Slovenský ráj - soutěsky, vodopády, vrcholy, jeskyně, výhledy

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Pro zdatnější • Vycházka - půldenní • Celodenní výlet • Putování (více dnů) • Do přírody • Na hory

Chata Piecky • Fotografie (59) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (59 fotografií)

Roklina Piecky

Vstoupit do fotogalerie (59 fotografií)

Kam a jak jedeme?

Jedeme na dovolenou na Slovensko. Jsme oba v důchodu, tak jsme si ji naplánovali na 5 - 6 týdnů. Chceme si udělat nějakou túru v horách, zastavit se v historicky zajímavých místech a prohlédnout si hrady, zámky i dřevěné kostelíky. Ale také víme, že prostě musíme do Slovenského ráje.

Za čím jedeme?

Odborné prameny tvrdí, že Slovenský ráj je se rozkládá na východním Slovensku. Já si přesto myslím, že je to už střední Slovensko. Není to velká oblast, měří 19 763 ha. Od r. 1988 je vyhlášen za národní park, do kterého je vstup zpoplatněn. Nechají se koupit jednodenní i vícedenní vstupenky, dokonce důchodci mají slevu. Musí si však o ní říct. Sami ji nenabídnou. My to samozřejmě zjistili až večer, když jsme se z výletu vraceli. Předpokládám, že slevu budou mít i děti a studenti.

Asi 90 % Slovenského ráje je zalesněná. Kdysi dávno to byl zjednodušeně řečeno jeden velký kopec, na jehož svazích pramenily potoky Pilanka, Velký a Malý Sokol, Velký a Malý Kysel, Kysel, Suchá Belá, Biela voda, Biely Potok, Lesnica, Hroznica, Hutianský Potok nebo přes jeho území protékaly řeky Velká Biela voda, Hnilec a Hornád. Tyto vodní toky za tisíciletí tento kopec rozdělily na několik plošin – nejznámější je Glac a Gerava, ale prohloubili si také svá koryta a vytvořili tak spoustu roklin s vodopády, soutěsky, kaňony, podzemní jeskyně. Cesty těmito kaňony jsou lákadlem pro turisty – aby však byly schůdné, jsou cesty vybaveny vodorovnými i svislými žebříky, lávkami, stupačkami, řetězy apod. Místy se jde po kládách, ve kterých jsou někdy vysekány stupně. Přechod je zabezpečen pomocí řetězů a lan. Někdy je možno se jen tak podržet skály, občas se musí spoléhat pouze sám na sebe. Není se čeho chytit. Výstup je částečně adrenalinový, není vhodný pro menší děti. Každý musí vědět, na co má. Já to zvládla i s mírnými závratěmi, dokonce jsem se jich tam téměř zbavila. Jen proto, že jsem to chtěla zažít.

Centrem regionu je na severovýchodě Spišská Nová Ves, hlavním turistickým centrem je na severu Čingov a Hrabušice s kempem Podlesok, na jihu pak Dobšinská ladová jaskyně, Dedinky a Mlýnky. Silnice z Hrabušic do Dedinek je vlastně jediná silnice, kterou je možno přes Slovenský ráj autem projet. Ještě v centru Slovenského ráje je turistickým centrem zřícenina kurtizánského kláštera Kláštorisko, kde je jedno z mála občerstvení v parku.

Pokud si chcete udělat ve Slovenském ráji nějaký výlet, je možno se ubytovat ve vlastním stanu nebo v chatkách v kempu Podlesok u Hrabušic, ubytovací zařízení nabízí i Čingov, Kláštorisko a Dědinky. Trochu problém je s občerstvením na trasách. Je vhodné spoléhat jen na vlastní zásoby.

Většinu roklin lze projít pouze zdola nahoru.

