Z Konstantinových Lázní přes Hradišťský vrch

Kam a jak jedeme?

Vyráželi jsme v sobotu dopoledne, teplota se právě šplhala přes třicítku, ale v autě s otevřenými okénky to až tak nevadilo. Trasa Rakovník, Kralovice, Manětín, Konstantinovy Lázně. Dorazili jsme kolem půl druhé, ubytovali se v pensionu U Krkovičky, sešli do místní restaurace a doplnili tekutiny. Bylo horko. Domluvili jsme se, že na první procházku vyrazíme až po třetí, to už snad takový úmor nebude. Pavlína si odešla za svým koníčkem (přestavěla pokoj), já doplnil ještě nějakou tu tekutinu. Uběhlo to rychle. Nechtěl jsem hledat výchozí bod, zašli jsme se podívat do informačního střediska, bylo hned naproti. Zeptal jsem se na začátek naučné stezky Hradišťský vrch. V té chvíli jsem měl pocit, že tu mám dvě Pavlíny (i když informační děvče jí nebylo vůbec podobné). Hodně dlouho přemýšlela, která je levá a pravá ruka, kam nás to má vlastně poslat. Nakonec se povedlo, stezku jsme našli bez problémů.

Cesta začínala na velkém Rozcestí U nádrže. Vyšli jsme směrem přibližně západním, hezky po vrstevnici (skoro). Kopec začal, až když jsme se stočili k severu. Bylo parné odpoledne, Pavlína cválala někde vepředu, já se zastavoval a fotil. Tu odkvetlou květinku, potom zase zajímavě osvícené přesličky.

Pavlína na mně čekala na křižovatce. Byla tam lavička čerstvě natřená a odbočka k panence Marii ve skále. Odbočili jsme, nebylo to daleko. Zase mi děvče uteklo, takže jsem zprvu nepochopil, proč se tak brzy vrací. Byla tam skála, na skále obrázek, k obrázku dřevěné schody se zábradlím. Obojí čerstvě natřeno. Zkoušel jsem fotit. Až po třetím pokusu jsem se pořádně podíval, co to vlastně provádím, a pochopil jsem, že tu osminu vteřiny opravdu neudržím. Zejména když jsem zadýchaný a nemůžu se bez hrozby umazání barvou o nic opřít.

Čekala na mně zase na té křižovatce, od ní se zase stoupalo. Fotografování je ideální výmluva, když se chce člověk zastavit. Napřed tu byla zajímavá houba (či co to je) přilepená na kameni. Potom zase skála čedičová. Vyhlídka na makové pole (a že jich tu kolem je) se vyskytla.

To bylo ale až poté, kdy jsme překročili hradby rozsáhlého Hradiště halštatské kultury. Podle pánů archeologů tu fungovalo osm set let. Není tolik měst, která takovou dobu vydrží.

Na cestě seděl pěkný dubový hřib. Všimla si ho Pavlína (zase šla vepředu), zahalekala, a já ho sebral. Později jsem si k němu přinašel dalšího a ještě kozáka. Těšil jsem se na houbové řízky, ale Krkovička je neudělal. Možná si myslel, že jsme kontrola. Houbičky jsem nakrájel a dal do auta usušit.

Nejen tyhle kytičky cestou byly. Tohle by měl být zvonek broskvolistý. Pomalu jsme obešli staré Hradiště a po levé ruce se nám objevil lom.

Byl na dně zatopený a už z dálky bylo slyšet, že je tam živo. Podivili jsme se nad bicykly, uložené vedle cesty tak ledabyle, že jsme se mohli dál klidně vézt. Neudělali jsme to. Sešli jsme dolů. Lidí bylo dost. Lom byl ohraničen lanem s mnoha cedulemi hlásajícími zákaz vstupu. V ohraničení samozřejmě průchod, za průchodem plážička, a takhle vpravo, po pěšince se člověk dostal k hospodě.

Kamarád zrovna dělá studii o rekultivacích obdobných opuštěných děl. Předal jsem mu to jako příklad ideální biologické rekultivace vytěženého lomu.

Mluvilo se tam, pravda, velmi často východním přízvukem, další část okolí občerstvení si hlídali pánové tmavší pleti, ale byl klid, a v rámci možností i pořádek. Na to, že tu byl vstup zakázán, tu bylo dost odpadkových košů a dokonce i záchody.

Zdrželi jsme se tak půlhodinku. Od zákazů vstupu jsme se kolem rozlehlého parkoviště dostali zase na značenou cestu. Pavlína se tentokrát držela vzadu, cesta klesala. Předešli jsme jakousi mladou rodinku s dětmi. Na křižovatce jsem na ní čekal. Povídala, že malý synek se ptal maminky: “Kam jde ta paní?“. Myslel tím ji. Maminka, že prý neví, ale oni že jdou zkratkou. Když jsme docházeli k rozcestí U Nádrže, zahlédli jsme je. Moc velká zkratka to asi nebyla. My jsme nijak nespěchali a oni za námi byli takových dvě stě metrů.

Večeři jsme obdrželi v místě bydlení. Hřibové řízky nebyly, ale stejně jsme se najedli. Další program byl až ráno.

Za čím jedeme?

Do Konstantinových Lázních jsme jeli, protože jsme tu prostě nikdy nebyli a absolvovali jsme tu toho více, než tuhle odpolední procházku. Já si dokonce přečetl, že v popisovaném lomu se nacházejí olivíny zvíci dětské pěstičky. Už to ale není pravda.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pokud není člověk lázeňským hostem, je penzion U Krkovičky dost dobrým a cenově dostupným ubytováním. Najíst se lze taky tady, nebo v některém z okolních podniků.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Na téhle procházce se může nelíbit snad jen stoupání, ale to snad u nás není jen kolem Kolína. Cesta je, na rozdíl od některých dalších v širším okolí, i dobře značena.

Ostatní informace

Vstupné se nikde neplatí, ve vhodnou dobu lze i houby nasbírat.