Úštěk, Hrádek, Kostelíčky

Kam a jak jedeme?

Žlutá značka vedla kolem domečku, kde jsme bydleli, první část cesty vedla po silnici z mírného kopce. Klesali jsme a klesali, po pizze, kterou jsem měl k snídani mi bylo trochu těžko a děsil jsem se chvíle, až začneme stoupat. Lesní cesta odbočující vlevo stoupání načala, ale bylo zatím velmi mírné. Oplocená loučka po pravé straně hostila stádečko bílých daňků, ale ti byli plaší a ukrytí poměrně daleko za křovím. 3li jsme údolím Hrádeckého potoka. Minuli jsme Červenou hájovnu a cesta se klikatila s meandry potůčku. I tady se těží dřevo, ale cesty to zatím moc neodskákaly.

Alespoň ne ty se zbytky asfaltu. Měli jsme se napojit na červenou naučnou stezku, a opravdu tu byla. V místě, kde jsme potok po vzorně upravené lávce překračovali. Za současného stavu vody by šel i překročit. Ale rozlít se asi umí.

Hned za lávkou bylo pěkné odpočívadlo, kde jsme si tak deset minut pohověli. Pavlína chroupala kapii a neslyšela tak krkavce, který se z povzdálí ozýval. Vždycky si do toho zakrákání chroupla. Když přestala chroupat, odlétl kamsi i krkavec.

Červená naučná stezka vedla neúprosně do kopce. Napřed dost příkře, potom se to mírně zlepšilo, ale zastávku na obrázek jsem si neodpustil.

Kopec byl dlouhý, volil jsem takovou tu metodu, kdy si člověk říká: „Teď dojdeš k támhle tomu stromu, vydýcháš a půjdeš dál. Další zastávku si uděláš u tuhle toho šutru. Další po pětadvaceti krocích, teď je to hodně strmé, tak jen po dvaceti.“. Mezitím i zastávka na další obrázek, který má dokázat, že nekecám.

Každý kopec má svůj konec. Na tomhle se značka stáčela doleva a vedla nad roklí, jejímž úbočím jsme stoupali. Pavlína mi samozřejmě zmizela někde v dáli., a já se chvíli bál, že jí budu někde shánět. Odbočka byla vyznačená řádně, ale přeci jen tam vedla i cesta rovně. Navíc se z lesní cesty stala postupně písčitá lesní pěšinka a já jsem v tom písku nějak nemohl najít její stopy. Zjistil jsem jen, že relativně nedávno šel někdo proti nám. To mě moc neuklidnilo.

Naštěstí jsem se ukázal jako špatný stopař. Na vyhlídce, která byla sice trochu zarostlá, ale přeci jen z ní bylo vidět kousek hradu, na mě čekala.

Velmi příjemná pěšinka končila dosti krkolomným sešupem na větší lesní cestu a s ní i na zelenou značku. Že jsme v kraji pískovcových Skalek, se připomnělo po pravé straně cesty.

Hrad ležel sice v údolí, ale na mírném návrší. Zleva se k nám připojila žlutá značka, kterou jsme před nějakou dobou opustili, a za chvíli už byl hrad.

I za bránu jsme se podívali, ale hrozně tam hlučela sekačka a Pavlínu to iritovalo. Tráva tam sice ještě nebyla, ale byl jsem později poučen o tom, že tenhle nástroj se používá i při sběru listí. Toho tam bylo požehnaně. A bylo ho požehnaně i na cestě z hradu. Bylo to o to nepříjemnější, že tu byly zaváté vyjeté koleje a neopatrné našlápnutí bylo o kotníky. Překonali jsme to bez úhony. Šli jsme teď v souběhu naší červené naučné a žluté, ale mělo to být jenom kousek. Pod kopcem první problém. Křižovatka a na ní jen žlutá. Chvíli jsme tápali, kousek si i zašli, ale nakonec jsme po ní šli. Bylo to správně, i ta naše se po chvíli objevila. A na první letošní houby jsme narazili.

Červená odbočovala až za chvíli a, jak jinak, do pořádného kopce. Stoupalo se a stoupalo, nad námi krásné Skalky, ale když byly opravdu v záběru, bylo nad nimi sluníčko. Bylo tak nějak poledne. Alespoň na protějším svahu pískovce trochu pózovaly. Však se tam odtud ozývali horolezci.