Výjimka je Prielom Hornádu, který je od r. 1976 národní přírodní rezervací. Ten je možno projít v obou směrech. Je to nejdelší soutěska ve Slovenském ráji, kterou prochází modrá turistická značka. Nechají se projít i jen různě dlouhé úseky. Pokud by se šel celý modře značený úsek – z Podlesku až do obce Smižany, je to zhruba 13 km. Prielom Hornádu je však pouze úsek od Hrdla Hornádu – to je soutok Velkej Bielej vody a Hornádu (asi 1,5 km od Podlesku) k ústí Bieleho potoka nedaleko Čingova, což je asi 9,5 km, údajně 3,5 hodiny. My jsme ho prošli pouze od Letanovského mlýna do Podlesku – bylo to 6,5 km, přibližně 2 1/4 hodiny. Podle profilu trati by se dalo říct, že by to mohla být pohodlná trasa, ale až tak to není. Nejsou tam vodopády (i když jsem se dočetla, že zde má být Duhový vodopád 8,5 m dlouhý - tentokrát však byl asi zase bez vody), tím pádem ani strašně dlouhé žebříky a mosty, o to je tu víc stupaček a řetězů. Ze všech obrázků nejznámější stupačky jsou právě na tomto úseku, zhruba půl hodiny od hrdla Hornádu. Přes řeku se přechází po lávkách zavěšených na lanech. I to je pěkný zážitek. My jsme tudy šli naštěstí až k večeru, takže lidí jsme potkali skutečně málo, ale asi přes den tam bude lidí víc. Rovnoběžně se soutěskou vede lesem po hřebeni žlutě značená turistická cesta. Vede od Hrdla Hornádu, k Hornádu se nechá sejít pouze U Letanovského mlýna (3,5 km), u Tomášovského výhladu (6,5 km) a v Čingově (9,5 km). Ve východní části Prielomu je částečně okružní naučná stezka Prielom Hornádu. Vede z Čingova k Letanovskému mlýnu. Jedna cesta je Prielomem, druhá po hřebeni. To je zhruba 10 km. Nechá se pak protáhnout o 3 km až do Smižan.

Roklina Suchá Belá vede z jihu na sever. Je pravděpodobně nejznámější a nejnavštěvovanější roklinou. Na poměrně krátkém úseku má velké množství náročných přechodů. Zelená turistická značka začíná nedaleko kempu Podlesok, stoupá se podle potoku Suchá Belá. Rokle je dlouhá přibližně 4 kilometry a nechá se projít za 2 hodiny. Samozřejmě, pokud je hodně lidí, výstup trvá déle. Na počátku trasy se jde mokrým korytem řeky. Ve střední části rokle jsou Mísové vodopády (29,5 m), Okienkový (15 m), Bočný (12 m) a Korytový vodopád (10 m). Oblast této rokliny byla vyhlášena r. 1976 národní přírodní rezervací.

Ze západu na východ po žluté turistické značce vede roklina Piecky podle potoka Pílanka. Výchozím místem je Píla, kde je parkoviště i zastávka autobusu. Je také dlouhá zhruba 4 km a její průchod trvá také 2 hodiny. I tady se začíná v mokrém korytě potoka, ale tento nástup je výrazně delší, cesta je méně atraktivní, i když první žebřík, který je nutno zdolat by pomalu slabší jedince odrovnal. Ale nedejte se, vše další je už jednodušší. V rokli je Velký vodopád (12 m), Terasový vodopád (10 m) a ještě kaskády. První průchod úžinou se uskutečnil pravděpodobně v r. 1911.

O kousek jižněji vede ze západu na východ podle stejnojmenného potoka roklina Velký Sokol, která je v jejím závěru ukončena Rothovou roklinou. Výchozím místem je křižovatka turistických cest Velký Sokol – ústie na silnici z Hrabušic, jenže tady autobus nestaví a ani parkoviště zde myslím není, nebo jen velice malinké. Takže nejlepší je asi vyrazit také z Píly. Tato roklina patří mezi nejdivočejší, prochází jí žlutá turistická značka. Měří zhruba 5,5 km, pokud půjdete z Píly je nutno přidat ještě necelé dva km. Cesta roklinou trvá zhruba 2,5 hodiny přes Velký (7 m) a Malý vodopád (8,5 m). Tuto roklinu mohu jen doporučit, protože pravděpodobně kvůli své délce patří mezi méně navštěvované, ale není to nic hrozného, naopak, na trase jsou pěkné výhledy a adrenalinových přechodů je také dost. Prvně se podařilo roklinou projít r. 1898, turistický chodník je vyznačen od r. 1956 a přeznačen r. 1979.

