Výlet na Pfaffenstein

Když jsme plánovali výlety v českosaském Švýcarsku, chtěli jsme si zajet podívat na saskou stranu a podívat se na to nejznámější, co tam mají. U nás jsme to před pár lety už trochu prochodili. Původní plán byl vyrazit na pevnost Königstein. Jenže po těch davech, které nám částečně znepříjemnili výlet na kamenný most Bastei, jsme plán změnili. Vybrali jsme si jinou stolovou horu a doufali, že to tam bude klidnější. Hory jsou poměrně blízko sebe, tak tu pevnost trošku možná taky uvidíme. I když abych řekla pravdu, víc mne láká příroda než pevnost.

Stolová hora Pfaffenstein se nachází na levém břehu Labe, necelých 20 km od Hřenska. Její široká vrcholová náhorní plošina přibližně 400 x 1000 metrů ve výši 434,6 metrů, lemovaná skalisky, výrazně vystupuje nad okolní terén. Podle archeologických vykopávek byla tato plošina osídlena již v době kamenné a bronzové. Podle průzkumu v letech 1959 a 1961 zde asi před třemi tisíci let pravděpodobně existoval jeden z nejstarších hradů v lužické kultuře. Rozsáhlé trosky zdí jsou nyní téměř úplně zarostlé a stěží rozpoznatelné. V dokumentu z r. 1548 získávají rolníci z Pfaffendorfu právo na využití Pfaffensteinu pro pastvu a těžbu dřeva. Kvůli špatné dostupnosti byla plošina využívána místními jako úkryt v době válek. Během válek se Švédy byla r. 1706 nahoře postavena i chalupa.

Od 19. století se na Pfaffenstein vydávají turisté. K tomu přispěl Carl Gottlob Jäckel (1803-1882), turistický vývojář, který provedl první zprůchodnění cesty a byl i spolehlivým turistickým průvodcem. Právě proto má na skále Jäckelfels mramorový medailon. R. 1852 vybudoval v chatrči na vrcholu i první malé stravovací zařízení.

V letech 1878 - 1879 C. G. Jäckel zřídil pro turisty první trasu pohodlného výstupu přibližně v dnešních místech. Na místě staré chaty - na současném místě Berggasthofu - byla r. 1880 postavena dřevěná chata, kterou r. 1891 nahradila kamenná budova.

První dřevěnou rozhlednu u chaty nechala postavit majitelka občerstvovny - byla slavnostně otevřena 2. září 1894. Jenže se rozpadla a tak nový nájemnce ji r. 1904 nahradil současnou kamennou 29 metrů vysokou stavbou. Všechen materiál na tyto stavby byl nahoru vynášen na zádech. Až r. 1912 byl postaven na východní straně nákladní výtah, který je stále v provozu a umožňuje zásobování chaty.

Začátkem 20. století se konaly první horolezecké výstupy, které jsou zde stále oblíbené. Jen samostatná 43 metrů vysoká skála Barbarina na jižním cípu byla r. 1975 kvůli těžkým erozním škodám uzavřena.

My jsme dojeli na parkoviště do Pfafendorfu. Není to obrovské parkoviště, ale k naší radosti bylo skoro prázdné. Jen nás trochu zaskočilo, že je tam parkovací automat a že potřebujeme 4 Eura. Chce tedy mít s sebou drobné.

Z parkoviště míříme na sever. Po červené na vrchol je to sotva 1 km, ale převýšení 170 metrů. Přibližně polovina cesty bylo jen mírné stoupání s výhledem na nedaleký Königstein. V lese to začalo. Mírné kamenné schody byly stále prudší, změnili se na kovové a na konci jsme lezli po kovových žebřících. Naštěstí jsme měli jen malé batůžky, i když i ty nám na žebříku občas trochu překážely. Po zdolání posledních kamenných schodů jsme stanuli na náhorní plošině. Již cestou jsme samozřejmě procházeli mezi vysokými skalními stěnami. Na částečně zalesněném vrcholu se nám líbilo. Vzala jsem si s sebou tablet, abych věděla, kde jsou jaké cestičky, abychom si to vše mohli hezky projít.

Plošinu lemují štíhlé vysoké skály, jejichž vrcholy jsou občas upravené na vyhlídky. Hned vlevo byla východním směrem první, o kousek dál další trochu jiným směrem. Ty výhledy nahoře byly skvělé. A o kousek dál ještě třetí. Výhledy se moc nelišily, ale ta skaliska byla nádherná.

