Výprava za posledním vlkem v Beskydech přes Čertí Mlýny a Trojmezí.

Kam a jak jedeme?

Cesta bude trochu oklikou a také, svým způsobem, cesta do minulosti. Už dávno jsem chtěl tady zavítat, ale nějak nevyšel čas. Někdy člověk přemýšlí kam jít, ale moc zajímavých věcí ho nenapadá. Protože jsem viděl spoustu velmi pěkných a nevšedních míst, mám „laťku“ poměrně vysoko. Těžko jít na výlet, který bude jen „obyčejný“. To by byla jenom taková nouzovka. Naopak musím říct, že je spousta míst o nichž se moc neví, nemluví a často mohou člověka velmi kladně překvapit. Jsou to bezejmenná údolí i vrcholy, od kterých nejprve člověk nic nečeká a později je velice překvapen a často si klade otázku „Jak je vůbec něco takového tady možné?“. Někdy se dostane do míst, kde skutečně uvidí něco z čistajasna. Někdo může říct „Jako blesk z čistého nebe.“

 

Kdysi velmi dávno, jako malý kluk, jsem na chatě zažil okamžik a bylo to jen kousek za naší zahradou o kterém dosud nevím jestli to bylo skutečné setkáním s vlkem nebo ne. Okamžik na mě zapůsobil tak, že s vlky určitě nebudu spojovat pohádky typu „Červená karkulka“. Ať to vlk byl nebo ne, zážitek se mi hluboce vryl do paměti a do dnešní doby nemám důvodu se „vlka báti“. V případě medvěda je to určitě něco jiného, ale vlka určitě ne. Stejně tak nemám důvod nevěřit tvrzení, že tento „král svobody a volnosti“ Beskyd se bude radši člověka stranit.

 

Ať to byl pes nebo vlk, tak ten vzájemný pohled do očí si pamatuji dodnes. Setkání bylo „přes malý symbolický plůtek z tenkých latěk a středně vysokou trávou. Možná to nebyla ani sekunda, ale byl to pohled z očí do očí. Kdo ví co si o mě myslel? Kdo ho to tak sleduje? Možná jsem byl pro něj stejným překvapením jako on pro mě. Na tu chvíli se zastavil stejně jako já. Od těch dob si už jen těžko pamatuji jestli to bylo k večeru nebo k ránu, ale rozhodně bylo šero.

 

Jak rychle jsem ho uviděl, tak stejně rychle naprosto neslyšně zmizel. Vzpomínka se mi do paměti vryla napořád. Mohl to být klidně i pes, ale zdálo se mi, že oproti němu bere vše hooodně s nadhledem. Určitě to nebyl pes kterého bych znal nebo znal on mě. V této blízké vzdálenosti by se určitě nějak projevil, ale já si pamatuji jen ticho. Jako bychom oba byli něčím zaraženi. Jako bychom si oba byli vědomi velikosti tohoto okamžiku. Setkání, které může nastat jen párkrát v životě.

 

Hrdost zvířete, který si je sám sebou vědem a spoustu toho zažil. Někdo, kdo žije SVOBODOU a VOLNOSTÍ. Někdy jim tu volnost skutečně závidím.

 

I rozloučení bylo stejně tajemné jako setkání. Jen na chvíli jsem se a to jen nepatrným otočením krku podíval jinam a …. Když jsem se vrátil na stejná místa, tak už tam nebyl. Snažil jsem se jej, nehýbaje se, zahlédnout, uslyšet nebo jakkoliv jinak znovu zaregistrovat, ale bohužel. Ať to byl kdokoliv, zanechal ve mně hlubokou vzpomínku. Otázka jejíž odpověď mi stále vrtá hlavou. Možná ani tolik ne, zkrátka chci věřit, že to byl král beskydské přírody ten jediný, který zná skutečně všechny místní taje. I jeho pohled byl skutečně královský. Asi už si prohlíží jiné Beskydy někde na „opačné straně řeky“, ale nepochybně i tam je stejným vládcem jako tehdy u chaty na Ostravici.

 

Mohl to být pes, mohl to být i vlk. Nedaleko nás byl člověk, který choval ovce. Louka, kde se pásly, byla jen pár metrů od naší zahrady. Nebylo diskuzí o tom, že by zde vlci nechodili. Ač měl nám důvěrně známého čtyřnohého hlídače Alíka, který podobně jako jeho „páníček“ už je také dlouhou dobu „na druhé straně břehu“ :-(( , tak někdy prostě vlk vyhrál. I to mi může nahrávat do „karet“, že to byl vlk. Od té doby jsem už nikdy ani v nejmenším náznaku vlka ve volné přírodě nespatřil.