Tyto čtyři popsané rokliny jsme úspěšně zvládli a jejich průchodu je věnována vždy samostatná kapitola, kde jsou i další fotky. Problém byl jediný. V letošním obzvlášť suchém létě bylo ve vodopádech málo vody. Bohužel na ostatní soutěsky jsme už neměli čas. Samozřejmě si myslíme, že ty nejhezčí jsme prošli.

Téměř nejkratší roklina je Kláštorská. Vede po zelené turistické značce od Prileomu Hornádu, u lanové lávky, zhruba v polovině mezi Hrdlem Hornádu a Letanovským mlýnem. Na konec ke Kláštorisku je to 1,5 km, trvá to prý zhruba hodinu. Na tomto poměrně krátkém úseku je nejvíce vodopádů: Vodopád Objaviteľov, vodopád Antona Straku, Dúhový vodopád, kaskády Gusta Nedobrého, Malý vodopád, Machový vodopád a vodopád Kartuziánov. My jsme tam byli v době velkého sucha, kdy i větší vodopády měly vody málo. Když jsme v Prielomu Hornádu tuto roklinu minuli, netekla voda žádná. Proto nás ani nemrzelo, že jsme si tuto roklinu neprošli. Tato roklina byla zpřístupněna až r. 1960, i zde je větší množství žebříků a stupaček. Jak jsem napsala, je jednosměrná, ale na stejném místě začíná i končí obousměrná žlutá turistická trasa, která je bez žebříků a ostatních pomůcek. Je náročnější pouze svým výškovým profilem. Na zhruba 1,5 km se překonává něco přes výškových 200 metrů. Takže se může udělat maličký přibližně dvouhodinový okruh – z Kláštoriska nebo od Prielomu Hornádu a pokračovat po vlastní trase.

Nástup do ostatních roklin je od východu. Nejlepší by bylo zajistit si ubytování na Kláštorisku.

Roklina Malý Kysel je vlastně částí původní rokliny Kysel, která byla r. 1976 po požáru uzavřena a zatím nebyla ve své délce znova obnovena. Roklinou protéká stejnojmenný potok, který se v ústí rokle stéká s Velkým Kyselem a tvoří spolu dál potok Kysel. Z Kláštoriska se vyrazí po modré na rozcestí Nad Kyselom. Tady se nechá udělat malá odbočka po žluté turistické značce přes Obrovský (60 m) a Karolinyho vodopád (25 m). Modrá i žlutá se sejdou na rozcestí Kysel – rázcestie. Pokračuje se dál po modré dolinou Malý Kysel přes Malý a Machový vodopád až na rozcestí Suchá Belá – záver. Na cestu zpátky se nechá vydat po žluté na rozcestí Pod Vtáčim hrbom a po červené zpátky na Kláštorisko. Tato trasa je zhruba 7,5 - 8 km dlouhá a zabere asi 3 hodiny.

Roklina Velký Kysel je údajně také nejdivočejší. Po požáru r. 1976 byla dolina Kysel uzavřena a r. 1997 po zelené turistické značce nově zpřístupněna tato roklina. Protéká jí stejnojmenný potok. Z Kláštoriska se vyrazí po modré na rozcestí Nad Kyselom. Tady se nechá udělat malá odbočka po žluté turistické značce přes Obrovský a Karolinyho vodopád. Modrá i žlutá se sejdou na rozcestí Kysel – rázcestie. Pokračuje se po zelené dolinou Velký Kysel přes Pawlasov vodopád, Vodopád ochrancov prírody, Vodopád v Barikáde až na rozcestí Biskupské chyžky. Na cestu zpátky je možno se vydat asi jen po žluté na Glac – Malá Polana, po modré na Suchou Belou – záver, po žluté na rozcestí Pod Vtáčim hrbom a po červené zpátky na Kláštorisko. Tato trasa je zhruba 10 km dlouhá a zabere asi 3,5 – 4 hodiny.

