Vilnius, hlavní město Litvy - procházka historickým centrem

Litvou jsme projížděli při naší cestě do Finska. Ve Vilniusu si řidiči udělali povinnou devítihodinovou pauzu, měli jsme tedy dostatek času si město prohlédnout.

Litva je bývalý členský stát SSSR, který se odtrhl a osamostatnil 11. března 1990. Leží při pobřeží Baltského moře severovýchodně od Polska. Vilnius leží na soutoku řek Vilnia a Neris na východě země, na hranici s Běloruskem je to necelých 40 km. Historické centrum města je zapsané v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

K založení města  se vztahuje pověst – litevskému velkovévodovi Gediminasovi se zdál sen o železném vlku, který stojí na kopci. Když tento sen svěřil svému knězi, dozvěděl se, že na vrcholu kopce musí postavit hrad a založit velké město.

První písemná zmínka o městě je z r. 1323,  z té doby se dochovaly dopisy velkovévody Gediminase, ve kterých vyzývá obyvatele německých měst, aby přišli do jeho města. Byl to on, kdo postavil hrad na Hradním kopci nad soutokem řek. Tehdy byl obklopen lesy a mokřady, které byly přirozenou ochranou. R. 1387 získal Vilnius městská práva. Městské hradby byly postaveny až v letech 1503 – 1522.  Tehdy měly devět bran a tři věže.  Když sem r. 1544  poslední z Jagellonců Zikmund II. August  přestěhoval svůj dvůr, dosáhlo město vrcholu svého rozvoje.

Ve městě žila vždy silná židovská komunita. Když r. 1812 tudy procházel Napoleon, nazval Vilnius Jeruzalémem severu. Před 2. světovou válkou byla Vilnius jednou z největších evropských židovských center.
Autobus nás vysadil na parkovišti u soutoku řek pod vyhlídkou Tři křížky, jen kousek u centra. Společně jsme chtěli jít ke hradu a na hlavní náměstí. Jenže jsme měli smůlu. Cesta k nejstaršímu hradu města se upravovala, všude byly zátarasy. Tak jsme jen smutně koukli na kopec, kde jsme Gediminasův hrad, zvaný také Starý hrad viděli. Původně zde byl dřevěný hrad. Když se Vilnius stala halvním městem a hrad získal na dalším významu, byl zpevňován kamennými zdmi. Za války v 17. století byl poškozen, na začátku 20. století z něho zbyly jen ruiny. V 30. letech minulého století proběhla kompletní rekonstrukce. Je to jedna z hlavních památek města.

Parkem jsme prošli okolo Uměleckoprůmyslového muzea. Původní stavba byla postavena ve 12. až 14. století a sloužila pro uložení zbraní.  Byla však také poškozena a na konci 2. světové války spálena. I tato budova byla v letech 1972-78 znovu postavena s původní renesanční fasádou. Uvnitř jsou různé památky z královského paláce, pozornost upoutají šachové figurky ze 16. století.

Minuli jsme další dvě muzea (Muzeum zbraní a Národní muzeum), ale hned za parkem naši pozornost upoutaly stavby na Katedrálním náměstí (Katedros aikšté) – zvonice a katedrála sv. Stanislava. Již ve 13. století zde stál kostel. Na základech tohoto kostela byl po r. 1387,  kdy bylo přijako jako oficiální náboženství křestanství,  postaven dřevěný kostelík s gotickými sloupy o průměru 1,4 metru. Ten však r. 1419 vyhořel. Pak konečně následovala gotická kamenná stavba, ke které po čase přibyla i samostatná zvonice. Stavby však byly často přestavovány, někdy byl důvodem i požár. Současná klasicistní stavba se šesti dórskými sloupy a zvonice (také orloj sv. Kazimíra) začaly vznikat r. 1777, až r. 1801 byla katedrála vysvěcena.

Jen kousek od katedrály je Palác velkovévodů Litvy, označovaný jako Dolní hrad. Dříve zde bývaly dřevěné stavby na kamenných základech. Gotický kamenný palác byl postaven v 15. století a byl politickým, administrativním a kulturním centrem. R. 1801 byl zbourán. Stavba současného paláce na stejném místě probíhala v letech 2002 - 2009. Od 6. července 2013 je v něm umístěné muzeum.

Náměstí dominuje socha zakladatele města - Gediminase s koněm, která stojí na vysokém podstavci.

Náměstí jsme opustili a pokračovali po hlavní třídě (Barboros Radvilaités g.) okolo dalších parků ke kostelu sv. Anny, zajímavé červené stavbě ve stylu litevské gotiky. Ve 14. století zde stál dřevěný kostel, který v letech  1495-1500 františkánští mniši přestavěli. Současná stavba je po přestavbě r. 1582. Když prý kostel viděl Napoleon, chtěl ho přestěhovat do Paříže.

