoby klasickým bačou, a tak jsme ukecali řidiče a zašli jsme na návštěvu. Ochutnali jsme různých sýrů a Polky jich koupily kila. Pak jsme stále klesali - holinami, klečí, smrčinami, bučinami až do úplné roviny. Po dvou hodinách autobus zaparkoval u rumunsko - americké chemičky ve městě Victoria. Hned jsme vyrazili do města. Vyfotili jsme si kostelík, prohlédli si ve výloze maturitní tablo, s problémy vyměnili peníze a zapadli do hospody. Byla ověšená vlajkami všech západních států, ale nadmíru vyvinutá servírka nám nebyla schopná v žádném z jazyků vysvětlit složení ani jednoho z jídel. Chtěli jsme něco typicky rumunského, ale cpala nám jen hranolky s masem. Nakonec jsme se zvedli a vydali se hledat nějakou zapadlou špeluňku. Prošli jsme tržiště s hromadami melounů, paprik a lilků a zalezli do brutální hospody, do které se asi nikdy žádný turista neodvážil. Naštěstí byli rádi. Okatá Rumunka si nás hleděla. Sehnala nám nejen tácky, ale i reklamní letáčky do mého deníku. Přitom opět nerozuměla ani anglicky, ani německy, ani rusky. Měli jsme z Rumunska docela strach, ale Rumuni jsou neuvěřitelně srdeční, jen občas trochu chudí a dotěrní. Je to země více tváří než Česko. Mnohem pestřejší, mnohem méně pokrytecká. Bohatí se svým bohatstvím neokázale chlubí, chudí nepokrytě žebrají či nabízejí své ženy řidičům na pár chvil. V mnoha vesnicích stojí kýčovité paláce s několika věžičkami a pseudoantickými sloupy vedle sto let starých chalup z vepřovic. Všichni mají velké hnědé oči a když po nich něco chceme, ještě je zvětšují a nechápavě lapají v našich větách nějaká známá slova. V šest hodin jsme měli sraz u autobusu. Vzali jsme si veškeré věci a odešli asi půl kilometru za Victorii, kde jsme nalezli solidní místo pro táboření. Naštěstí za námi netáhly smečky psů z města. Je tak neuvěřitelné teplo, že už jsem si to ani neuměl představit. Místo abychom se tulili do všeho, co je v batohu, jsme hned po postavení stanu naskákali nazí do nedalekého potoka a po šesti dnech spáchali hygienu. 23. srpna - Sambata de Sus Mohli jsme si dovolit luxus spát v rozepnutých spacácích - kdyby se na nás nevrhli komáři z celého Rumunska. Nenasátí byli štíhlí, a tak se nenasytně protahovali síťkou stanu. Ráno jsme jich povraždili desítky a zbarvili si ruce vlastní krví. Po sedmé hodině jsme vstali, odnesli věci do autobusu a vydali se do Victorie na snídani. Na trhu jsme si koupili vynikající balkánský sýr, pečivo a džus (kupodivu český). Největším zážitkem pro nás bylo nakupování ponožek. Jeden z Rumunů se nám nabídl s překladem směsí angličtiny a němčiny. Když jsme řekli, že jsme z Česka, začal házet pojmy jako České Budějovice a Švejk. Nakonec přiznal, že byl v Čechách na vojně - v Trenčíně a Bratislavě. Dokonce znal pár česko - slovenských slov: „pěkná slečna, pěkný pár.“ Nemalou událostí byl i objev internetové kavárny. Sice byla kavárensky zakouřená a zrovna měla spadlý server, ale nakonec to rozchodili a my se mohli připojit - v přepočtu za šest korun. Slávia vyřazena z Ligy mistrů. Po obědě jsme přejeli do turistického centra Sambata de Sus. Místní podnikatel nám nabídl ubytování v chatičkách a my ho vděčně přijali. A dobře jsme udělali, protože hezké počasí se opět nechalo vystřídat lijáky. Báli jsme se, že budeme za mastňáky, ale postupně přišlo z hor osm dalších našich a většina chatkami také nepohrdla. S věcmi v zamčené chatce jsme se vypravili za místní atrakcí - pravoslavným klášterem. Byl to jeden z vrcholů celé výpravy. Hotový poklad ve zdevastované zemi. Spousta dřeva, zlata a barev, kýčovité Hory v pozadí. Po krátké procházce jsme uvízli v restauraci, kde jsme rozházeli zbývající statisíce. Za účelem získání etiket jsme vyzkoušeli všechna místní piva. Také jsem prolezl kuchyni a s místní servírkou jsem si zopakoval anatomii, abychom nakonec dostali smažená játra. 