Retro 1986 - Jak jsme jeli a nedojeli na Svojšický slunovrat

Kam a jak jedeme?

K napsání tohoto článku mě inspiroval Franta a jeho skvělý retro cestopis"Můj první vandr". Nechci se opičit, protože na Františka nemám, buď to člověk v tý hlavě má, nebo nemá. Spíš se chci s Vámi podělit o zážitky, které jsem společně s kamarády prožil v době pro někoho dávné a pro nás mladé nedávné a snad vás i rozesmát. S partou jsme chtěli jet v roce 1986 na folkový festival Svojšický slunovrat, ale osud nám tomu nepřál a tak....

Za čím jedeme?

Bylo nás 7, šťastné číslo, 7 kulí jako v Sarajevu, 7 pracovních dní apod. Nehledejme v tom nic magického, ale nějak se to sešlo. Vlastík, Hanka, David, Lucie, Milan, Pavlína a já, vytvořili jsme seskupení kluků a holek, kamarádů a sourozenců ,+ - stejně starých a vyráželi jsme společně na menší či větší vandry, říkali jsme si Červená sedma. Dokonce snad Hanka ušila červené lodičky na hlavu(kdo zná Rychlé šípy a ví co nosil na hlavě Červeňáček tak přesně tak to vypadalo), někdy jsme jeli všichni a jindy jen někdo. Ty zkušenější a co bydleli v Praze, si určitě pamatují na Country podvečery, v té době v Parku oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště.

Tak zde jsem se skoro každé úterý scházeli , vymýšleli a plánovali naše akce. Nevím koho to napadlo, ale dohodli jsme se, že vyrazíme na Svojšický slunovrat. Sraz jsme si dohodli na sobotu na Masarykově nádraží a pojedeme rychlíkem do Pardubic a pak do Svojšic. V pátek jsem si zabalil za pomoci zkušenějšího bráchy "Usárnu". Kdo z mladších to nezná tak jde o druh baťohu, který se obtočí kolem sbaleného spacáku a řemínky se sepne.

V sobotu ráno jsme se všichni sešli v Dobré náladě na Masarykově nádraží až na Milana, který nikdy nechodil včas. Milan perfektní kámoš, na kterého se i dnes můžu spolehnout, si s dochvilností nedělal nikdy násílí, půl či hodinka žádný problém. Čas odjezdu vlaku se kvapem blížil a Milan nikde, tak jsem se přesunuli do vlaku s tím, že nás někde v Pardubicích dojede. Se zaklapnutím posledních dveří rychlíku,( musím podotknout, že vagony byly stejné jako dnes)výpravčí zvednul plácačku a v tom se po prázném perónu vyřítil Milan a my jsme ho máváním a křikem navigovali do správného vagónu. Pohodlně jsme si sedli v uličce na naše baťohy, Hanka vytáhla z pouzdra kytaru a tak cesta do Pardubic za zpěvu(zpívám rád,ale spíše o samotě) dosupěli do Pardubic.

V nádražní hale a před halou byli docela slušné davy trempíků a podobných zjevů, kteří měli stejný nápad jako my a tak jsme začali pochybovat, zda jet na Svojšický slunovrat byl dobrý nápad. Po krátké poradě nad turistickou mapou, jsme se rozhodli změnit plán. Muziku jsme pustili z naších myslí a soustředili jsme se na jiný cíl. Někdo v mapě objevil někde u obce Číčová symbol zříceniny hradu, že by jsme tam mohli dojít a přespat na hradě. Tento úžasný nápad byl jednomyslně přijat a tak jsme vyrazili přes hory, Doly, lesy, meze a louky jak už to na vandrech bývá. Odhadli jsme vzdálenost pochodu asi 20 km, to je pro mladé nohy a dívčí nožky šolich. Po cestě jsme se zastavili v nějaké hospodě a zdvořile odmítli nabídku místních výrostků, výměnu našich holek za jejich děvčata.

K večeru už docela znaveni jsme konečně došli do obce Číčová, ušli jsme spíše 30 km nž odhadovaných 20km. Vytáhli jsme mapu a snažili jsme se zorientovat, kde že je ten náš cíl. Hrad kde budeme společně s bílou paní a bezhlavým rytířem nocovat. Já jsem vždy zastával názor, když nevíš, tak se zeptej domorodců. Vyhlédli jsme si manželský pár, který zaléval svoji zahrádku po celodenním sluníčku. Slušně jsme pozdravili a opáčili jsme se "Kudy se prosím Vás dostaneme na zříceninu hradu?" Chvíli bylo ticho, manželé se na sebe podívali, jako by nepochopili naší otázku. Jóó vy asi myslíte ten hrad co se před deseti lety propadl do bažin. V ten moment jsme trochu ustrnuli a zeptali jsme se, zda je vsi hospoda, aby jsme doplnili tekutiny. Nejbližší hospoda byla 3 km a to už jsme odmítli po celodenním pochodu šlapat. Hodní lidé nám napumpovali vodu ze studni do našich čutor a ukázali nám louku u potoka se slovy. Tam můžete v klidu přespat, ta louka nikomu nepatří. Přesunuli jsme se na louku a konečně ze zad shodili batohy a začali shánět dříví na oheň.

