Z Vysoké Lípy do Růžové

Kam a jak jedeme?

Po snídani jsme vyrazili na první delší letošní výpravu v tomhle kraji. Vlastně jsme kopírovali, alespoň z větší části, trasu, po které kdysi vyráželi místní každou neděli za každého počasí. Chtěli jsme se podívat do Růžové. A samozřejmě po Kostelní cestě. Pozdravili jsme pár místních i chalupářů a konečně vysvitlo sluníčko i na skalní sklípek, který jsem obdivoval už včera.

U Kamenice jsme trochu zvolnili, v dopoledním světle byla krásná nejen řeka, ale i Mlýnská věž byla pěkně osvícená.

U Dolského mlýna byla pauza. Protože je tam pěkně, no čekalo nás taky pěkné stoupání. Tam za tou dřevěnou konstrukcí byla ta kláda, na které jsme seděli včera (teď byla obsazená), v podvečer taky usedneme a zítra jakbysmet. A do kopce. Pavlína samozřejmě vystřelila jako srnka. Já se zadýchával (no jo, kuřák a ještě s nadváhou) a k tomu se rozhlížel. Třeba umístění pevnůstky je tady geniální.

Jak jsem stoupal, zajímala mě i cesta, po které jsem přišel, i cyklostezka to byla. Kousek dál nahoře bylo upozornění pro cyklisty, že další úsek je nesnadný, strmý, prostě aby zvolnili, nebo si rozbijou hubu. Ten, před kterým jsem uskakoval, nějak nezvolňoval, ale asi to přežil. Ránu, ani křik jsem neslyšel.

Ocitl jsem se na hřebeni, a průhled na Růžovský vrch jsem samozřejmě nemohl minout.

O kus dál byly lavičky a na jedné z nich Pavlína. Bylo to na odbočce k Mlýnské věži, že prý je tam Vyhlídka. Ale pokud jsem si všiml zespoda, zábradlí tam nenainstalovali (však jenom dobře). Se svou závratí bych neměl šanci. A Pavlíně se tam taky nechtělo. Zatímco jsme odpočívali, přešly kolem nás dvě rodinky. První byl pár, děvče mělo kolem těla upoutané úplně malé mimino, kterému se holá hlavička pokyvovala na prudkém sluníčku. Kousek za nimi mladá mamina se dvěma dětmi, jedno v kočárku, druhé děvčátko, cupalo pěšky. Pozdravili jsme se, i holčičce jsem řekl: „Ahoj“, ale ona se maminky ještě ubezpečovala, že předchozí. „Dobrý den“, platilo i pro ni. Radši jsme vyrazili dál.

Příchod do osady Kamenická Stráň označoval hraniční kámen národního parku. Pokud jsem si všiml, jsou tyhle kameny na každé značené cestě. Osadou, ze které zbyla, podle naučné tabule, do dnešních dnů asi tak jen polovina, jsme jen prošli. Je evidentní, že roubenky, včetně statků, tu zachránili chalupáři. Ale neúprosné ploty tu taky chrání jejich soukromí. Až na konci mě Pavlína přinutila pořídit obrázek jedné chaloupky.

Žlutou značku jsme kousek za osadou opustili. Zavedla by nás přímo na Růžovský vrch, ale my jsme chtěli do Růžové. K té vede naučná stezka, která opouští místní asfaltu a míří k západu. Dost brzy jsme se vší parádou byli neformálně seznámeni s tím, že jsme opustili území národního parku. Tady už zase převzala vládu zločinecká organizace Lesy České republiky. A tu nějaká naučná stezka, která někoho (zřejmě obec) stála nějaké peníze, nezajímá. Cesty zdevastované, těžká technika se tu vyřádila. Pikantní byla zejména skládka dřeva pod chráněnou borovicí. K informační tabuli jsme se nedostali, nedozvěděli jsme se tedy ani nic o obnoveném smírčím kříži, který za stromkem vykukuje, ani o historii obrázku na stromě, a vlastně jsme mohli být rádi, že tu ta borovice ještě stojí. Však by z ní pěkných pár kubíků bylo.

Tady jsme tu „hlavní“ lesní cestu opustili. Pavlína nejprve na pěšinku, po které značka vedla, koukala s nedůvěrou, ale za chvilku už jsme sestoupili k potůčku, z pěšinky se stala zase cesta, dokonce mostek tam byl, a šlapalo se pohodlně. Pavlínu trochu vylekal nějaký pohyb v nízkém podrostu, tak jsem ji uklidnil příběhem vyčteným z loňských novin. Nějaký človíček se v tomhle kraji ukrýval. Měl výcvik specielních jednotek a papíry na hlavu. Byl považován za nebezpečného, snad i nějaké hony na něj byly pořádány. Ale v tomhle kraji, ani mně by asi nenašli, kdybych o to stál. Nakonec ho měli dopadnout právě v Růžové v hospodě. Ale on vlastně nikomu nic neprovedl, tak byl umístěn do nějaké léčebny. Poslední informace, kterou jsem vyčetl, byla, že samozřejmě zdrhl, blázinec není kriminál. A tady to přeci dobře zná. Jen na pivo už chudák nemůže. Ale vystrašit se mi jí nepovedlo. Zajedno si myslela, že si vymýšlím, zadruhé bylo na pořádný strach přeci jen trochu teplo.

Během tohoto vyprávění jsme vyšli z lesa. Tam před námi se objevil Pastevní vrch.