V těchto místech je ještě Sokolia roklina, kde je největší vodopád Slovenského ráje, 75 metrů vysoký Závojový vodopád, vedle kterého vede svislý žebřík. V roklině jsou ještě Bočný, Skalný a Vyšný vodopád. Tato dolina byla objevena až. r. 1910. Vede jí žlutá turistická značka, a to z rozcestí Sokolia dolina – ústie v roklině Tomášovská Belá. Na trasu se nechá vyrazit také z Kláštoriska – vystoupat od rozcestí Kláštorisko – Horná Lúka po žluté k rozcestí Kysel – ústie, po zelené dojít do Sokolie doliny – ústie a vydat se do Sokolie doliny. Také se nechá vyrazit od Tomášovského vyhladu rovnou po zelené. Zpátky je možností víc, takže stačí kouknout do mapy a vybrat si.

Poslední v těchto místech je roklina Tomášovská Bělá, o které jsem se již zmiňovala. Vede od Tomášovského výhladu po zelené až k vodní nádrži Klauzy. I zde jsou nad potokem stupačky a převážně vodorovné žebříky nebo cesta vede po stezce podle potoka. Podle mapy se zdá, že tato roklina je také obousměrná. Nechá se však pokračovat dál po modré se zelenou a pak už jen po modré podle potoku Lesnica, pak odbočit prudce vlevo po zelené a dojít po zhruba 18 km k Tomášovskému výhladu. Bohužel na mapě tato rozcestí nejsou pojmenována, dokonce na jednémapě jsem tuto trasu nenašla. Doporučuji si dřív na infocentru zkontrolovat jejich existenci.

Poslední roklina Slovenského ráje je Zejmarská roklina, která je v jižní části Slovenského ráje, je značena modrou turistickou značkou. Od r. 1980 je národní přírodní rezervací. Roklina vede od Biele Vody do Geravy. Měří něco přes 1 km, je tam Nálepkov vodopád a z obce Dedinky se nechá udělat zhruba 6 km okruh. Samozřejmě i tady je daleko více možností. Např. přes Zejmarskou dolinu vede zhruba 11 km dlouhá naučná stezka.

Za návštěvu určitě stojí západně od Čingova vyhlídková skála s názvem Tomašovský výhľad. Viděli jsme to na obrázku, docela nás to lákalo, ale pak to nějak nevyšlo. Je to skalní výstupek, odkud je pěkný pohled do doliny Bílého potoka, na Prielom Hornádu a na Vysoké Tatry. Dostanete se tam pěšky, ale skálu využívají i horolezci. Značka tam vede z Čingova i ze Spišských Tomášovic. Nechá se to určitě spojit i s některou trasou ve Slovenském ráji.

Nejvyšším vrcholem Slovenského ráje je Ondrejisko (1270,6 m n. m.) v jihozápadní části pohoří. Částečně zalesněná hora poskytuje výhled na Slovenský ráj, Nízké a Vysoké Tatry. Když je dobrá viditelnost, je vidět i Spišský hrad. Značka přímo na vrchol nevede, ale z červené značené cesty tam vede prý pěšina. Okruh od Dobšinské ladové jaskyně je zhruba 20 km dlouhý. Po žluté na rozcestí Nižná zahrada, po červené na rozcestí Před Čuntavou (zhruba uprostřed je neznačená odbočka na vrchol) a do Sedla Besník a zpátky po zelené k Dobšinské jaskyni.

Další dostupný vrchol je Havrania skala (1156 m n. m.) východně od Dobšinské jaskyně. Území bylo r. 1982 vyhlášeno přírodní rezervací. Z obce Stratená se jde po zelené až na vrchol, po žluté zpátky a pak kousek patrně po silnici zpátky do Stratené. Okruh je dlouhý zhruba 7 km a nemám tušení, ze které strany je lepší tam vyrazit.

Ostatní vrcholy nejsou přístupné.