Když jsme kostel obešli, otevřel se nám pohled na  kostel a klášter  bernardinů (františkánů). Stojí v těsném sousedství a zpočátku jsme ani nevěděli, co k čemu patří. Jsou to nádherné stavby. Na tomto místě do 13. století stál pohanský chrám. Po jeho zbourání zde byl postaven románský křesťanský chrám se čtvercovým půdorysem, ale požáry a povodně ho několikrát zničili. Nejstarší budovou celého komplexu je klášter z 15. století, který se ihned stal kulturním centrem země.  Mniši zde vytvořili knihovnu, kde jsou unikátní rukopisy a knihy. Po požáru kostela r. 1769 dostal architekt Laurinas Stouka-Guciavičius těžký úkol – postavit takový kostel, který vytvoří jednotný architektonický komplex se stávajícími budovami, které jsou postaveny v různých slozích. Tak vznikl nynější klasicistní kostel, který patří k největším gotickým chrámům ve městě. Jeho vnitřní výzdoba má vysokou uměleckou hodnotu. Je zde přes 40 fresek a obrazů ze 16. – 19. století. Nejstarší je malba ukřižovaného Krista ze 14. století. Jsou zde i náhrobní kameny ze 17. století. V podzemí je muzeum, kde jsou k vidění např. i původní pohanské oltáře.