 

Určitě, ale toto setkání ve mně vytvořilo ten správný přístup k přírodě a nepochybně beru vlky jako nejvyšší vládce a znalce přírody… Kdepak my, ale oni jsou ti, kteří vše viděli a vše už i pochopili. :-) Nepochybně toto setkání způsobilo i „kamarádství“ s „nejlepšími lidmi“ - těmi „čtyřnohými“. Se kterými se dá vyprávět jen pohledem a kteří, když tě mají rádi, tak tě prostě mají rádi. Když jsi problém, tak jim skutečně jsi! Oni to jedním pohledem poznají. Není špatného psa, je jen člověka, který se do něj nedokáže vcítit. Není lepšího kamaráda než psa, ten si totiž na nic nehraje, žije okamžikem a oproti lidem se dokáže skutečně vcítit.

 

Následující výlet byl právě k jednomu místu nedaleko moravsko – slovensko – polských hranic. K místu pro vlky velice významnému. Bohužel smutně. K tomu se ovšem dostanu až později, nejprve se zde musím nějak dopravit. Aby byla cesta zajímavá, doplnil jsem i místa, které jsem sice již nějakou dobu znal, ale dlouho je již nenavštívil a trochu se mi po nich zastesklo. Z Ostravy jsem se klasicky vypravil vlakem až do Mostů u Jablunkova. Od nádraží pokračuji východním směrem kolem sjezdovky a Fojtského grúně 676 m.n.m. a červenou turistickou trasou stoupám stále výš. Míjím významné sesuvné území, jehož historie je geologicky velice mladá. Dalo by se říct, že v tomto měřítku se stala před krátkým okamžikem. Území, které připomene jak malý člověk je a jak je vůči přírodě bezbranný… Kdysik zde totiž stál vcelku běžný les. Dnes je tady velice „plastická“ krajina a mohutné zlámané a padlé stromy zde vypadají jen jako malinké špejle. Bohužel při této poslední návštěvě zde byla taková mlha, že nebylo prakticky nic vidět. Byl to jeden z prvních dní, kdy se začala hlásit zima a mráz solidně přitvrzoval. Ve vrcholových částech byl již poctivý sníh a mnohde i led. Byla to jedna z prvních výprav, kdy jsem testoval a pomalu rozcházel (to ani tak nebylo třeba) poslední a zatím určitě ty vůbec nejdražší „pohory“, co jsem si kdy koupil. Vypadá to tak, že nákup byl více než správný a heslo prodejců jedné horolezecké prodejny zde bylo opět pravdivé. :-)

 

Od sesuvného území jsem pokračoval kousek k „Čertím Mlýnům“. Podrobněji jsem místo popsal zde:

 

https://www.turistika.cz/mista/nejtajemnejsi-misto-tesinskych-beskyd-girova/detail

 

Když jsem opustil tato tajemná místa, tak už jsem pokračoval vcelku pohodlnou cestou pod zataženým nebem. Od turistické chaty Gírová stále pokračuji po červené turistické trase. Do paměti si postupně ukládám silné zážitky z předešlých míst a po chvíli jsem u rozcestníku „Komorovský gruň - osada“. Zde opouštím tuto turistickou trasu a pokračuji rovně po „souběhu“ žluté a zelené. Za necelých 150 metrů stojím u krásné malé dřevěné zvoničky. Později se dostávám k dalšímu rozcestníku s názvem „Na Dílku“ a pokračuji již jen po žluté. Mírným klesáním se přiblížím k polské hranici. Jedním z mých cílů je i Trojmezí. Nikdy jsem zde ještě nebyl a toto významné, ale spíše „jen“ kartografické místo, určitě stojí za poznání.

 

Mohu se zde dostat dvěma způsoby. Buď přes polskou stranu a vesnici Jaworzynka nebo po delší cestě přes Hrčavu. Ač se u našich hranic ještě zdaleka nejedná o „nudnou“ polskou rovinu, příjemně zvlněná krajina na mě velice příjemně překvapila. Později poznám, že i v okolí „Trojmezí“ jsou pěkné a určitě velice fotogenické kopečky. Místo dostatečně vzdálené od městského shonu. To je dalším velkým kladem.