Vyšplhali jsme na „náhorní“ plošinu. Došli jsme na vyhlídku, a hned byly zřejmé dvě věci. Ta první byla, že protestantský hrad dobyl generál Buqoi hned nazítří po Bílé hoře za jediný den. V sedmnáctém století už jim prostě ta děla dostřelila na nádvoří.

Ta druhá je jasná z obrázku. Kolem poledne se tohle fotit opravdu nedá.

Po okraji té plošiny jsme, místy dost krkolomně, došli do vesničky Ostré. Podle internetu tu měla být kavárna s penzionem, koneckonců jsme na ni několikrát potkali reklamu. Upozorňovala na to, že i když není zdaleka sezóna, už mají přes víkend otevřeno. Dříve jsme ale narazili na místní hospodu. Zavítali jsme tam a brzy zase uprchli. Hrozně řvala televize, pivo tam pan vrchní cmrndal tak, že jsem měl chuť ho inzultovat. Konzumace byla velmi rychlá. Ta opravdová kavárna byla pár desítek metrů výše, strategicky schoulená pod těmi místními kostelíčky.

Zatímco jsem pořizoval obrázek, mladý pán, který se vynořil ze dvora, nás zval dovnitř. Prý ať se nebojíme. Nebylo čeho. Prostředí útulné, z reproduktoru zněl decentně Carlos Santana a na jídelním lístku měli v kavárně chléb se sádlem a škvarky. A pro Pavlínu samozřejmě zmrzlinu. Trochu jsem se obával piva, byly to Svijany, ale tady, pro jiné oblíbená značka, pro mě trochu moc sladké pivo, jsem si pochutnal. I druhé jsem si objednal. Kouřilo se venku, ale to taky nevadilo. I popelník jsem obdržel. Další raritou byly záchodky. Byly společné, já jsem tam měl mušličku, Pavlína mísu. Při odchodu jsme toho využili.

Kostelíčky byly pěkné i bez kavárny, ale nešplhali jsme tam. Už se nám do kopce nechtělo. Navíc byl dneska opar a z vyhlídky by asi nic moc nebylo.

Poutní místo jsme jen obešli a pokračovali dál po žluté. Když jsme se otočili, pořád ještě byly Kostelíčky vidět. Jezuité, kteří prý to mají na svědomí, odvedli dobrou práci.

Další turistickou atrakcí měla být skála zvaná opičí hlava. I odpočívadlo na vyhlídce bylo, ale světlo taky moc nepřálo. Kolem byly možná i zajímavější Skalky, ale porostlé lesem.

Jarní květinky kolem cesty se povedly lépe.

U těch květinek se nám, dosud příjemná cesta, poněkud ztížila. Napřed jsme museli sejít a jít přilehlým úvozem, protože přes cestu napadaly stromy, o kus níž zase bylo pěkně rozježděno. Když jsme sešli na silničku, kde jsme se potkávali s červenou značkou, narazili jsme zase na partu motorkářů, kteří se vzápětí se vzápětí vyrazili zničit další lesní cestu. Naštěstí jsme šli na druhou stranu. Po rovině, po silnici, nebo po tom, co z ní zbylo. Na okraji osady Lukovsko byl k mání pěkný kontrast mezi „moderní“ rekreační architekturou a tím zpropadeným barokem.

Je s podivem, že ti naši zpropadení předkové a ještě k tomu jezuiti (alespoň tak to tvrdila ta brožurka vypůjčená v penzionu) tak nějak vyhrávají.

V polovině cesty mezi Lukovskem a Úštěkem je ještě další, dříve prý významná obec, dneska rekreační osada, Svobodná Ves. Pár chaloupek kolem cesty, ale ohlédnutí vlastně znamená poslední rozloučení s všudypřítomnými Kostelíčky. Zpět do Úštěku je to už jen pár kroků.

Za čím jedeme?

My jsme-li vlastně na první větší Jarní výlet. Krajina bezvadná, počasí vyšlo, co si víc přát.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Možností ubytování v Úštěku je několik, od hotelu, přes penzion, až k kempu. V Úštěku lze i pojíst, cestou doporučuji kavárnu v Ostrém.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Manželce vadil zvukový vjem při „luxování“ Hrádku. Hospoda, kterou jsme v Ostrém navštívili první, nebyla dle našeho gusta. Jinak vše bezvadné.

Ostatní informace

Nevím, jestli v sezóně je na Hrádku vybíráno vstupné, my v dubnu neplatili nic.