Jedeme do našich severních hor - 5. den - dopoledne: cca 6,5 km dlouhý okruh v CHKO Kokořínsko–Máchův kraj: Na rovinách-Cinibulkova stezka-Náckova rokle-rokle Močidla a Apatyka-Droužkovská cesta-skály Pokličky, Obří hlava, Žába, Průsečná-Švédský val

V noci mne vzbudila zima, že jsem přes sebe přehodila ještě jednu tenkou deku. Ještě v 8 bylo v autě 15 stupnů a to už je venku zase pěkné horko. Zajímalo by mne, kolik bylo v 5. V noci tady - u vlakové zastávky ve Skramouši byl klid, ani vlaky jsme neslyšeli. Je neděle, možná žádné ranní ani nejeli. Slyšeli jsme ho až před osmou - to už jsme však byli vzhůru.

Vracíme se zpátky do CHKO. Tentokrát jedeme přes Mšeno do Romanova. Parkujeme zdarma na jeho severním okraji blízko rozcestí Na Rovinách - háj., bus.
Včera jsme si prošli část oblasti Kokořínského dolu, dnes vlastně budeme pokračovat. Vyrážíme na cca 6,5 km dlouhý okruh na skalní útvar Pokličky. Jen kousek jdeme po zelené, pár metrů za rozcestím Na Rovinách - háj. odbočujeme vlevo po neznačené cestě. Zhruba po 300 metrech narážíme na žlutě značenou okružní naučnou Cinibulkovu stezku. Celkem měří 8,3 km, začíná a končí ve Mšeně, vede mezi skalami a je na ní 5 zastavení. Byla pojmenována podle Josefa Bedřicha Cinibulky, učitele ze Mšena a propagátora turistiky na Kokořínsku. My po ní dopoledne půjdeme 2x jen kousek. Víc si jí projdeme odpoledne.

Na rozcestí Faraon v blízkosti stejnojmenné skalní věže opět měníme barvu a jdeme po zelené. Dojem zpočátku kazily stopy po těžbě dřeva, ale nechá se to přežít. Hlavně je tady klid. Tudy hlavní turistická trasa nevede. Pohybujeme se v bočních roklích Kokořínského dolu. Naše zelená trasa vede Náckovou roklí - je to krátké údolí s nejznámější horolezeckými terény. Jednotlivá skaliska již nahrazuje skalní pásmo. Tady v lese mezi skalami je skutečně příjemně. A je tady krásně. Skály vlevo, skály vpravo, jen občas stromy brání lepší fotce. Ale na tom nezáleží, uživám si to.

Na rozcestí Náckova rokle přecházíme na modrou značku a pokračujeme roklí Močidla, další roklí Kokořínského dolu. Jdeme mezi skalami, jsme tu sami a je nám fajn. Kousek se jdeme projít do další krátké boční rokle Apatyka, která se vyznačuje výskytem většího množství léčivých rostlin, které se tady hodně sbíraly. Jsou tady specifické klimatické podmínky.
Po modré značce roklí Močidla pokračujeme až na rozcestí Pokličky, kde z jihu přichází hlavní kaňon Kokořínského dolu. Asi se nevyjadřuji zcela přesně nebo to vypadá zmateně, ale Kokořínský Důl je obec, Kokořínský důl je přírodní rezervace, ale také její hlavní kaňon. V blízkosti je placené parkoviště. Předpokládáme, že tady už bude lidí víc. Co se dá dělat. Pokračujeme vpravo po modré. Čeká nás hrozné množství schodů. To samozřejmě netuším a statečně vyrážím. Když vidím další nekonečné schody, je po statečnosti. Přesto stoupám a stoupám. Však mi taky nic jiného nezbývá. Je fajn, že jak se stoupá, tak se pohled na zmiňované pokličky neustále mění - i to je zajímavé. A nejen ty pokličky. I ostatní skály jsou pěkné. Ještě pár schodů a jsme na úrovni vrcholu. Aby lidi pokličky neničili a nelezli tam, je to oplocené. Ale jak je vidět, moc to nepomohlo. Několik planěk je odstraněno. Ale kupodivu jsme tam nikoho lézt neviděli.

Když nahoře odfukuji a sbírám sílu na patřičné pokochání se a na další cestu, dorazí nahoru paní aspoň o 20 let mladší s dcerou, které říká: "Vydrž, musím se vzpamatovat". To potěší. Hned mi bylo líp.

Tyto kokořínské Pokličky jsou pískovcový útvar, který připomíná houby nebo také pokličky, kterými jsou skály přiklopeny. Vznikly pozvolným zvětráváním pískovce - spodní sloup (noha houby) je z měkčího jílovitého pískovce, který zvětrává snadněji než horní část - poklička, která je z odolnějšího železitého pískovce. Největší skála je 12 m vysoká, poklička je široká 6 m. Tady píšou, že Pokličky patří mezi nejznámější skalní útvary Kokořínska. Později jsme se v infocentru dozvěděli, že o 2 km dál jsou ještě Jestřebické pokličky, které jsou prý hezčí. Posoudit to nemohu, ty druhé jsem neviděla, nevěděli jsme o nich. Tyto se nám líbí moc. I podle fotek bych řekla, že tyhle jsou hezčí. Je to určitě věc názoru. Jsou to skutečně zajímavé skalní útvary. Je to další důkaz toho, jak příroda dovede dělat zázraky. To jsem ostatně tvrdila už včera.

Ještě musíme vyjít pár schodů vzhůru a jsme na náhorní planině. I tady je ještě několik skal. Pokračujeme po hřebeni Droužkov, lesem po Droužkovské cestě, která je místy vytesaná ve skále. Však je to stará úvozovná cesta. Většina lidí se vrátila dolů, jen několik jich pokračuje naším směrem. Míjíme skalní útvary Obří hlava a Žába. Podle mapy tady Droužkovská cesta končí, vedla však až do Mšena do míst dnešního koupaliště, takže pravděpodobně odbočovala vpravo. Právě zprava se k nám připojuje naučná Cinibulkova stezka. Po ní a současně po modré pokračujeme. O chvíli později procházíme Průsečnou skálou, to je vysoká skála, ve které byla vytesána další vozová cesta. Tato je pravděpodobně z doby třicetileté války, aby se lépe vojáci dostali vozem k tábořišti, které bylo o kousek dál - blízko rozcestí Švédský val.

Skály najednou zmizeli, lidi vlastně také. Ti se od Průsečné skály vrátili. Lesem, téměř po rovině přicházíme po 2,5 hodinách k autu.

Je čas oběda, ale nějak v tom horku nemáme hlad. Pod postelemi máme ukrytý menší meloun, je kupodivu pěkně studený. Dokonce i Ota mu dal přednost před pivem. Za chvíli je polovina v nás. Částečně jsme se zasytili, doplnili i tekutiny, to nám v tom horku stačí. Jdeme si projít další kus žlutě značené naučné Cinibulkovy stezky.

Jedeme do našich severních hor - 5. den - dopoledne: cca 6,5 km dlouhý okruh v CHKO Kokořínsko–Máchův kraj: Na rovinách-Cinibulkova stezka-Náckova rokle-rokle Močidla a Apatyka-Droužkovská cesta-skály Pokličky, Obří hlava, Žába, Průsečná-Švédský val na mapě