 

Nad obcí Jaworzynka se vypíná pěkný kopec Wawrzaczów Groň s výškou 687 m.n.m. a 300 metrů vzdušnou čarou jihovýchodně se nachází kostel „Matky Boží Frýdecké v Javorčince“. O Vánocích před ním bývá osvětlený stromeček. Pokud se od něj chceme dostat ke „Trojmezí“, vydáme se doprava (západním směrem) po žluté turistické trase a zhruba za necelou půlhodinu klidné chůze zde jsme. Nejde jen o společný bod tří států (náš, polský i slovenský), ale také naše nejvýchodnější místo. Československou hranici zde vytváří menší potůček v němž je i symbol toho pravého trojmezí – menší komolý trojboký jehlan. Potok je levostranným přítokem Valova potoku, jenž následně teče slovenskou částí.

 

Na územích jednotlivých států se v přístupnějších místech nachází větší kopie jehlanu se znakem toho kterého státu. Také se zde nacházejí nejrůznější informační tabule popisující zajímavosti okolí i místa samotného. Určitě doporučuji každému za zhlédnutí. Doufám, že se snad někdy i současná situace zlepší a budeme opět moci bez jakýchkoliv problému cestovat, kam jen budeme chtít, minimálně z pohledu okolních států. Od „Trojmezí“ se vydávám po žluté turistické trase klesáním k rozcestí „Nad Čierným“. Asfaltová cesta se stáčí doprava a čeká mě pěkné stoupání. Díky němu se mi ovšem po chvíli otevře pohled na skutečně vysoký most. Jedná se o silniční most s celkovou délkou 591 metrů. Největší výška 85 metrů a alespoň podle jednoho článku zde na Turistice se jedná o nejvyšší most na Slovensku i ve střední Evropě. Je dokonce o asi dvacet metrů vyšší než jeden z našich nejvyšších mostů - nejvyššího silničního mostu Moravskoslezského kraje mezi Velkou Polomí a Hrabyní na nově postavené „dálnicí“ mezi Ostravou a Opavou.

 

Vystoupání do kopce nějakou dobu zabere a pohled na most může být alespoň určitou „výmluvou sám sobě“, když už se nechce tolik stoupat. :-) Stejně jako každé prudké klesání, tak i obdobná stoupání někdy skončí nebo se alespoň zmírní. V tom okamžiku se už dívám na naši nejvýchodnější obec, kterou je Hrčava. Vím, že mám podle mapy procházet kolem kostela, ale že to bude krásný malý kostel dřevěný jsem skutečně nečekal. Naproti němu i velice úhledně a moderně provedená škola. Římskokatolický kostel svatého Cyrila a Metoděje je z dnešního pohledu zajímavý například rychlostí své stavby. Jednolodní stavba byla zahájena na jaře 1936 a pokud je pojmenovaná po Cyrilovi a Metodějovi, tak je jasné, že vysvěcen byl 5. července, ovšem téhož roku!

 

Na jedné z informačních tabulí jsem si všiml, že se zde má nacházet i lurdská jeskyně. Nejprve se mi příliš nedařilo zorientovat a vydal jsem se špatným směrem ke kopci „Šance“. Hrčava není tak stará jak by se mohlo na první pohled zdát. Po první světové válce (v roce 1926) vznikla odpojením od nyní polské Jaworzynky. Jak často bývá, tak i zde je důvod pojmenování, z těchto míst menšího vršku Šance, jasný. Mnoho lidí na severu Moravy si spojí význam slova spíše s nádrží na pitnou vodu zásobující celé Ostravsko, ale hlavní (i historický) význam šancí je obranný. Z Hrčavy nemusí být pohled na kopec Šance tak ohromující, ale pokud si vzpomeneme na táhlé „škrábání se“ do kopce, nejvyšší most střední Evropy i velmi poctivé kopečky u „Trojmezí“, tak není až tak těžké pochopit význam místa. Pro „dohled“ nad tím co se děje v údolí, je kopec nepochybně velice strategickým místem. Bohužel v dnešní době zde již patrně žádné valy ani jiné pozůstatky po dávném opevnění nenajdeme. Naopak je tomu u nedalekých, jiných šancích vedle Mostů u Jablunkova. Zde se lidi snaží o jejich zvelebení a určitě už v době, kdy se na pracích teprve začínalo, mělo místo „jablunkovských šancí“ určitou „duši“.

 

Ale nic co by se mohlo podobat kapličce nebo nějaké skalce jsem zde neviděl. Otočil jsem se a vrátil k mapě. Začal ji podrobněji zkoumat. A ne a ne se zorientovat. No nic, času moc není a cesta je ještě daleká. Vidím lidi, kteří jsou z parkoviště, ale říkají, že nejsou místní. S pomocí „inteligentní“ techniky – mobilu najdeme místo. Pochopitelně. Šel jsem úplně špatným směrem. Lurdská kaplička se nachází na opačné straně než vrchol Šance. Vtipné je to, že stačí ujít jen pár kroků, dostat se na konec parkoviště a lurdská jeskyně je vidět vlevo pod úzkým světlým pásem lesa. Vydávám se k ní a jedná se opět o trochu jiný druh stavby než jaký jsem viděl jinde

(například v Ostravě - v Bělském Lese https://www.turistika.cz/mista/starobelske-lurdy/detail

nebo v Mankově skále v Myslíku https://www.turistika.cz/mista/tajemne-myslikovske-lurdy/detail).