Marně jsem Pavlíně vykládal, že tenhle kopeček jenom obejdeme a budeme v hospodě, kde se napije a dá si něco dobrého. Zastavila se ve stínu břízek a polykala rohlík. A já pořizoval obrázek cesty, která mi pro tenhle kraj připadala trochu netypická. Značka se nám v lukách na chvíli ztratila, tak jsme si to přes ně zkrátili. Ona stejně nevedla ke kostelu (a tím pádem k hospodě). A za popadanou stavbou z balíků sena se už rýsovaly střechy.

Na kostel jsme si ještě chvíli počkali. Museli jsme projít kolem kraviček za ohradou, proplést se bývalým JZD (nebo státním statkem?, ale dneska jezdeckým klubem), a už tu byl. Opravený, s moderní plastikou u zdi, Impozantním průčelím, střeženým barokními sochami.

Ale proč to vlastně vyprávím, naproti byla opravdu hospoda. Otevřená, dokonce by si tam Pavlína mohla dát borůvkové knedlíky, o kterých mluví už dva roky, ale to by se nesměla přejíst rohlíků se sýrem a salámem. Takhle jsme jen, při výhledu z terasy poseděli, tekutiny doplnili a nohám odpočinout nechali. Konstatoval jsem, že procházka je to pěkná, ale z Vysoké Lípy bych sem každou neděli, za každého počasí chodit nechtěl.

Ještě nás čekala cesta zpátky. Kus po silnici, potom k Růžovskému vrchu a k Dolskému mlýnu. Jenže se nám ještě ve vsi postavila do cesty další hospoda, s pivem oblíbeným, dostal jsem tedy povolení se na jedno zastavit. Jen tak, na předzahrádce. A pro Pavlínu tu měli pravou malinovku. Sochařská výzdoba si nezadala s nedalekým kostelem, a živé obrazy na zdi nemají asi ani tam.

Ale i když se bylo na co dívat, nezdrželi jsme se. Potřebovali jsme z jihu obejít Pastevní vrch, a tudy nás měla vést žlutá značka. Bohužel jsme se nevyhnuli pohledu na stavební ruch. I tady propuklo zateplovací šílenství. Ten dům, u kterého se pilně pracovalo, vypadal poměrně nově, ale ten protější. Z toho z polystyrénu koukala jen kamenná podezdívka. Tu tady mívají většinou roubenky. Jak se ty dva materiály snesou? Odhaduji, že špatně. O kus dál a výš jsem naštěstí zahlédl dům, kde snad nic podobného neřeší. Maximálně poctivým vápnem. Líbil se mi.

Vyšli jsme z Růžové, a já si opravdu uvědomil, jak se krajina během pár kilometrů změnila. Místo divokých skal to tu vypadalo jako někde na Českomoravské vrchovině, taky Českou Kanadu to připomnělo, ale Růžák byl před námi, a za oblými kopečky skály pořád číhaly.

Konečně jsme dorazili do lesního chládku, trochu vystoupali do stínu Růžovského vrchu, ale nešplhali jsme na něj. Bylo tam u cesty odpočívadlo, kýžená lavička, té jsme využili. A taky informační cedulka s fotografií, na které byl Růžák opravdu podzimním listím růžový.

Při pohledu na mapu nás napadlo, že by bylo zajímavé zkrátit si cestu Mezním dolem. Je to, pravda, první zóna národního parku, ale vypadala ta cesta docela zajímavě. Nakonec z toho sešlo a předpisy jsme neporušili. Cesta tam sice byla, ale první kousek šel nějakým divným směrem. Než bloudit skalami, zachovali jsme se radši jako řádní občané. Kapradí vyšší než já nám bylo odměnou.

Sešli jsme k Dolskému mlýnu, znova na tomhle magickém místě poseděli a Kostelní cestou vyšplhali do Vysoké Lípy. Já se těšil na vepřové na paprice, které včera slibovala paní z Lesanky, ale Pavlína už odmítla udělat byť jen krok. Potom se mi přiznala, že si v tom vedru uhnala lehký úpal. A to se mi všichni diví, že nosím svůj zelený kabátec i v těchto teplotách. Já měl sice boreliózu, ale úpal ne. V létě chladí, v zimě hřeje.

Pod kopec jsem šel tedy sám. Pochutnal jsem si, podrbal nového kamaráda Chika (i když včerejší hračka, štěkající pejsek, teď už rozcupovaná, nám byla odebrána). Několikrát mi byla vytčena Pavlínina nepřítomnost, musel jsem slíbit, že ji zítra nedopustím. To bych snad ani najíst nedostal.

Za čím jedeme?

Jdeme do kraje, který máme čím dál víc rádi a do koutů, které neznáme. Koneckonců, i jiné památky, než jen přírodní tu jsou k vidění.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytováni jsme byli, jak už je zvykem, V hotelu Lípa ve Vysoké Lípě proslaveném pohodlnými postelemi a dobrou snídaní, a stejným zvykem je i dobrá večeře u proslulého piráta.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Ve veškerém líbení jsou jen dvě mezery. Ta první samozřejmě rabovací činnost zločinecké organizace LČR. Vím, že se dřevo v hospodářských lesích těží, od toho tu už po staletí jsou, ale devastovat cesty, to by si snad dovolit dobrý hospodář neměl. No a móda zateplování roubenek v Růžové? Snad se to nebude šířit.

Ostatní informace

Jedinou cenou, kterou se platí za tenhle výlet, jsou trochu uťapané nohy. A samozřejmě to, co utratíte v pohostinné Růžové.