Z údolí Volšovky do údolí Ostružné.

Kam a jak jedeme?

Autobus od sušického nádraží vyjíždí na minutu přesně. Ve městě ještě nastupuje na dalších dvou zastávkách několik cestujících a poté se již projíždí údolím říčky Volšovky. Údolí je tu poměrně široké a hodně zelené. Nad pravým břehem říčky se vypíná Volšovská Stráž a na druhé straně rozložitý Svatobor. Po čtvrthodince tu je Františkova Ves a za ní křižovatka u Trsic. Pro mě konečná a dál jdu již po svých. Tato končina turisty příliš neoplývá. Značených cest tu je poskrovnu a ani ty si dnes neužiji. Nade mnou je modrá obloha a slunce se snaží. Teplota dosáhla slušných 26°C a přede mnou je poměrně dlouhé, i když mírné stoupání. Tak ještě klobouk na hlavu, zkontrolovat foťák a můžu jít.

 

Za čím jedeme?

Silnička do Žikov prochází mezi loukami. Ty jsou z větší části vyschlé a jen suchomilné jestřábníky je trochu obarvily do žluté. Po pravé straně se zvedá Tomanův kopec ( 603 m.n.m.) a o něco dál nad ním vrch Buben ( 650 m.n.m.). K osadě Žikovy to je slabý kilometr. Ta je ukrytá v zeleni, ze které vykukují jen střechy zámečku a hospodářských budov. Nad tím vším se vypíná památný Vaňkův dub. První zápis o osadě je z roku 1331, tehdy ji vlastnil rod Dohalských. Dnes tu stojí pozdně barokní zámeček, který by se hodil do pohádky o Šípkové Růžence. Kopřivy a křoví jej doslova pohltily. Okolní hospodářské budovy jsou ve špatném stavu. A tak potěší jen starý dub a pohledy jižním a západním směrem. Jsou odtud vidět Petrovice a velká část Šumavy. Za osadou se opět stoupá, kolem silnice jsou stromy a stín je tento den víc než příjemný.

Docházím k rozcestí a ze silnice odbočuji do osady Částkovy. Je to jen několik stavení, mezi nimiž vyniká chaloupka, kterou hlídají hezké vyřezávané sochy. Před několika lety tady žil pan Brodil, který tuto oblast obohatil o několik roztomilých dřevěných postaviček. V osadě nelze přehlédnout dům, který na zdi u vchodu nese citát z bible a další obydlí ve stylu selského baroka. Cesta osadou klesá k loukám v údolí Svojšického potoka. Ze silnice je opět vidět Svatobor a obec Svojšice. Přicházím ke Svojšickému rybníku. Ten se může pochlubit ostrůvkem s rodinkou vodníků, ale především pohledem na zdejší tvrz. Svojšice jsou na této cestě tím, co se musí prostě vidět. O vsi je první písemná zmínka z roku 1366. Rod Cílů ze Svojšic tady nechal postavit ve 14. až 15. století kamennou tvrz. V 18. století byl postaven menší zámeček. V současné době je objekt opraven a výsledek skutečně stojí za poznání.

Svojšice, ale není jen tvrz a zámek. Zdejší kostel sv. Jana Křtitele byl postaven někdy po roce 1250 v raně gotickém slohu a je považován za jednu z nejvýznamnějších sakrálních staveb Sušicka. V období baroka, v roce 1706, byla při jižní straně postavena kaple sv. Barbory a současný vzhled je po opravě z roku 1787. Kostel stojí uprostřed hřbitůvku, na kterém byl pohřben v roce 1876 český herec, člen Tylovy družiny, Jan Kaška. Západně před kostelem roste památná Svojšická lípa a aby toho nebylo málo, směrem opačným roste Valdmanova lípa. Nejsou tu sami, v jejich okolí je několik dalších o nějakou tu stovku let mladších lip. Památkou, která se dochovala z období baroka v původním stavu je Kocíkův statek. Několikrát se objevil i na filmovém plátně. Za zmínku jistě stojí i místní hasičská zbrojnice.

A opět tu je stoupání. Silnička šplhá k osadě Břetětice. Západním směrem jsou vidět Přenýř ( 702 m.n.m.), Kaltský vrch ( 757 m.n.m.) a jejich okolí. Louky se tady využívají jako pastviny, ale tráva je na mnoha místech doslova spálená. Ještě, že jdu pod stromy, teplota zřejmě o nějaký stupínek šla nahoru. Vcházím do Břetětic, opět pohled na Svatobor z trochu jiné strany. Víska toho moc nenabízí a tak pokračuji k Lešišovu. Za obcí jsem plánoval zástavku na něco k snědku a pití v hospůdce na Ztracence. Bohužel zrovna si vybírají dovolenou. Přecházím mělké údolí a z mostku se dívám do zcela vyschlého koryta. V lese je přeschlý i mech, o ostatních rostlinách platí totéž. Silnička začíná klesat a mezi stromy se objevují červené střechy Lešišova. Nad obcí se zastavují u Lípy nad Lešišovem. Tak takových asi v celé zemi moc neroste. K osmi set letům ji toho moc chybět nebude. Je prostě úžasná.

O Lešišovu se dá říci, že je to víska postavená ve strži. Na dolním konci je malá návesní kaplička a křížek. Od konce vsi pokračuji přes louky východním směrem. Pohled zpět představuje vísku jako stvořenou pro vyfotografování. Louky jsou stále více zelenější, díky potůčku, který napájí Lešišovský rybník. Ten je zcela ukryt mezi stromy, ale v jednom místě se dostávám až na břeh. Hezká podívaní. Při rákosí na protějším břehu je labutí rodinka. Dvakrát to počítám a mají šest potomků. Neunikl jsem pozornosti labutího taťky a tak raději sedám na nedalekou lavičku. Zřejmě jej to uspokojilo. Od rybníka procházím po loukách při potoku k jeho soutoku s Kalným potokem. Jeho údolím pokračuji do údolí Ostružné. Říčka se klikatí mezi stromy a já spěchám na nedaleké nádraží v Hrádku u Sušice. Vlak nepočká a v dnešním horkém dni jsem rád, že se na řeku Ostružnou dívám už jen z okna vlaku.

 

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Plánovaný oběd ve Ztracence se nekonal a tak jsem si to vynahradil v Sušici. Tady si člověk může vybrat z mnoha nabídek. S ubytováním by v Sušici neměl být problém.

 

 

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cesta touto končinou se dá označit za velmi zajímavou. Perličkou je obec Svojšice. Místní tvrz, kostel a lípy jsou nádherné. Červeným trumfem pro mě ale byla Lípa nad Lešišovem. Tam člověk zůstane stát s otevřenou pusou.

 

Ostatní informace

Celá cesta se dá vtěsnat do 10 kilometrů, s celkovým převýšením kolem 150 metrů. Tvrz ve Svojšicích bývá pro veřejnost otevřena několik dnů o prázdninách a stojí za návštěvu. Turisticky značených cest tady moc není. Většinou jsem šel po silnici nebo volně mezi loukami. Za celou cestu jsem potkal dvě auta a žádného turistu nebo cyklistu. Vše se dá najít na mapě KČT č. 64 Šumava – Železnorudsko a tato cesta v podstatě prochází Svatoborskou vrchovinou.