 

Nyní již k hlavnímu cíli cesty. Nejprve projdu několik zatáček pohodlné široké asfaltové cesty a mírně klesám. V ostřejší levotočivé zatáčce silnice překonává jeden z několika potůčků. Zde se jedná o Černý potok. Na malý okamžik se i já musím stát trochu vlkem a uvažovat podle něj. Na mapě vede do těchto míst červená značka. Ale není to ta klasická turistická. Je větší a trochu více „krvavá“. Tam kde se má být přechod mezi červenou a bílou čistý, tak tomu zde až tak není. Inu, myslím si, že ač je tato trasa uvedena v mapách, tak ji vytvořil někdo jiný než KČT. Nevadí. Pokud jít jako vlk, tak by správně neměla být žádná „nápověda“. Nejlépe podle starých map a nevýrazného kroužku tužkou. Když už je tu cesta naznačena, tak ji ochotně využívám. Vede a protíná se zde více i hlouběji rozježděných lesních cest. Nebylo by to žádné hledání, kdybych v jedné křižovatce těchto cest červenou značku neztratil. Navíc si nejsem úplně jistý, jestli odbočka uvedená na mapě je úplně přesná. Nevadí. Nemám ve zvyku se pohybovat podle navigace – považuji to za prohru a svým způsobem omezení i ztrátu svobody.

 

A co závidím vlkům asi nejvíc? Jejich naprostou svobodu. Žádní vladaři jim nenařizují, že musí být večer doma a smí chodit jen do práce a z práce a maximálně tak na nákup. Svobodně mohou kamkoliv, kdykoliv, vše závisí jen na jejich schopnostech a to i jestli přežijí. V soužití s myslivci a některými chovateli bohužel i život, kde boj není úplně fér. Těžko bojovat proti někomu, kdo má spoustu techniky i další přesilu na své straně. Z podobného důvodu je i toto místo známé. Bohužel. Mnohem krásnější by bylo, kdyby bylo například památkou první pozorované vlčice s mladými, ale důvod je přesně opačný. Jistě, před více než stoletím to zde vypadalo asi úplně jinak. Procházím malými smrčky a později se dostávám i na prostornější místa, dívám se po okolí jestli neuvidím nějaký zajímavý palouček. Vím, že hledání nemusí být úplně snadné. Pomníček má být symbolicky malý. Vidím lesní cestu, ale dále ani blíž žádnou značku. Zdá se mi, že jsem již moc daleko a „vlčí stezku“ nevidím. Podobnou cestou jakou jsem zde přišel se vracím směrem k poslednímu místu se značkou, ke křižovatce lesních cest. Několikrát se vydávám spatným směrem, ale nakonec tu správnou cestičku nacházím. Obcházím kaluže a nakonec jsem na místě. Místě, které by raději vůbec nemuselo vzniknout. Na druhou stranu je dobré, že si někdo vůbec na vlka vzpomněl. Malý kamenný pomníček s dnes ještě patrným rokem 1914 a jménem tohoto vládce beskydských lesů je umístěn naproti přístřešku. Nalezeno… Zde někde byl poslední vlk v Beskydech zastřelen.

 

Naštěstí už je situace lepší a žijí zde jak vlci, tak rysi a někdy se zde „ztratí“ i medvědi. Tak se, sem tam podaří člověku objevit na některých, ne příliš známých kamenných místech nejprve fotopasti a později třeba větší „otevřené“ krabice. Ty už nejsou určeny na to aby zvíře zabily, ale pro jejich odchyt. Ano, jsou zde místa přístupná, ale naštěstí tak málo známá, že si lehce dokáži představit, jak zde v noci ze skalek do údolí shlíží samotný VLK. Vládce…

 

Je to velmi zvláštní pocit zde být, „duch“ dávného vlka zde stále je! Snad i proto, aby dohlížel na člověka. Aby se zase nechtěl stát vládcem všeho i všeználkem nikdy nechybujícím. Je jasné, že s dnešním namyšleným člověkem to nebude mít vůbec snadné, ale snad…

 

