Srpnová Libochovka.

Kam a jak jedeme?

Před koncem srpna jsme se s kamarádem Jožkou rozhodli udělat si výlet z Dolních Louček podél potoka Libochovky přes Kutiny do Říkonína. Do Dolních Louček i zpět z Níhova jezdí vlak. Údolí Libochovky je romantické a poměrně málo navštěvované. A když, tak se většinou jedná o starší trempy. Někteří, již s rodinami, tam táboří. Jedni tam mají na pěkné Louce nedaleko Libochovky stálou osadu s trempskou chatkou a totemem. Cestou jsou asi dvě pěkná místa, kde bývá sezonní stanový tábor junáků či skautů.

Za čím jedeme?

Po výstupu z vlaku jsme se rozhodovali, zda jít kratší cestou po žluté, či delší k potoku. Zvolili jsme delší. Od nádraží Dolní Loučky jsme sešli dolů do vesnice a dole se dali po silničce Doprava podél potoka. Tento úsek, přestože vedl lesnatým údolím, nebyl moc romantický. U odbočky zelené TZ jsme pokračovali vpravo a po půl kilometru jsme minuli vodní pilu. Bohužel nebylo odkud vzít fotozáběr. Asi o kilometr dál se prochází samotou, bývalým vodním mlýnem, ale se zachovalým náhonem. Za ní už začíná být příroda trochu divočejší. Opustili jsme zelenou TZ a kopírovali tok potoka. Na úseku asi 5 km je zde několik brodů. Hned na prvním mi na mokrém balvanu ujela noha. Přistál jsem dolní polovinou těla v potoce a bradou se jemně zaryl do potočního písku na břehu. Jožka tvrdil, že ještě neviděl člověka letět vodorovně a tak nízko nad zemí. A to dobré 2 metry. Jak mně nohy podklouzávaly tak tělo se nahnulo dopředu, leč nohy zůstávaly pozadu, až nakonec vylétly do té vodorovné polohy celého těla. Asi stárnu. To se mi ještě nestalo. Ostatně, všechno je jednou prvně. No, to je toho. Nějaký čumákopád. Přistání bradou v písku bylo jemné a nezanechalo na obličeji žádné následky. Zato pravá noha. V místě kolena čert nastavil balvánek a ten odmítl ustoupit mému kolennímu kloubu. Tak jsem chvíli ležel, nemoha s kolenem hýbat. Teprve teď jsem si všiml nádherné skály nad potokem. Vůbec to bylo pěkné místo. Konečně jsem mohl udělat obrázek na památku. Expoziční situace nebyla však nejvýhodnější. Na skálu pražilo slunce, ale spodní část s potokem byla v dosti temném stínu. Přesto jsem to zvěčnil. Nicméně jsem se zvedl na všechny dvě a zkusil chůzi. Jo. Šlo to. Sice se koleno odmítalo ohýbat, ale pěšina zde byla rovná, takže žádný problém. Cestou jsem ještě objevil nějaké oděrky na dlani. Asi jak jsem v písku brzdil. Jožka měl obavy, zda dojdeme do civilizace. Zbabělec a lenoch. Určitě se bál, že mně bude muset nést. Kolínko si na štěstí na chůzi zvolna zvykalo a tak jsme dorazili přes další brody a pár lávek zdárně na Kutiny. Tady se nachází správná trempská hospoda. Dokonce je relativně nedávno přejmenovaná na „U Trempů“. Tak jsme dali pár Černohorských Páterů. Po krátkém pohovoru s přítomnými našel Jožka společné známé a hovor se vedl v trempském duchu. Potlachy, známí, trempské písničky. A moje nejapná otázka na kytaru nám prodloužila osvěžovací pauzu. Samozřejmě, že na trempské hospodě nemůže kytara chybět. A už to jelo. Jožka ji chytil a už nepustil. A hrálo se a zpívalo a Páter byl dobrý, čas běžel… Jaj, jak nám bylo dobře. Nic naplat, musel jsem zavelet k odchodu, abychom stihli ještě nějaký vlak zpátky. Po srdceryvném loučení jsme ukončili produkci, rozloučili se s pár trempy, políbili na tváře přítomnou dámu a hostinskou a opustili lokál. Rozhodovali jsme se, zda jít na vlak do Říkonína, nebo dál do Níhova. Byli jsme tak osvěženi a plni energie, že jsme se rozhodli pro vzdálenější Níhov. Promazané kolínko už si dalo říct a souhlasilo. Kousek od trempské hospody je o třídu vyšší, ale také srubová hospoda U Bizona. Moc pěkné hospody. Obě. Moc pěkné okolí. Blízko trempské hospody tvoří potok nádherný meandr pod vysokou skálou, na trávě u zadní části hospody s venkovním posezením stojí totem. Před hospodou je jednoduché oddělení od cesty vodorovným zábradlím z kmenů. Jen k němu přivázat koně. Necelý kilometr za hospodami se podchází vysoký betonový železniční viadukt s mnoha oblouky. U Dolních Louček je podobny. Už nevím ve kterém z nich došlo před více jak 40 lety k železničnímu neštěstí, kdy se tuším jeden poslední vagon utrhl, a další na kraji viaduktu visel zpola dolů. Už ani nevzpomínám kolik bylo obětí. Ale dlouho se o tom mluvilo. Za viaduktem jsme opustili zelenou TZ i Libochovku směrem doleva a stoupali lesem vzhůru. Nahoře se pak prochází vrstevnicově pěkným lesem, vlevo je dole je údolí potoka Haldy – přítoku Libochovky. Kus za Lubným jsme překřížili železnici a cesta klesala k rybníčku, kde zabočila prudce Doprava. Tím jsme se zase přiblížili k železnici. A tu jsme kopírovali až k nádražíčku Níhov. Vyšlo nám to perfektně. Za necelou půlhodinku nám přijel vlak. Já už jsem před léty tuto trasu šel a moc se mi tenkrát líbila. Tak jsem ji navrhnul i Jožkovi a ten na konci konstatoval, že se mu výlet také velice líbil. Od té doby chce, abych zase něco vymyslel. Což o to, pěkných míst je, ale čas není.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

V hospodě u Trempů na Kutinách výborný černohorský Páter. Samozřejmě k dispozici i nealka. Ovšem pivo na rozdíl od chemie v limonádách obsahuje pro cestovatele důležitý draslík a B vitamíny. K jídlu toho tam moc není, jen pár velejednoduchých jídel. Širší sortiment je o kousek dál U Bizona, ale ten někdy nefunguje. Ubytování máme oba celkem slušné doma, což jsme stihli. Jinak v okolí nevím. Se spacákem by se dalo možná domluvit přístřeší U Trempů.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Pěkná příroda, potok Libochovka, romatické brody a lávky, příjemné posezení a odpočinek u Trempů. Nelíbil se mi ten zákeřný balvan v brodě.

Ostatní informace

Pivo Páter 11° za pěkných 22,-Kč. Jožka si dal tuším něco jako bramborový guláš nebo lečo, už nevím. Ani co to stálo.