Ve slovenském ráji se vytvořilo několik jeskyní. Přístupná je však pouze Dobšinská ľadová jaskyňa v jižní části Slovenského ráje. Je to jeden z nejvzácnějších a nejpozoruhodnějších přírodních jevů u nás. Objevena byla 15.7.1870, již r. 1871 byla zpřístupněna veřejnosti. V r. 1887 byla jako první jeskyně v Evropě elektricky osvětlena. Vstup do jeskyně je ze severní strany ve výšce 969,5 m, což je nejvyšší bod jeskyně. V zimě studený vzduch v prostoru jeskyně klesá a prostor podchlazuje. Naopak v létě teplý vzduch stoupá, takže se do nižších prostor dostat nemůže. Tím je roční průměrná teplota v jeskyni pod bodem mrazu. V blízkosti jeskyně je vlaková zastávka. Jeskyně je pro veřejnost otevřená od 15.5. do 30.9. My jsme v jeskyni nakonec nebyli, i když v plánu to bylo. Mne odrazoval teplotní rozdíl – venku byla příšerná vedra, kdy i ve stínu bylo přes 30 st. C, a to mi nedělá dobře. Dalším důvodem bylo vše předražené. Parkovné bylo 3,80 Eura, vstupné 8 Euro, pro důchodce 7 Euro. Nebyli jsme jediní, kteří po zjištění cen odjeli.

Další dvě známé jeskyně jsou nepřístupné. Medvědí jeskyně má krápníkovou výzdodu, v jejích prostorách se našli kosti jeskynního medvěda. Probíhají zde vědecko-výzkumné práce. Jeskyně Čertova díra je bez krápníkové výzdoby, je dlouhá 45 metrů, je to významná archeologicko-paleontologická lokalita. Podle místních nálezů byla obydlená v eneolitu a v halštatě.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytovali jsme se v kempu v Podlesku, který patří pod Hrabušice. Nechá se tam dojet i autobusem. My jsme přijeli autem, v autě jsme i spali a za jednu noc, jedno auto a dvě osoby, vč. místního poplatku jsme zaplatili 7,5 Euro. K dispozici je televize na recepci, kde jsou i zásuvky, kde si můžete dobít telefon, foťák apod. Recepce slouží i jako informační středisko Správy Národního parku Slovenský ráj.

Vybavení je jednoduché, je tam pár laviček se stolkem, mělo by být k dispozici prý i volejbalové a tenisové hřiště, my jsme po něm nepátrali. Vždy jsme ráno vypadli a večer se vrátili. V kempu je možno se ubytovat i v chatkách, kde mají svoji sprchu a WC, je to i autokemp, je tedy možnost připojení na elektriku.

Ve společných umývárnách je jedno umyvadlo, kde teče teplá voda, jinak je tam několik sprch – aby tekla voda, je nutno koupit si žeton. Bez něj neteče ve sprše ani studená voda.

Mimo areál, ale v těsné blízkosti recepce je obchod, hned naproti je restaurace a bufet.

Místo je vhodné pro tůry, nejblíž je to do rokliny Suchá Belá, na Prielom Hornádu a do Kláštoriska. Když se popojede autobusem, nechá se snadno projít i roklina Velký Sokol a Piecky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Podle mne je Slovenský ráj právě krásný těmi soutěskami. Je pravda, že při přechodu přes klády, ve kterých jsou někdy vytesané jen stupínky, by se mi líbila možnost zachytit se ještě lana nebo řetězu. Někdy to vypadá dost hrůzostrašně. Ale jak je vidět, zvládnout se to dál. Já si občas pomáhala turistickými hůlkami, abych měla větší jistotu. I když si myslím, že to bylo spíš o pocitu. Kdybych ztratila rovnováhu, asi by mi to nepomohlo. Pokud však soutěsky opustíte, tak jste vlastně jen v lese, kde se jen opravdu občas otevře nějaký výhled. Kvůli tomu bych tam ani nemusela. Ještě je hodně zajímavé Kláštorisko.

Ostatní informace

Na závěr informace pro cyklisty. Jak jsem psala, Slovenský ráj, to jsou jen soutěsky, kaňony apod. Přesto se nechá projet na kole. Tím nemyslím pouze po silnici z Hrabušic do Dedinek. Ve směru ze severu k jihu přes náhorní planinu Glac vede značená cyklostezka. V minulosti tudy vedla obchodní Glacká stezka, která spojovala dvě významná střediska - Gemer a Spiš. Nyní je zpřístupněna cyklistům. Chodí tam i turisté, je tedy nutné na ně brát ohled. Z Dedinek do Podlesku je to zhruba 20 km. Po silnici je to 30 km, výškovému převýšení se však nevyhnete.