Teď už jsem se musel „jen“ vrátit na vlak. Mohl bych jít po asfaltové cestě, ale bylo by to dál a určitě ne tak dobrodružné jako následující, místy již zasněžená trasa. Bylo třeba se lesními cestami dostat nějak k hřebenovce u Gírové. Čeká mě poctivé převýšení asi 200 metrů. Nejprve je třeba najít nějakou rozumnější cestičku po které bych se dostal snadněji výš. Za chvíli stojím nad malým, ale krásným potůčkem. Jako nejjednodušší se mi jeví se dostat na opačnou stranu a pokračovat doprava do kopce. Hledám si místo, kde by se dalo snadněji sejít a naopak i na opačné straně lépe vylézt. I tak se v tomto sychravém (zde ještě ne tolik) dobře zahřeji. Potůček je se spadaným listím kouzelný, ale musím pokračovat dále. Už je pozdě odpoledne a nebude trvat dlouho a začne se stmívat. Najednou slyším z dálky, snad někdy od Hrčavy nebo od slovenské hranice střelbu. Je víkend a nevím o tom, že by zde byla nějaká střelnice. Spíš mě napadá jiná odpověď. „Že zas myslivci pálí po někom, kdo se nemůže bránit.“

 

Toto není moc dobré - netuším, že by zde byl nějaký lov. Vzpomínám na jiný výlet když jsem jednou šel kolem „Skaličí“ a sestupoval k „hlavní“ cestičce, která mě pak dovede do údolí, k Lidečku. Také jsem předtím slyšel „palbu“ a dole na cestě jen tak nevýrazně na jednom papíru informace, že se zde bude konat hon. Naštěstí jsem procházel několik hodin později.

 

Inu, nutí mě to k rychlejší chůzi, abych se dostal alespoň na lesní cestu. Na tu se za chvíli dostávám a postup je již rychlejší. Dívám se do mapy a vím, že po ní pokračovat nemohu, zavedla by mě zase dolů od hřebenu. Vybírám si opět přímou cestu nejprve přes břízky, později kůrovcem notně zasaženým smrkovým lesem. Nejsem z cesty necesty nadšen, ale musím pokračovat. Čekám, že ještě bude následovat poctivé stoupání. Konečně opouštím les a stoupám již odlesněným, ale vcelku výrazně stoupajícím svahem.

 

Přichází mlha a ta houstne. Už je i chladněji a zdá se mi, že i mírně sněží nebo mrholí. Před sebe vidím tak maximálně do deseti metrů. Stoupání je náročné. I to je obraz Gírové. Drsné, ale o to krásnější. Musím se snažit jít co nejrychleji. Motivuje mě představa, že až budu na červené turistické trase, tak již nebudu muset tolik stoupat, ale bude to již relativně pohodové klesání. Netuším ovšem za jak dlouho k tomu dojde a kdy si konečně kolena odpočinou. Netrvá to tak dlouho a na tuto hřebenovou cestu se dostávám, vycházím kolem nějaké chaty. Během chvilky jsem u mlhou zahalené chaty Gírová.

 

Jsem na značené cestě a za chvíli i v místech, která už znám skoro nazpaměť. Teď už je ten pravý okamžik si atmosféru hory vychutnávat a postupně pomalu vše ukládat do paměti. Vše tu v šeru vypadá nějak tajemněji. Právě procházím místy, odkud jsem kdysi začal „objevovat“ skalní krásu „Čertích Mlýnů“. Přicházím na křižovatku na níž se mohu odbočením doleva dostat ke studánce. Tam ale nejdu a pokračuji po značené cestě. Jen o kousek níž se nachází sesuvné území velmi čerstvé geologické minulosti. Mám nezvykle mnoho času a tak si mohu dovolit velmi klidnou chůzi k vlakové stanici v Mostech u Jablunkova. Dokonce bych řekl, že se mohu loudat. Na přibližně dva až tři kilometry mám na necelou hodinu. :-)

 

Za čím jedeme?

Opět za přírodními, ale nyní spíš krajinnými zajímavostmi

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vše jsem si bral, ale na cestě existují turistické chaty a v údolí se nepochybně také najdou místa, kde by se dalo občerstvit.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Trojmezí nepochybně nadchlo, Čertí Mlýny jako vždy nezklamaly, nalézt pomníček posledního vlka v Beskdech se taktéž nakonec podařilo a stoupání k červené hřebenovce pod Gírovou bylo taktéž velice nevšední. Dávám plný počet, výlet stál určitě za to...

Ostatní informace

Ceny nějak neřeším, vlak v kombinaci s ostravským měsíčníkem určitě není žádnou cenovou tragédií.