Střezivojice

Kam a jak jedeme?

Byla zase chuť na nedělní výlet. Kokořínsko je poměrně na dosah a ještě je tam pár míst, která zatím unikla naší pozornosti. Cestou jsem si vzpomněl na článek, ve kterém se tvrdilo, že hojně pěstovaná řepka neblaze působí na zvěř. Že se po ní chová jako opilá. Právě z takového porostu se na silnici vyřítila bažantí slepice, která se opile opravdu chovala. Málem jsem ji přejel, brzdy naštěstí fungují dobře.

Auto jsme nechali u Střezivojic jako posledně, ale místo do Planého dolu jsme zamířili na opačnou stranu do Uhlířského dolu.

Cesta je neznačená, ale dost používaná, i lidi jsme potkali. Do dolu se sestoupilo poměrně strmým svahem, potom se cesta uklidnila a objevily se první skály.

Nebylo to takové skalní město, jako třeba v Planém dole, ale dívat se na co bylo.

Po nějakých dvou třech kilometrech se úzké údolí rozestoupilo a les ustoupil louce. A hlavně se zatáhlo a začalo pršet. Nevypadalo to dobře a západní obzor nám zakrýval kopec, takže se nedalo poznat, jak je mrak velký. Já měl deštník, Pavlína si ho i přes mé upozornění nevzala. V dešti jsme došli do vísky Osinalice. Původně jsme se tu měli napojit na žlutou značku a jít po ní k jihu, do Vidími, a potom Střezivojickým dolem zpátky k autu. Počasí rozhodlo jinak, vydali jsme se opačným směrem, že je to blíž. Značka vedla kolem jakéhosi penziónku, který měl i občerstvení. Nabídl jsem Pavlíně, ať se tu schová, já že dojdu pro auto. Vtom se z okna ozval dívčí křik: „Občerstvení, je otevřeno, pojďte dovnitř!“. A pořád dokola. Měli to tam asi nahrané a spouštěla to fotobuňka. Pavlína se agresivní reklamy zalekla a odmítla vstoupit. Pokřik jsme slyšeli ještě hodnou chvíli.

Když jsme vystoupali do půli kopce, přestalo pršet, i sluníčko vykouklo. Rozhodli jsme se nedržet se značky, která nás hnala zase nahoru a jít po úbočí. Tahle cesta však začala brzy klesat a za chvíli jsme zase byli v Uhlířském dole. Proč se důl jmenuje Uhlířský, se dá asi jednoduše vysvětlit. Dřevěné uhlí se tu pálit mohlo. Ale proč se kopec nad ním jmenuje Supí hora, se asi nikdy nedozvíme.

Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou, tak jsem na místě, kde údolí dělilo, odbočil místo Doprava doleva. I tady se bylo na co dívat.

Jenom cesta byla horší, dřevaři se podepsali. Na konci údolí dokonce cesta zmizela a muselo se terénem. Pavlína zneklidněla, cítila se zablouděná. Já jsem zablouděný nebyl. Nad údolím se zničená cesta znovu objevila a po pár stech metrech jsme byli přesně tam, kde jsem chtěl, na modré značce, která vedla k autu. Zase jsme si ověřili, jak je příroda z rozmarů počasí zmatená. V lese ve stínu tu odkvétaly konvalinky, na louce o kousek dál začínal kvést vlčí bob, který mám spojený s koncem prázdnin. I chytrá kniha říká, že v květnu kvést nemá.

Doma jsme byli dřív, než jsme plánovali. Zbytek původně zamýšlené trasy jsme si nechali na jindy. To jindy se nám ale posunulo poněkud na neurčito. V létě se nad Kokořínskem přehnala větrná smršť, napáchala velké škody a teď je tam z bezpečnostních důvodů zákaz vstupu do lesa. Snad nebude dlouho trvat.

Za čím jedeme?

Opět za poměrně neznámou částí kokořínska. Většinou to tu ani značené není.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování ani stravování jsme nehledali, ale jak z předešlého vyplývá, možné je.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Počasí nás trochu vypeklo, ale jinak pěkné. Pavlína měla i kus dobrodružství, když si myslela, že bloudí v divokých skalách.

Ostatní informace

Vstupné, jako obvykle, žádné. Omlouvám se za kvalitu obrázků. Je to skenované, v roce 2009 ještě nebyl digital.