V protější ulici nás zaujala zajímavá hradba a další věže. Zašli jsme se tam podívat. Tento bývalý římskokatolický kostel sv. Michaela  s klášterem byl v letech 1594-97 postaven kancléřem Velkovévodství Litvy Lewem Sapiehem jako mauzoleum pro jeho rodinu. Barokní zvonice je z 1. čtvrtletí 18. století. Od r. 2009 zde sídlí Muzeum církevního dědictví, kde jsou nejstarší sakrální cennosti. Dovnitř jsme nešli, jen jsme se podívali na nádvoří.
Vrátili jsme se zpátky na hlavní třídu, pokochali jsme se posledním pohledem na nádherný kostelní a klášterní komplex a pokračovali po hlavní dál. Jen o kousek dál je téměř čtvercová katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Tento nejstarší křesťanský kostel byl založen r. 1349, za vlády syna zakladatele města Gediminase. Historie této stavby je hodně pestrá. Mnohokrát vyhořel, až zůstal jako ruina. Velká klasicistní přestavba byla po r. 1808, kdy ji koupila universita pro výuku svých studentů. Po r. 1841, kdy ji universita opustila, zde byly kasárna, městský archiv, obchodní a obytné prostory, dokonce i  kovárna.  V letech 1865–1868 však kostel prošel další velkou rekonstrukcí a slouží pravoslavné církvi. Je tam nádherný velký ikonostas s 73 ikonami.
Ještě kousek dál jsme pokračovali po hlavní silnici. Za řekou jsme vpravo za parkovištěm viděli park  a nahoře nějaké věžičky. To jsme však již uhnuli z doporučené trasy. Z parku byl hezký pohled zpátky na město. Bylo to i príma odpočinkové místo. Ke kostelu jsme se sice dostali, ale byl zavřený a pravděpodobně i zrušený.
Vyrazili jsme zpátky k městu ulicí Subačiaus a díky tomu jsme došli k bývalé dělostřelecké pevnosti, kde je nyní muzeum. Je to zbytek opraveného renesančního opevnění, původně ze 17. století.
Ulicí jsme pokračovali, abychom se v ulici Aušros Vartu napojili na doporučenou trasu. Je to pravděpodobně hlavní turistická třída, kde bylo neskutečné množství lidí. Odbočili jsme vlevo.  Prakticky hned nás zaujala  Basilská brána, která je součástí kláštera. Tou jsme prošli do vnitrobloku, kde momentálně opravovali kostel Nejsvětější trojice. Původně gotický kostel byl postaven v 16. století a během 17. století byl rozšířen. Dnes patří ukrajinské řecko-katolické církvi.
Projít se to nedalo, tak jsme se vrátili stejnou cestou a pokračovali ještě vzhůru. Vlevo jsme minuli kostel sv.Terezy, o jehož historii jsem se nikde nedočetla.  Nás však zajímala stavba na konci ulice, označená na naší mapě jako Brána úsvitu (Aušros vartai), kde se shromažďoval dav věřících. Je to městská brána, ale až později jsme zjistili, že je to jedna z nejvýznamnějších náboženských, historických a kulturních památek.  Byla postavena v letech 1503 a 1522 jako součást městského opevnění. Z původních deseti bran se dochovala jako jediná. Ostatní byly zničeny na konci 18. století. Nad bránou je kaple s ikonou Nejsvětější Panny Marie Matky Milosrdenství, o které se tvrdí, že má zázračnou moc. Pro dav, který ulici zaplňoval, jsme branou projít nemohli a tak jsme se pomalu vraceli.
Hned za kostelem sv. Terezy byla branka k pravoslavnému kostelu církve Ducha svatého, který je v malém parčíku. To vše je součástí ortodoxního kláštera. Pro nás to byl také únik od davu. A dokonce i další důležitá zastávka. Hned za kostelem byly veřejné záchodky. Sice turecké, ale to mi bylo v tom momentu jedno. Barokní kostel byl postaven v letech 1749-1753. V 19. století byl Vilnius součástí ruské říše, v té době interiér získal částečně byzantskou podobu. Byly přidány ortodoxní fresky, ikonostas a interiér byl sladěn do tmavě modré a zelené. Svůj barokní charakter si zachoval.
Nyní jsme už jen chtěli najít jediný kostel, jehož zajímavou korunku jsme viděli ještě dřív, než jsme došli na tuto hlavní třídu. Zcela zbytečně jsme to zeširoka obcházeli. Kdybychom pokračovali po hlavní, byli bychom tam dřív. Kostel sv. Kazimíra je nejstarší barokní kostel ve městě, který postavili jezuité v letech 1604 – 1618. Kopule s korunkou, která se nám tak líbila, byla přistavěna ke kostelu v polovině 18. století. Během války byl zničen a upraven na  Muzeum ateismu. Později byl opraven a  r. 1991 znovu vysvěcen.
Téměř naproti kostelu je radnice, kde je infocentrum.
Tady jsme opustili tuto rušnou ulici a tím také vyznačenou trasu. Na naší mapce nás zaujala židovská hvězda, kde jsme očekávali nějakou židovskou památku. Vydali jsme se ulicí Rūdninkų a došli k dalšímu kostelu – k baroknímu kostelu Všech svatých. Byl postaven v letech 1620 až 1630 pro karmelitány. Ve 2. polovině 17. století k němu byl přistaven klášter. V těchto místech bývala hlavní brána do židovského ghetta. Během války byl vytvořen kanály tajný tunel, který kostel spojil s ghetem. Kněz tudy židům posílal chleba a také ukrýval několik židů, kteří z gheta tudy utekli.
V parčíku hned vedle jsme si odpočinuli a posvačili. Nohy už nás docela boleli. Po hlavní Pylimo ulici jsme se vydali vpravo a za chvilku došli k opravované židovské synagoze. Byla postavena r. 1903 v románsko-maurském stylu  a stále využívá. Dochovala se jako jediná z údajně více než sta synagog ve městě. Má prý být přístupná veřejnosti.
Stejnou ulicí jsme dále pokračovali. Za velkým parkem jsme odbočili do ulice K. Kalinausko, kde měla být socha Franka Zappy. Tu musel můj muzikantský nadšenec vidět. Je to sice jen bysta na vysokém sloupu, ale našli jsme ji.
Tím jsme vlastně ukončili prohlídku města. Ještě jen o kousek dál je židovské muzeum, ale tam bychom stejně nešli. Prošli jsme přes parkoviště v přímém směru a bez velkého přemýšlení pokračovali ulicí Islandijos. A to jsme udělali dobře. Zaujala nás tam hospůdka Piano Man. Měli jsme dost času a hlavně žízeň, tak jsme zašli na pivo. Byl to prima závěr. Došli jsme na Vilniaus ulici, okolo dalšího muzea na hlavní a to už jsme vpravo viděli nám známou katedrálu. Podařilo se nám tedy nezabloudit a včas se vrátit k autobusu.
Z parkoviště se nechá ještě vyjít na vyhlídku Hora tří křížů, kterou jsme z města zahlédli. Ve 13. století se na vrcholu tyčil takzvaný Křivý zámek, který křižáci r. 1390 vypálili. Nikdy již nebyl obnoven. R. 1613 na jeho místě byly vztyčeny dřevěné kříže na památku sedmi mnichů, kteří byli za svoji víru popraveni. Od r. 1916 jsou tyto kříže betonové. Za války byly zničeny. Až 14. června 1989 byly znovu obnoveny. Nahoře jsou i zbytky zničených původních křížů.
Za zmínku ještě stojí mrakodrap Evropská věž (Europos bokštas), který je nejvyšší mrakodrapem v Pobaltí. Je vysoký 129 metrů a má 33 nadzemních pater. Stojí v kancelářském a nákupním centru v nově budované mrakodrapové čtvrti na druhé straně řeky, nedaleko od míst, kde jsme se pohybovali. Z vyhlídky v parku jsme je i viděli. Mrakodrap byl otevřen 1. května 2004, v den vstupu Litvy do Evropské unie.

Ve městě jsme si zašli jen na pivo do baru Piano Man v ulici Islandijos, měli tam výběr z mnoha druhů, bylo tam hezké prostředí, příjemná muzika.

Když jsem si zadala na mapy.cz Vilnius turistické atrakce, tak mi to zobrazilo ještě několik dalších více či méně vzdálených cílů, např. presidentský palác nebo  planetárium na druhé straně řeky Neris, které by asi také bylo zajímavé. Po noční cestě v autobusu nám to už stačilo.

Vilnius, hlavní město Litvy - procházka historickým centrem na mapě