Z hlavní cesty odbočuje pěšina i na druhou západní stranu. Samozřejmě se po ní vydáváme. Pro lepší chůzi tu jsou občas ve skále vysekané schůdky. Je to samé nahoru a dolů po skalách se zajímavými vyhlídkami západním směrem. Najednou objevujeme ve skále vysekanou lavici s jednou lví packou (druhá už zmizela někam do nenávratna) s trochu nečitelným nápisem a letopočtem 1863. Už jsme si představovali, jak tam sedávalo nějaké panstvo. Až později jsem se dočetla, že ji tam toho roku vysekal neznámý návštěvník. Bylo tu krásně, oba jsme byli nadšeni. Cestou ochutnáváme i saské borůvky. V letošním suchu jsou však hodně malé.

Nakonec jsme se dostali na nejvyšší bod. Tam je rozhledna a restaurace. Již dole na okraji lesa jsme se dočetli, že oboje je otevřeno od středy do neděle. Dnes je úterý – oboje je zavřené. Možná i proto je zde jen pár lidí a úžasný klid. Proto nám ani nevadí, že si nedáme pivo, ani že se nedostaneme na rozhlednu. Výhledy z okraje plošiny a ten nádherný klid nám vše vynahradí.

Obešli jsme rozhlednu ze všech možných stran. Po hlavní cestě jsme sešli se schodů, ale nepokračovali po ní, ale odbočili po schodech k další vyhlídce, tentokrát na jihu plošiny. Tady to začíná být ještě zajímavější, dobrodružnější. Kamenné i kovové schody, úzké soutěsky, občas najednou rovné vyhlídkové plošiny. Jedna soutěska nás dovedla na malou plošinku se sedátkem a s vyhlídkou na nejznámější samostatnou skálu – štíhlou Barbarine. K této skále se vztahuje pověst: Barbarine byla dívka, která žila v tomto kraji se svou matkou. Jednou v neděli dívka místo do kostela šla do lesa na borůvky (podle jiné pověsti šla do lesa za svým milým, místním myslivcem). Když se vracela, potkala u lesa svou matku, a ta ze vzteku dceru proklela, ať na místě zkamení. A tak se také stalo. Tady bychom mohli sedět snad věčnost. Nepospícháme, kocháme se. I z další vyhlídky Barbarinu zahlédneme ještě z druhé strany.

Podle mapy.cz se zdálo, že v jižní části je řada cestiček a že by se nechalo sejít dolů na cestu pod skály. Snad nechalo. Byly tam značky, kudy by se nechalo jít, prošli jsme ještě okolo dalších zajímavých skal a soutěsek. Cesta, pokud se tak nechají nazvat označené štěrbiny, začala strmě klesat. Nakonec pud sebezáchovy byl silnější. Ještě bychom se dostali někam, odkud bychom nemohli dopředu ani zpátky. Jen nás překvapilo, že někde zdola slyšíme docela hodně hlasů.

Po cestičkách jsme se tady toulali docela dlouho, ale zpátky na hlavní cestu jsme se dostali za chvilku. Ani jsme tomu nechtěli uvěřit. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se vrátili. Přišli bychom o další zajímavosti. I tady byly hezké skály, došli jsme dokonce na malé skalní náměstíčko – odtud byly slyšet ty hlasy. Tohle je místo jako stvořené pro horolezce. Také jich zde pár bylo. Na jedné skále je medailon Carla Gottloba Jäckela, který se o zpřístupnění těchto skal zasloužil.

Nakonec jsme sešli do lesa, kde už byly nějaké skály jen občas. U jednoho velkého kamene byla tabulka jako vzpomínka na Alfreda Neugebauera (1914 - 2006), který prováděl archeologické výzkumy zde, ale také v letech 1932 – 1933 na skalním hradě Neurathen.

Z hory jsme sešli na západní straně a po pěšině vpravo jsme se podle lesa dostali na místo, kde jsme po schodech stoupali vzhůru. Užili jsme si poslední vyhlídku na Königstein, vůbec nám nebylo líto, že jsme tam nešli.

U parkoviště je hotel s restaurací. Na vrcholu kopce je od středy do neděle také možnost občerstvení. Pak tam je pravděpodobně víc lidí.

Komu se to zdá málo, může se zajít podívat ještě na sousední stolovou menší horu Quirl (350 m). Když se vyjde z lesa, pokračuje se po červené a po té se prakticky nechají skaliska obejít, nebo projít přes vrchol po žluté. Je to zhruba dalších 5 km. Původně jsme to měli v úmyslu, ale docela jsme se zde zdrželi a tak se nám tu líbilo, že jsme si nechtěli kazit dojem, kdyby ten druhý kopec tak krásný nebyl.

Výlet na Pfaffenstein na mapě