24. srpna - Plaiul Foii Nejprve typicky rumunské ráno. Zvuk kapek dopadajících na střechu chatky. Po vyhlédnutí ven pasoucí se koně a pobíhající psi. Dopřáli jsme si posledního jídla z ešusu, pováleli se v postelích a v jedenáct vyrazili dále na východ pro zbytek výpravy. Po průjezdu chudými a ještě chudšími vesnicemi jsme po více jak dvou hodinách zastavili v Plaiul Foii, podhorské osadě na hranicích Fagaraše a pohoří Piatra Craiului, které svými vápencovými vršky připomíná Slovensko - polské Pieniny. Museli jsme tři hodiny čekat, než dorazili úplně poslední z těch, kteří přešli Fagaraš celý. Já toho využil a vyběhl na nejbližší kopeček. Šťoural jsem ve všem, co připomínalo trouchnivějící dřevo. Toužil jsme po roce spatřit pořádného karpatského mloka, nakonec i čolek horský měl své kouzlo. Nafotil jsem si i kuňku žlutobřichou, vylovenou z potoka a skorce poletujícího si krajem. Za ty tři hodiny jsem byl moc rád, neboť je zde zase jiná krajina a bukovo - jedlové lesy skrývají daleko bohatší faunu. Na druhou stranu: Fagaraš byl malou botanickou zahradou se skalkami kýchavic, horských karafiátů, kamzičníků, rozchodníků a rožců. 25. srpna - Budapest Usínal jsem v jiném světě, než v jakém jsem se probudil. Nejprve jsme zápasili s oslem, který se postavil do cesty autobusu při výjezdu z Plaiul Foii, pak nás brzdilo stádo krav. Když se setmělo, pustili jsme si film „Nepřítel státu.“ Jeli jsme po hliněných a chabě asfaltových silnicích. Prospal jsem i dvouhodinové čekání na hranicích, jen slabě jsem vnímal rumunského celníka opět ignorujícího frontu aut a jiných vozidel. Probudil jsem se na odpočívadle, které bylo obklopeno odpadkovými koši. Pobíhala po něm uklízečka s koštětem. Čisté, neplacené záchody s tekoucí pitnou vodou. Provedli jsme ranní hygienu, posnídali něco ze zbylých zásob. Na druhou stranu nás čekal průjezd fádní krajinou, neboť dálnici obklopovala jen pole s kukuřicí a slunečnicí. Před polednem jsme zaparkovali v Budapesti u Náměstí Osvobození. V nejbližší směnárně jsme vyměnili co se dalo na forinty. Nyní se Šárka dává dohromady v Termálních lázních, já obohacuji sbírku pivních etiket a píši ještě něco málo o svých pocitech. Když jsme seděli v Plaiul Foii, znovu to na mě sedlo. Ten neúspěch, to, že jsme hřebenovku nezvládli celou. Dva dny v údolí byly fajn, ostatní vlastně Rumunsko vůbec nepoznali, byli ve sterilním prostředí hor. Přesto mi bylo líto, když se šestnáct úspěšných „dobyvatelů“ fotilo a my stáli opodál a nikdo nás k focení nezval. Je to paradoxní, protože jsme si zřejmě ze zájezdu odnesli více. Prostě neumím prohrávat. A jsem na Šárku i trošku naštvanej, protože bych to asi zvládl. Kolik ženských bych do toho však se mnou šlo? Normálních by asi moc nebylo. A Šárka už uvažuje, kam pojedeme příští rok. Bezesporu to pro ni byl také jedinečný zážitek. 26. srpna - dopsáno v České Lípě Když jsme se opět sešli, zamířili jsme na prohlídku města. Postupně jsme nalezli maďarský parlament, který byl obehnaný řetězy a hlídaný vojáky, Dunaj, na jehož druhý břeh jsme se dostali po jednom z mostů. Tam jsme obdivovali drahou lanovku, královský hrad, v jehož rozvalinách jsme objevili mou kolegyni z kabinetu. Nejhezčí byla zřejmě budova rybářské bašty okupovaná prodavači čehokoliv a turisty. Celkově mi však Budapest ve srovnání s Prahou připomínala Popelku - památky v horším stavu, méně historicky hodnotné, turistů až na baštu poskrovnu. Několikakilometrová procházka nás natolik vysílila, že jsme na náměstí Moskva pozřeli dva kusy pizzy a k cestě zpět na výchozí břeh Dunaje využili služeb roztomile jemného metra. Při kontrole revizorem jsme naštěstí měli správné lístky. Následující dvě hodiny jsme trávili na obrovské street party, během níž z padesáti pěti pódií burácelo techno. Skákal se bungee jumping, tancovalo se, pilo, jedlo. Všude spousta erotiky. Šokovalo mě, jak se baví všechny generace. V Čechách by věk účastníků končil u náctiletých. Poslední peníze jsme utratili za vynikající šašlik. Sranda byla s odjezdem, neboť i kolem našeho autobusu vyrostla během dne pódia. Řidiči naštěstí vše zvládli, a tak jsme hlavní město Maďarska v osm hodin večer opustili. Cesta do Prahy utíkala rychle. Usnul jsem ještě na Slovensku a probudil jsem se u Pardubic, když autobus byl již z půlky prázdný. My jsme se s ním rozloučili v deset hodin v Praze.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut