Teplice nad Metují a Teplické skály – turistika

Když už se nám konečně podařilo vyrazit na Broumovsko, tak samozřejmě musíme projít i Teplické skály.

Město leží v údolí řeky Metuje v severní částí chráněné krajinné oblasti Broumovsko, 15 km západně od Broumova. Tudy prochází železniční trať č. 026 z Týniště nad Orlicí do Broumova, tady odbočuje železniční trať č. 047 do Trutnova .

Přesně se neví, kdy byla oblast města osídlena. O říčce Metuje se písemné zmínky objevují již r. 1186. Přes tuto oblast vedla již počátkem 12. století důležitá obchodní stezka, která spojovala Čechy s Polskem a Pobaltím. Proto tady mezi vysokými skalami vznikaly opevněné hrady. Nejstarší je ze 13. století nejseverněji položený hrad Adršpach, který je nyní součástí Adršpašských skal. Počátkem 14. století byl vybudován zhruba uprostřed skal hrad Střmen a koncem 14. století na jižním okraji skalní hrad Skály. V jejich okolí – již mimo skalní města vznikaly osady. V podhradí skalního hradu Střmen vznikla tehdy osada Teplice nad Metují.

První písemná zpráva je z r. 1362, kde se mimo jiné píše o výskytu teplých pramenů, které na území města vyvěrají i dnes. Když Slezané r. 1447 zbourali hrad Střmen, byla v tehdejší obci vybudována tvrz, odkud bylo území nad obchodní stezkou sledováno. V 90. letech 16. století na místě zbořené tvrze postavil Václav Bohdanecký jednopatrový zámek (dnes Horní zámek). Na nápise na portálu nad vchodem je stále vidět letopočet 1599 – tedy rok dokončení stavby. Po smrti majitele panství r. 1614 byly Teplice rozděleny na Horní a Dolní, kdy každou část vlastnil jiný majitel. Tyto názvy se užívají dodnes pro městské části.

Horní Teplice stále vlastnil Petr Straka z Nedabylic, vnuk Václava Bohdaneckého, který v poslední čtvrtině 17. století sepsal závěť - v případě vymření rodu připadnou všechny jeho statky nadaci, která bude vychovávat dětí chudé české šlechty. Když r. 1802 rod Straků vymřel, byl později z prostředků nadace postaven palác, tzv. Strakova akademie - dnes Úřad vlády. Zámek v Horních Teplicích po 1. světové válce koupilo město a dodnes ta má své sídlo.

Dolní Teplice vlastnil Zikmund Schmiedl ze Schmieden, který si r. 1664 postavil zámek (dnes Dolní zámek) v raně barokním slohu. V zámku byla po r. 1749 vybudována zámecká kaple a v sálech vytvořeny štukové stropy s figurální výzdobou. Po r. 1888 bylo přistavěno křídlo směrem do zahrady. Od r. 1953 byl v zámku domov pro seniory, nyní je zde domov se zvláštním režimem pro klienty se závislostí na návykových látkách. Zámek je nově zrekonstruovaný. Fasádu zdobí nadokenní římsy a dva portály. V zahradě je sbírka rokokových plastik od Matyáše Bernarda Brauna.

V Teplicích je světový unikát - poutní kostel Panny Marie Pomocné s dřevěnou poustevnou, který pochází z let 1754 – 1763 a má barokní interiér. Je to jediný objekt svého druhu, který se na světě dochoval. Najdete ho jen kousek za Dolním zámkem.

Další významnou památkou města je barokní kostel sv. Vavřince, který byl postaven r. 1724 v blízkosti Horního zámku. Uvnitř jsou původní nástropní malby a také původní bohatě vyřezávané vybavení. Původní jsou i vstupní mohutné vyřezávané dubové dveře s motivy ze Starého a Nového zákona. Z jedné strany zámku je původní fara, na druhé straně je v budově bývalé školy infocentrum.

Na západním okraji města je zpoplatněné parkoviště a vstup do Teplických skal - do rozsáhlého skalního města. Pro zdejší skály jsou charakteristické štíhlé věže, převisy, souvislé skalní stěny s výškou často vyšší než 70 m, mezi kterými vedou skutečně úzká údolí, a také divoká příroda. Většina skal je pojmenována a označena směrovkami. Skalním městem protéká Skalní potok.

Pokladna je otevřena denně po celý rok – viz http://www.teplickeskaly.com/teplicke-skaly/skalni-mesto-cenik/. Základní prohlídkový okruh je přibližně 6 km dlouhý a na jeho prohlídku doporučují 2 – 3 hodiny. Tvrdí, že tento okruh je fyzicky náročnější než základní okruh v Adršpašských skalách. Rozhodně je zde ve skalách výrazně větší zima.

Ve skalách na základní okruh navazuje několik dalších tras. Po žluté - přes Vlčí rokli se nechá projít do Adršpašských skal. Cesta je 4 km dlouhá s větším výškovým převýšením.

Při vstupu do parku jsme současně se vstupenkou dostali i povídání o skalách s malou mapkou a popisem nejzajímavějších míst.

My jsme v parku prošli celý základní okruh po modré turistické trase a při zpáteční cestě jsme odbočili vpravo po žluté do Teplického údolí a od Bludiště jsme se stočili po zelené okolo sjezdovky v Kamenci do Dolních Teplic. Trasu jsme si tak prodloužili na 12 km a prošli ji zhruba za 5,5 hodiny, samozřejmě s pauzou na svačinku. Tady se však nenechá jít rychle, zvlášť když se na trase ještě čtou informační tabule naučné stezky – je jich tu celkem 16 a informují o historii objevování skal i o zdejších rostlinách a živočiších. To vše je doplněno fotografiemi.
Přibližně po 0,5 km dojdete na rozcestí, kde odbočuje žlutá turistická značka do Vlčí rokle.
Na okruhu o kousek dál je dřevěný altán – Ozvěna - z tohoto místa se dřív střílelo z hmoždíře. Z protilehlého Lysého vrchu se zvuk několikanásobně odrážel .

Opět o něco dál vidíte kovové schodiště - po prudkém schodišti a později po žebřících se vystoupá na zbytky středověkého hradu Střmen ze 14. století. Hrad stál na dvou skalních věžích, dnes tam téměř nenajdete zbytky hradu, výhled však za ten výstup stojí. Je vidět nejen skalní město, ale i Sněžku v Krkonoších.

Po chvíli se prochází mezi skalami, které připomínají bránu a které se také Skalní brána jmenují. Zde je umístěna pamětní deska, která připomíná návštěvu J. W. Goetha 30. srpna 1790. Hned vedle je další deska, která připomíná návštěvu nizozemské královny Wihelminy a korunní princezny Juliany dne 19. února 1936. Na šikmé stěně skály je vytesaný letopočet 1824 – v tom roce zde shořel všechen lesní porost a tím se odhalili zdejší skály, do té doby neznámé. Do té doby prohlídka skal končila cca o 200 metrů dál - u rozcestí U Sekery.

Míjíme věž Hláska. Dne 5. července 1956 byl proveden první výstup na tuto skálu.

U chaty U Skalní nevěsty, kde je i horolezecká chata se trasa rozděluje. Na rozdíl od Adršpašských skal je okruh obousměrný. My jsme šli vlevo –  jak vede naučná stezka a jak je to číslováno v brožurce, kterou jsme u vchodu dostali.

Jen kousek za odbočkou je velké Chrámové náměstí, kde se pohromadě vyskytují dva druhy rostlinného společenství, které souvisí se zvláštními sněhovými podmínkami, místním prouděním chladného vzduchu a zvýšenou kondenzací vodních par. Zde pohromadě rostou rostliny, které běžně rostou i v této nadmořské výšce, ale i o 200 metrů výš.

Na malém Chrámové náměstí v jarních měsících můžete někdy vidět dva vodopády. Jsou 3 a 5 metrů vysoké, v létě jsou vždy vyschlé, i v ostatních měsících mívají málo vody. Kolem vodopádů vedou dřevěné schody.

Na konci náměstí, v místech kde turistický chodník zatáčí vpravo, se před vámi otevírá skalní průrva, kterou se po několika schodech dostanete do Skalní kaple. Je to příklad členění skalních bloků v těchto skalách.

V Chrámových stěnách, které dosahují až sedmdesáti metrů, je nejrozsáhlejší jeskyní labyrint ve Střední Evropě, samozřejmě veřejnosti nepřístupný. Pískovcové jeskyně, strmé soutěsky a propasti zde tvoří 27 km dlouhý systém s názvem Poseidon.

Věž Skalní koruna je jedna z mála věží, které byly ve zdejších skalách zdolány již ve 20. letech 20. století. První výstup se uskutečnil 7. června 1927.

Chrám je další soutěska v Chrámových stěnách. Počátkem 20. století se zde hrávalo turistům na flašinet.

Na skalní věž Sfinga prvně vystoupili r.1947. Stále je to vyhledávaný skalní výstup. Prostor mezi Chrámovým náměstím a Sfingou již v 19. století nazývali Krakonošovou zahradou.

Malá věž po pravé straně cesty je věž Herinek. V 50. letech se místní horolezci rozhodli na skálu vylézt, domnívali se, že budou první, kdo na ni vylezou. Nahoře je však čekalo překvapení – na vrcholku byla v papíře zabalená kostra ryby, jako důkaz o tom, že tam již někdo byl. Proto dostala věž tento název a v horolezeckém průvodce je psáno, že jméno prvého horolezce není známo.

V místech, kde se modrá turistická značka otáčí zpátky je skalní věž Kanec. Skalní průchod mezi Kancem a sousední věží je nejvýše položeným místem tohoto okruhu – samozřejmě, když se nepočítá výstup na skalní hrad Střmen.

Jsme na rozcestí Krápník - zelená značka směřuje do Janovic. My pokračujeme po modré do Anenského údolí.

Na trase v Anenském údolí má být další 2 metry vysoký vodopád – bohužel i ten byl bez vody.

V Anenském údolí je přes 50 m hluboká úzká a klikatá soutěska Sibiř, kde i v horkém létě panuje pravá sibiřská zima. Často je zde až do léta sníh. Studený vzduch se zde drží a slunce sem nikdy nezasvítí. Rostou zde koberce mechorostů a na kolmých stěnách jsou vidět tři vegetační stupně. V horní části roste vřes, borůvka, brusinka – stejně jako v lesích na náhorních plošinách. Uprostřed odpovídá horské vegetaci , např. kapradiny. Je zde vlhko, ale ještě dost světla. Dole rostou jen chladnomilné rostliny. Je zde i krátká vegetační doba. Musím říct, že za tu chvilku jsem myslela, že umrznu, i když jsem měla na sobě tenkou mikinu.

Ze Sibiře se vyjde téměř na konci okruhu a pokračuje se po modré zpátky k pokladně. Když jsme došli na rozcestí U sekery, odbočili jsme vpravo po žluté a na rozcestí Pod Bludištěm jsme pokračovali po zelené vlevo. Kdybychom odbočili vpravo, dostali bychom se do jižní části Teplických skal – k rozhledně Čáp a ke hradu Skála. Tam jsme však měli namířeno až další den.

Celý den nás pronásledovaly bouřky. Vždy na chvíli vylezlo sluníčko, aby nás to uklidnilo, a za další chvíli se to opět zatáhlo a začalo bouřit. Když jsme se blížili k vyhlídce Lokomotiva, tak už to vypadalo, že bouřce neunikneme a že nás to pěkně spláchne. Už jsme se ničím nezdržovali a upalovali, jak jen to bylo možné. Zkrátili jsme si to po sjezdovce do Kamence a po červené vlevo se vydali na parkoviště k autu. Tam jsme už nedošli. Naštěstí snad první dům po levé straně měl z boku otevřenou kolnu, ve které jsme se schovali. Bylo to na poslední chvíli. V takové průtrži, která téměř bez varování začala, bychom si ani pláštěnky nestačili obléct. Takže tímto děkuji neznámým dobrodincům za poskytnuté přístřeší, i když o tom asi vůbec neví.

V parku možnost stravování není. V blízkosti vchodu do skal nejsou stánky s rychlým občerstvením, ale přímo na parkovišti jsou dvě restaurace. Do penzionu Pod Ozvěnou jsme si zašli na večeři. Uvnitř je to moc hezké, vyřezávané židle, stoly, dřevěné skalní věže na zdi. Samozřejmě další možnosti jsou i ve městě.

Mám ráda skalní města, skalní hrady. Je tady fakt krásně. Ale chce to vzít si pořádný boty a s sebou i něco teplejšího a hlavně si to vzít na sebe, když se prochází soutěskou Sibiř. Měla jsem v batohu ještě bundu, ale myslela jsem, že to chvilku vydržím. Jde se ale poměrně dlouho, tedy na tu zimu.

Do Teplických skal patří i osada Skály (dříve Bischofstein), kde je zámek, zřícenina skalního hradu s vyhlídkou a nedaleko rozhledna Čáp. Nechá se tam projít i skalami. My jsme tam vyrazili až další den. Z této druhé strany vstup do skal už není zpoplatněný. Nechá se zde i zdarma zaparkovat.

Přes Teplice nad Metují vede cyklostezka na sever na Bukovou horu, která je na hranici s Polskem, západním směrem se dostanete do Adršpachu, jihozápadním do osady Skála a jižním do Metuje. Přes Adršpach se nechají skalní města na kole objet, vrátíte se zpátky právě přes osadu Skály. Tento okruh měří něco přes 20 km, samozřejmě není po rovině.

V zimě jsou v okolí i udržované běžecké tratě a v Kamenci uměle zasněžovaná sjezdovka.

Teplice nad Metují a Teplické skály – turistika na mapě