V tom nejlepším u louky zastavil traktor s nějakým domorodcem a důrazně nás žádal ať opustíme jeho pozemek. My mladí a sebevědomí jsme rolníka odbyli slovy, jo takový vtipy známe, jasně strejdo apod. Domorodec s traktorem odjel a my jsme se začali vychloubat jak jsme mu to nandali a že si na nás nepřijde a pokračovali dál v přípravě ohně.

Po chvilce se zase objevil traktor i s domorodcem a s posilou. Z traktoru společně i se strejdou vystoupil nějaký pán v montérkách a na rukávě měl pásku Pomocník VB. Pro ty mladší ročníky, byli to dobrovolníci z řad místních občanů, kteří zdarma a dobrovolně pomáhali tehdejší veřejné bezpečnosti. Neměli však bez přítomnosti příslušníka VB žádné pravomoce, ale jak se říká" aktivní blbec je horší než třídní nepřítel". Pomocník VB nás legitimoval a zapsal si naše iniciále do notýsku a prohlásil, ať opustíme soukromý pozemek. Rezignovali jsme a kdo zažil minulý režim, vím o čem hovořím. Někteří z nás byli na školách a někteří jsme měli před vojnou. S odstupem času se tomu směju jak nás legitimoval a měl ruce špinavé od zelené barvy, asi před akcí natíral plot.

Pomalinku se začalo smrákat a my jsme šli hledat místo na spaní a zamířili k nedalekému lesu. Tam snad už budeme mít klid a odpočineme si. Po cestě jsme potkali lehce opilého domorodce, který tlačil jízdní kolo a začal se zvědavě vyptávat kam že to jdeme. I přes mlžný pohled způsobený alkoholem pokukoval po našich holkách, nabízel nám ať s ním jdeme na nějaký místní ostrov, že tam můžeme dělat dvoumetrové ohně a že tam budeme mít konečně klid. Tento občan v nás nebudil důvěru a tak jsme jeho nabídku zdvořile odmítli. To už ale byla tma jak v noci a my jsme zapadli do lesa. Za svitu baterek našli rovinku na spaní, začali vybalovat spacáky a připravovat se ke spánku.

Tak konečně ležíme a hodnotíme dnešní den, pojídáme to co nám maminky přibalily do uzlíků a jsme rádi, že už je konečně klid. V tom nás z našeho ztlumeného rozhovoru(jsme přece v lese a tam se neřve) vyruší hukot vlaku a my zjišťujeme, že ležíme asi 50 metrů od železniční trati. Nekonečný nákladní vlak přejel a bylo konečně krásné ticho. V tom se ozvalo kovové řinčení, jako když spadne na zem kolo. Ten ožrala si jde pro naše holky a nás podřízne a zamorduje. Jsme ve střehu, vytahujeme naše zbraně(myslím nože), ale v tom zas ticho ukončí další nekonečný nákladní vlak. Vlak přejel a zase ten divný zvuk padajícího byciklu. To už se rozdělujeme, část nás zůstává u holek a další hrdinové jdou na průzkum. Než dojdeme k místu odkud podezřelý hluk vycházel, je tu další vlak. Vybrali jsme si opravdu Dobré a hlavně klidné místo na spaní, vlak přejel a zas ten divný zvuk. To už jsme stáli u trati a přišli jsme na to co nás vystaršilo, obyčejné návěstidlo. Projel vlak a kovové návěstidlo spadlo na polohu stůj.

Vrátilii jsme se ke Zbytku Červené sedmy a za občasného projíždění nákladních vlaků usnuli. V neděli jsme se probudili, něco pojedli, zabalili naše Usárny a vyrazili na vlak a hajdy domů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se z vlastních zásob a ubytovali jsme se v pod smrky na jehličí. Čaj jsme si uvařili na vařiči "karabičce"na pevném lihu viz fotogalerie.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Byl to krásný vandr na který si vzpomenu i po těch letech.

Ostatní informace

Z té doby vím kdo to je kamarád, na kterého se můžu spolehnout za každé situace a některé kamarádství přetrvalo až do dneška. Když to porovnám s dneškem, tak si beru sebou na výlety spíše více než méně a jak jsem mohl přežít několik dní jen s věcmi v Usárně, muselo se umět a hlavně úsporně zabalit. Nebyl v té době žádný IDOS ani GPS, mobily a občas jsme nezabloudili a přežili jsme. Byla to jiná doba a nejde to s tou dnešní srovnávat.