Z Jestřebic na Východ

cesta Šemanovickým dolem  •  Fotografie (5)  • Foto: bezprezdivky

Kam a jak jedeme?

V Jestřebicích bylo pod mrakem, ale už ani nekrápalo. Tohle ještě hlášená studená fronta nebyla. Podařilo se mi najít pěkné místo k parkování a vyrazili jsme po modré. Ještě než jsme vyšli z vesnice, Pavlína měla nějaké řeči o tom, že chtěla do skal, a tady žádné nejsou. Byly vzápětí. Značka odbočila z polní cesty Doprava, do rokle, kde byly všude kolem. Ale obrázky nejsou, tma byla. Až pod sešupem bylo možné pěknou pěšinku zobrazit.

Mračna totiž odešla, sluníčko se chystalo před deštivým čtvrtečním odpolednem a vlastně následně celým pátkem na chvíli zasvítit. Za takhle přívětivého počasí jsme došli na křižovatku s větší lesní cestou. Skalka, která tu je, byla nasvícena docela pěkně.

Šemanovický důl  •  Foto: bezprezdivky

Značka nám odbočila Doprava, my jsme ale potřebovali doleva, po cyklostezce. Narazili jsme na červenou naučnou odbočku zpátky k autu, ale bylo ještě brzy. Tuhle značku jsem ani ve své postarší mapě neměl. Pokračovali jsme dál s nadějí, že po nějaké době narazíme na žlutou.

Ještě předtím ale byly zase skály.

Nakonec i žlutá byla a samozřejmě vedla do kopce. Tak nějak jsem si vzpomněl, že jsem touhle pěšinou kdysi šel. Bylo to před lety mnoha, to jsem chodil nějaké ty padesátikilometrové pochody. Dřevěné schody tu byly tehdy stejné, jen se mi tenkrát nějak lépe stoupalo.

Nahoře, jak jinak, skála, dokonce s umělou jeskyňkou. Potom jsem si na informační tabulce přečetl, že tu byl skalní hrádek. Kostelíček se to jmenuje. Vysupěl jsem kopec, vytáhl foťák a začalo pršet.

Zase jenom přeprška, ale objektiv jsem neuchránil, zase bylo čištění, ale až doma.

skalní hrádek Kostelíček  •  Foto: bezprezdivky

Prošli jsme skalním městečkem, potom po kraji lesa až k silnici. Upozornil jsem Pavlínu, že tady je poslední příležitost na čůrání. Teď už půjdeme po silnici a za chvíli jsme ve vsi. Nechtělo se jí. Prošli jsme Malou Jestřebicí, došli do velké a Pavlína měla chuť na limonádu a nanuka. Parkovali jsme kousek od hospody, na kterou byly všude poutače, zamířili jsme tam. Bylo tam psáno, abychom klepali, učinili jsme tak. Nic se nedělo. Šli jsme o dům dál. Bylo to tak půl kilometru. Otevřeno bylo, kofolu měli jenom nalévanou, ale nanuka dobrého. Cestou k autu lehce pršelo. Šel jsem si ještě prohlédnout informační tabulku, Pavlína si sedla do auta. Později se přiznala, že zatímco jsem byl začten, využila úkrytu za vozem k vyčurání. Na návsi. Hlavně, že se jí nechtělo na kraji lesa, ani v hospodě.

Ten pravý déšť od studené fronty nás potkal až za Mělníkem, někdy kolem druhé hodiny. Bylo to, jako když jsme se vraceli z Konstantinových Lázní. Jenom tehdy jsme jeli rovnoběžně s čelem fronty, teď přímo proti. Naštěstí jsme doma vystupovali už zase jen do přepršky.

Za čím jedeme?

Jdeme projít zase část malebných skal méně známé části kokořínska. Stojí to za to

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Nejedli jsme, nepili, ale možné to v Jestřebicích je rovnou ve dvou zařízeních.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tady není nic k nelíbení. Proto sem tak často jezdíme. Bohužel už to máme vesměs prochozené.

Ostatní informace

Veřejnou Dopravou se sem o víkendu v rozumnou dobu asi ani dostat nejde. Zaparkovat lze před obecním úřadem.